Author: Národní centrum M. I.

Situace, kdy v čele Církve na počátku 15. století stáli tři papežové, vrhající navzájem na sebe klatby, se stala naprosto neudržitelnou. Svolání koncilu, jenž by tomu učinil přítrž, bylo již nejvyšší a nejpalčivější nutností. Protože nikdo ze stávajících tří papežů nepodnikl v tomto směru patřičnou iniciativu, chopil se celé záležitosti samotný římskoněmecký císař Zikmund, jemuž to tehdejší právní struktura umožňovala. Kostnický koncil náležel k jedněm z nejvelkolepějších všeobecných církevních sněmů. Konal se v letech 1414-1418 a účastnilo se ho téměř 400 kardinálů a biskupů. Krom toho bylo přítomno i velké množství nižšího kléru, především řeholního. Koncil si vytkl jako přednostní cíl „reformovat Církev v hlavě a v údech“.

Návrat papežů do Říma bohužel nepřinesl nápravu poměrů v Církvi, naopak ještě vyostřil zlořády vyvolané pobytem papežů v Avignonu. Ukázalo se, že k vyřešení tehdejší krize Církve nestačí pouze změna sídla papežů, nýbrž důkladná duchovní a mravní reforma a obroda. 

Papežové v Avignonu byli častokrát konfrontováni s výzvami k návratu do Říma, který po jejich odchodu čím dál víc chátral. Srdce věřícího katolíka se muselo nad tím svírat. Řím byl přece hrobem sv. Petra a místem prvního pronásledování křesťanů, na poutě do „Věčného města“ stanovila církevní autorita odpustky. Rovněž tak nebylo těžké poukázat na to, že před odchodem papežů do Avignonu se v církvi nevyskytovaly zlořády plynoucí z papežského fiskalismu. Na návrat papežů do Říma naléhaly zejména dvě významné mystičky 14. století: sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. K nim se připojil i římskoněmecký císař a český král Karel IV.