Náměstkové Kristovi (15)

Náměstkové Kristovi (15)

Velké papežské schizma

text: Radomír Malý

Návrat papežů do Říma bohužel nepřinesl nápravu poměrů v Církvi, naopak ještě vyostřil zlořády vyvolané pobytem papežů v Avignonu. Ukázalo se, že k vyřešení tehdejší krize Církve nestačí pouze změna sídla papežů, nýbrž důkladná duchovní a mravní reforma a obroda. 

Vznik dvojpapežství

Papež Řehoř XI. hned po návratu z Avignonu do Říma r. 1378 zemřel. Římský lid se ale obával, že kardinálové zvolí Neitala, jenž se opět usadí v Avignonu. Shromáždil se k demonstraci, při níž padaly neomalené výhrůžky kardinálům. Ti ve strachu o svůj život rychle oblékli stařičkého kardinála Franceska Tibaldeschiho, rodilého Římana a bojovného zastánce trvalého pobytu papeže v Římě, do papežských rouch a předvedli jej lidu, který mezitím vnikl do Vatikánu. Dav se upokojil a kardinálové teprve potom mohli dále pokračovat ve volbě papeže. Stal se jím arcibiskup z Bari kardinál Bartolomeo Prignano, jenž přijal jméno Urban VI. Kardinál Tibaldeschi měl potom těžkou práci vysvětlovat, že on papežem není, že byl nakonec zvolen někdo jiný. 

Urban VI. byl osobně mravně bezúhonný a upřímně zapálený pro reformu zlořádů v Církvi. Měl ale velikou nectnost hrubého jednání s lidmi a neochoty k čestným kompromisům. S kardinály, kteří zůstali v Avignonu a odmítali návrat papeže do Říma, se choval tvrdě, nechtěl je přijmout k rozhovoru a hrozil exkomunikacemi. Přitom ale neprozřetelně opomenul jmenovat další kardinály z řad svých stoupenců. Svou arogancí si také zbytečně znepřátelil neapolskou královnu Janu, která mohla být jeho spojencem. 

Záhy se od Urbana VI. kvůli jeho povaze odvrátili i někteří z jeho původních volitelů. I sv. Kateřina Sienská, i když ho nepřestala až do konce života podporovat jako právoplatného náměstka Kristova, mu ve svých dopisech ostrými slovy vytýkala nedostatek lásky a pokory. Někteří kardinálové již po několika měsících litovali své volby a pod záminkou, že jednali pod nátlakem vzbouřeného římského lidu, a tudíž Urbanova volba je neplatná, se spojili s kardinály požadujícími návrat papežů do Avignonu. Sešli se s nimi společně v italském městě Fondi a zvolili kardinála Roberta ze Ženevy novým papežem, jenž se opět usadil v Avignonu. Přijal jméno Klement VII. Urban se ale svého úřadu odmítl vzdát, takže Církev měla v čele dva proti sobě stojící papeže: jednoho v Římě, druhého v Avignonu.

Tak začalo v Církvi 39leté smutné období papežského schizmatu. To mělo za následek i schizma v celé Církvi, která se rozdělila na ty, kteří podporovali římského papeže, a na zbývající, již vyjádřili podporu papeži v Avignonu. Dělící čára vedla mezi jednotlivými biskupy, uvnitř řeholních řádů i mezi panovníky. Římskoněmecký císař a český král Karel IV. se přidržel Urbana, stejně tak i jeho syn Václav IV. Za Urbanem stály rovněž italské státy s výjimkou Neapolského království, dále Anglie, Polsko, skandinávské země a Uhry. Klementa naproti tomu podpořily Neapol, Francie, Španělsko, Portugalsko a Skotsko. I významní světci té doby byli rozděleni. Sv. Kateřina Sienská podporovala Urbana, ale vynikající kazatel dominikánského řádu a mravokárce zlořádů sv. Vincenc z Ferrary stál na straně Klementa. 

Objektivně nutno uznat, že pro katolíky té doby bylo značně obtížné se v tom „vyznat“ a nestranně posoudit, kdo je vlastně pravým papežem. Urban VI. byl sice řádně v právoplatném konkláve zvolen, nicméně sami někteří jeho volitelé později tvrdili, že volba proběhla nesvobodně pod nátlakem lidu, jenž povstal. Tento argument ale z hlediska kanonického práva neobstojí, neboť kardinálové volili Urbana za zavřenými dveřmi, kde jejich možnost svobodné volby nikdo neomezoval. Proto Církev pokládá volbu Urbana VI. za právoplatnou a pro dobu dalších 39 let považuje za řádné papeže ty v římské linii, tj. ty, co byli zvoleni v Ŕímě a nikoli v Avignonu. 

Po oznámení, že volba Urbana VI. byla údajně neplatná, římský lid znovu povstal – a vylil si svoji zlost na nešťastném římském papeži. Měšťané s meči v rukou vtrhli do papežského paláce. Urban vyšel proti nim s křížem v ruce a zeptal se jich otázkou Kristovou: „Koho hledáte?“ Lid užasl nad tímto majestátním chováním papeže a odtáhl. Urban tak zopakoval tutéž scénu, kterou podstoupil jeho předchůdce Bonifác VIII. r. 1303 vůči vojákům francouzského krále Filipa IV. Sličného.   

Papežové v Římě a v Avignonu 

Jak římský, tak i avignonský papež si vytvořili svou kurii a jmenovali sobě oddané kardinály, kteří potom volili jejich nástupce. Urban VI. zemřel r. 1389. Během svého pontifikátu chrlil exkomunikace na své odpůrce a vedl válku s neapolskou královnou Janou. 

Po jeho smrti zvolili kardinálové v Římě novým papežem Pietra Tomacelliho, jenž přijal jméno Bonifác IX. (1389–1404). Byl to schopný diplomat, který uzavřel mír s Neapolským královstvím. S českými dějinami je spojen tím, že právě jemu adresoval pražský arcibiskup Jan z Jenštejna list o mučednické smrti svého generálního vikáře Jana z Pomuku, známého u nás jako sv. Jan Nepomucký. Bonifác IX. též poskytl Janu z Jenštejna azyl v Římě. Po něm následovali ještě Innocenc VII. (1404–1406) a vysoce vzdělaný Řehoř XII. (1406-15), původně benátský šlechtic Angelo Corrario.

Avignonský papež, dle kanonického práva vzdoropapež Klement VII., zemřel r. 1394. Jeho nástupcem zvolili avignonští kardinálové Španěla Pedra z Luny, jednoho z předních učenců své doby. Ten si dal jméno Benedikt XIII. (1394–1417). I on je podle kanonického práva vzdoropapežem. 

Nejhorší na celé situaci bylo, že jak římský, tak avignonský papež vyhlašovali navzájem na sebe klatby, a dokonce svolávali i vojska, resp. proti světským panovníkům podporujícím toho druhého. To ovšem vedlo ke zvyšování finančního břemene duchovenstva i věřících. Annáty, roční poplatky papežské kurii, byly stále vyšší, objevilo se i hrubé zneužívání prodeje odpustků k čistě světským účelům. 

Tento zoufalý stav volal po rychlém řešení. Vzdělanci poukazovali na osvědčenou praxi v dějinách, že když vypukne v Církvi krize, je nutné svolat koncil. Pařížská univerzita Sorbonna, tehdy největší teologická autorita západního světa, to požadovala už v 80. letech 14. století. Ožily myšlenky Marsilia z Padovy a Williama Ockhama, zpochybňující nejen světskou moc papežů, ale i samotný primát. Ještě radikálněji vystupoval proti papežství anglický heretik John Wickliff, který považoval tuto instituci za výtvor císaře Konstantina ve 4. stol. a popíral jeho ustanovení Kristem. Dva němečtí profesoři Sorbonny Jindřich z Langensteinu a Konrád z Gelnhausenu jako první přišli s názorem, že koncil stojí nad papežem. Koncil může v případě potřeby svolat i světský panovník. Za tyto ideje se postavil i kancléř Sorbonny Jan Charlier z Gersonu. Pařížská univerzita uskutečnila r. 1394 mezi akademickou obcí anketu, jak vyřešit schizma. Převládl názor, že oba papežové mají odstoupit a nový má být zvolen společně jak římskými, tak i avignonskými kardinály. Když neuspějí, musí být svolán koncil.

Přesně podle tohoto receptu postupovali kardinálové, kteří se shromáždili v Pise r. 1409 a zvolili papežem Řeka, konvertitu z pravoslaví Petra Filargiho, jenž si dal jméno Alexander V. (1409–1410). Usadil se v Bologni a byl uznán Anglií, Francií a většinou německých biskupů. Oba dosavadní papežové se ale nemínili vzdát, takže Církev měla v té době v čele tři papeže.

Balthasar Cossa

Ani Alexandra V. není možno uznat z hlediska kanonickoprávního řádným papežem, neboť ten existoval v osobě Řehoře XII. a odmítl rezignovat. Tím spíše to platí o jeho nástupci v Bologni Janu XXIII., kterého zvolili kardinálové po Alexandrově smrti r. 1410, a jenž smutně proslul svým nemravným životem.1

Jmenoval se občansky Balthasar Cossa. Byl původně důstojníkem u válečného námořnictva a teprve později přijal duchovenské svěcení. Námořním důstojníkům se v lidové hantýrce říkalo „piráti“, odtud vznikla později nepravdivá legenda, že byl námořním lupičem. Faktem ale je, že Cossa žil v luxusu a rozmařile, pomocí úplatků stoupal po žebříčku církevní kariéry a není vyloučeno, že i tiáry dosáhl tímto způsobem. 

Jan XXIII. vyhrotil již tak zoufalou situaci v Církvi vyhlášením křížové výpravy proti neapolskému králi Ladislavovi, na jejíž financování vyhlásil odpustky. Ty se prodávaly po celé Evropě, často hanebným kramářským způsobem. V Praze proti tomu vystoupil Mistr Jan Hus. Všechno nazrávalo ke svolání všeobecného církevního sněmu, koncilu. 

Použitá literatura:

Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.

Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.

Ráček, Blažej. Církevní dějiny. Praha, 1937.

Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.

1 Jan XXIII. z 15. stol. je neprávoplatným papežem, proto r. 1958 kardinál Angelo Roncalli po svém zvolení si mohl dát jeho jméno. Vyjádřil se, že tímto aktem chce právě toto jméno rehabilitovat.    

Podobné články:

Náměstkové Kristovi (15)