Náměstkové Kristovi (16)

Náměstkové Kristovi (16)

Kostnický koncil a následný vývoj

text: Radomír Malý

Situace, kdy v čele Církve na počátku 15. století stáli tři papežové, vrhající navzájem na sebe klatby, se stala naprosto neudržitelnou. Svolání koncilu, jenž by tomu učinil přítrž, bylo již nejvyšší a nejpalčivější nutností. Protože nikdo ze stávajících tří papežů nepodnikl v tomto směru patřičnou iniciativu, chopil se celé záležitosti samotný římskoněmecký císař Zikmund, jemuž to tehdejší právní struktura umožňovala. Kostnický koncil náležel k jedněm z nejvelkolepějších všeobecných církevních sněmů. Konal se v letech 1414-1418 a účastnilo se ho téměř 400 kardinálů a biskupů. Krom toho bylo přítomno i velké množství nižšího kléru, především řeholního. Koncil si vytkl jako přednostní cíl „reformovat Církev v hlavě a v údech“.

Vyřešení papežského schizmatu

První starostí koncilu, vedeného vynikajícími a vysoce vzdělanými osobnostmi té doby Jeanem Charlierem z Gersonu (kancléř pařížské univerzity) a kardinálem Pietrem d´Aillym, bylo, jak přimět dosavadní tři papeže k rezignaci. Sesadit je podle kanonického práva nebylo snadné, stanovit, který papež je pravý a který nepravý, bylo obtížné a složité.

Poměrně nejsnadněji se vyvíjela záležitost s římským papežem Řehořem XII., jemuž v té době bylo už 90 let. Ten poslal na koncil svého legáta a oznámil, že je ochoten rezignovat za předpokladu, že se koncil nechá od něho formálně svolat. Proti tomu nebylo námitek, papež Řehoř poté oficiálně odstoupil 4. července r. 1415. 

Větší potíž nastala s avignonským papežem Benediktem XIII., který kategoricky odmítal rezignovat. Koncilní otcové se proto museli uchýlit k nátlaku. Byl vyhlášen nový jednací řád, jenž stanovil hlasování podle jednotlivých národů zastoupených na sněmu. Existovaly tak na koncilu 4 tzv. národy: italský, francouzský, anglický a německý. Zvláštní „národ“ tvořilo i kardinálské kolegium. Papeže Benedikta podporovali zejména španělští preláti, na sněmu početně zastoupení. Když jim ale koncil nabídl vytvoření „pátého národa“, tj. španělského, výměnou za zřeknutí se podpory (vzdoro-)papeže Benedikta, přistoupili na to. Avignonský pontifik Benedikt se tak octl téměř sám bez jakýchkoliv stoupenců, což umožnilo biskupům na koncilu argumentovat, že papež bez podpory kardinálů a biskupů není právoplatným náměstkem Kristovým. Koncil jej r. 1416 prohlásil za schizmatika a sesadil ho.

Největší problém ale představoval boloňský papež Jan XXIII. Ten se v říjnu r. 1414 osobně vypravil do Kostnice v přesvědčení, že shromáždění biskupové se mu podrobí a uznají ho za řádného pontifika. Byl si jist podporou zejména italských prelátů. Ti ale nakonec se připojili k požadavku ostatních biskupů, aby všichni tři papežové odstoupili. Když Jan XXIII. zjistil, že nemá šanci na potvrzení ve funkci, naopak že někteří otcové proti němu vznášejí obvinění z podplácení a nemravného života, rozhodl se v březnu r. 1415 tajně z Kostnice uprchnout v domnění, že bez přítomnosti papeže koncilová jednání ztroskotají. Byl ale ještě v německém Breisachu zatčen a dopraven zpět do Kostnice, obviněn ze simonie (svatokupectví) a pohoršujícího způsobu života, sesazen a uvězněn.

Již na kostnickém sněmu byl ze všech tří papežů uznán právoplatným pouze římský Řehoř XII., ovšem i pro něho platila výzva, aby rezignoval. Na konkláve, které se uskutečnilo v Kostnici během trvání koncilu, byl zvolen papežem v listopadu r. 1417 kardinál Odo Colonna, jenž přijal jméno Martin V. Dlouhotrvající rozkol na papežském stolci byl tak ukončen.

Objevil se ale jiný problém. Kancléři pařížské univerzity Gersonovi se podařilo prosadit do koncilních dekretů vyzývajících k reformě Církve teze, že koncil stojí nad papežem. Ty vyplývaly z tzv. konciliární teorie, již tento učenec a spolu s ním i mnozí preláti zastávali.  Proto papež Martin V. v dubnu r. 1418 kostnický koncil jednostranně ukončil a odmítl jeho dekrety podepsat. Teprve jeho nástupce Evžen IV. r. 1446 tak učinil s tím, že musí být z koncilních dokumentů odstraněny všechny formulace odpovídající konciliární teorii, jež byla papežem prohlášena za bludnou. 

Kostnický koncil je také známý svým odsouzením českých reformátorů Jana Husa (1415) a Jeronýma Pražského (1416). Spolu s jejich naukami byly odmítnuty i bludy anglického reformátora Johna Wickliffa, na němž oba byli závislí. Mylně by se ale někdo domníval, že kostnický koncil byl svolán kvůli Husovi a Wickliffovi. Nikoliv, v jejich případě šlo na sněmu spíše o okrajovou záležitost. Hlavní náplní koncilu a důvodem jeho svolání bylo odstranění papežského schizmatu. 

Pontifikát Martina V.

Tento papež (1417–1431) je v českých dějinách známý především jako svolavatel křížových výprav proti husitům, za což je odpůrci katolické víry odsuzován. Dnes ale na základě solidního rozboru faktů je nutno konstatovat, že husitské oddíly se dopouštěly mnoha krvavých krutostí proti katolíkům a jejich hromadných vražd, nelze tedy papeži vyčítat, že shromažďoval vojsko na pomoc českým katolíkům a na záchranu jejich životů. 

Martin V. žil bezúhonně a zbožně, tvrdě prosazoval odstranění simonie a trestal exkomunikacemi i vězením konkubináty kněží. S kostnickým koncilem, i když právě na něm byl zvolen papežem, se nikdy nesmířil a všemožně usiloval o prohlášení konciliární teorie za bludnou. Plánoval nový koncil, svolal jej r. 1423 nejdříve do Pavie, kvůli morové nákaze, jež tam vypukla, ho ale nakonec přemístil do Sieny. Sešlo se však velmi málo biskupů, proto tento tzv. sienský koncil nebyl nikdy jako řádný církevní sněm uznán. 

Papež se ale nevzdal a svolal r. 1431 koncil do Basileje ve Švýcarsku, jenž se měl zabývat nejen konciliární teorií, ale též ukončením válek s českými husity a dohodou s jejich umírněnou částí. Martin V. se toho ale již nedožil, protože hned na počátku jeho konání r. 1431 zemřel.  

Trnitá cesta papeže Evžena IV.

Nejvhodnějším kandidátem na papežský stolec po Martinu V. se stal kuriální kardinál Gabriel Condulmer, původně augustiniánský mnich, žijící přísným a asketickým životem. Přijal jméno Evžen IV. (1431–1447). Také on, podobně jako jeho předchůdce, kategoricky odmítal konciliární teorii. Proto když na basilejském koncilu zazněly opět hlasy ve prospěch tohoto bludu, papež sněm rozpustil a ohlásil svolání nového koncilu do italské Boloně. Jeho účastníci však neposlechli, setrvali v Basileji dál a znovu vyhlásili se vším důrazem dekret kostnického koncilu, který podřizoval moc papeže moci všeobecného celocírkevního sněmu, a dokonce nařizoval, že papežská kurie nemá právo vybírat jakékoliv důchody. Papež Evžen ustoupil nátlaku a rozpuštění koncilu odvolal. 

V Římě ale vypukla protipapežská revoluce. Šlechta byla infikována konciliární teorií natolik, že papežovy obstrukce ve věci basilejského koncilu pokládala za neregulérní snahu prosadit papežskou absolutní moc. Sám císař Zikmund dával najevo své sympatie vůči konciliární teorii. 

Římský lid poštvaný předními patricijskými rody povstal se zbraní v ruce, papež musel uprchnout na člunu po Tibeře, ohrožován deštěm kamenů, které po něm povstalci házeli. Složitou cestou plnou nebezpečí se nakonec dostal do Florencie. Zdálo se, že Evžen IV. zcela ztratil svoji moc. 

Záchranu paradoxně přinesli poslové byzantského císaře Jana VIII. Paleologa a cařihradského pravoslavného patriarchy Josefa. Ti, když nenalezli papeže v Římě, hledali jej a nakonec vypátrali v jeho exilu ve Florencii. Chtěli jednat o věroučné jednotě s Římem, neboť se cítili ohroženi rozpínavostí turecké Osmanské říše. Sultánova vojska již ovládala značnou část Balkánu a ohrožovala Cařihrad, který nakonec r. 1453 dobyla. Řekové, kteří vyhledali papeže, věřili, že když se sjednotí s katolickým Západem, přijde jim on vojensky na pomoc.

Papež Evžen začal rychle jednat. Aby Byzantinci nemuseli vážit dlouhou cestu přes Alpy až do Basileje, přeložil jednání sněmu do italské Ferrary a posléze do Florencie, kde byl tento koncil r. 1439 promulgován jako řádný, všecírkevní a katolický. Většina otců basilejského koncilu pochopila, že jednota s pravoslavnými Řeky, která se nyní nabízí, je důležitější než hádky o konciliární teorii, a proto se přesunula do Ferrary a poté do Florencie. Protestující menšina zůstala ale v Basileji, prohlásila Evžena IV. za sesazeného a zvolila vzdoropapeže Felixe V. Ten ale získal mizivou podporu, takže k obdobě velkého schizmatu před kostnickým koncilem už nedošlo.

Na ferrarsko-florentském koncilu bylo skutečně dosaženo věroučné a jurisdikční jednoty s pravoslavím. Tu podepsali jak byzantský císař Jan, tak i patriarcha Josef. Bohužel nepřijetí dekretů o jednotě značnou částí byzantského kléru a povstání duchovenstva i věřících proti císaři i patriarchovi, kteří je podepsali, opět způsobilo, že toto úsilí ztroskotalo. 

Použitá literatura:

Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.

Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.

Ráček, Blažej. Církevní dějiny. Praha, 1937.

Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.

Medek, Václav. Cesta české a moravské církve staletími. Praha: Vydavatelství České katolické charity, 1982.

Podobné články:

Náměstkové Kristovi (16)