Immculata-clanky

„Nevím, zda vím, co je to zázrak,“ vyjádřil prezident Havel svoje pocity radosti a obdivu v úvodu prvního uvítání Jana Pavla II. Podobně můžeme i my žasnout nad skutečnostmi, za nimiž tušíme Boží vůli a moc. Týká se to i míst zneuctěných a zdánlivě zapomenutých, jako byl poutní chrám Maria Hilf u Zlatých Hor.

Od roku 1774 úlohou bratov minoritov je vysluhovať sviatosť zmierenia v Bazilike sv. Petra. Keď som ukončil úrad predstaveného na Slovensku, tak mi generálny predstavený rádu ponúkol túto službu. Na začiatku som tomu nebol príliš naklonený. Dokonca som mal spovedať aj v maďarskom jazyku, čo bolo pre mňa naozaj ťažko prijateľné. Poslušnosť je poslušnosť, a tak v septembri 2013 som sa ujal tejto služby. Spovedám v taliančine, v slovenčine, v maďarčine a v poľštine. Tým, že slovenčina je ako moja rodná reč, rozumiem aj češtine, takže spovedám aj českých pútnikov.

Do kláštera jsem jít nechtěla. Nikdy. I když si to moje maminka přála. Měla jsem své zaměstnání, ve farnosti se věnovala schóle, přihlásila se do skautu, jezdila na katechetický kurz. Bylo mi 19 let a měla jsem velkou touhu po manželství a po založení rodiny. Dokonce jsem dva měsíce chodila s chlapcem. Ale žárlivost kohosi jiného překonala všechny plány, které jsem tenkrát měla.

Pocházím z katolické rodiny. Rodiče nás děti vedli k víře, chodili jsme do kostela, ke svátostem. Měl jsem však období, kdy má víra, poctivě předaná rodiči, umřela. Bylo mi 14 let. Pár nevyslyšených modliteb, nějaké to nespravedlivé utrpení, poznání historických zajímavostí, jako třeba inkvizice nebo odpustky, a byl konec.

Komunismus je úplným opakem křesťanství. Pius XI. o něm říká, že je to největší blud všech dob. Nese v sobě absolutní popření Desatera, což je vidět v každém přikázání. Každá z deseti vět, které dostal Mojžíš na hoře Sinaj, nachází svůj opak v komunistickém systému, který sám sebe nazývá nadějí lidstva. Jan Pavel II. v knize „Překročit práh naděje“ říká, že jsme uprostřed války mezi silami evangelizace a antievangelizace. Ta druhá strana – jak říkal papež – má své prostředky a programy a celou svou silou se staví proti evangeliu.

Možná jsme někdy zaskočeni tím, když vidíme, jak nemálo křesťanů omezilo svůj náboženský život jen na několik svátostí, jako je křest, první sv. přijímání, někdy biřmování a sem tam i církevní sňatek. Aniž si uvědomujeme, jsme stejně jako první lidé v pokušení kolonizovat duchovní svět, přizpůsobit si jej svým představám a postavit se na místo patřící Bohu.

Naše prožívání víry může nabývat různých podob. Existují však dvě protikladné pasti, do kterých můžeme upadnout. První past spočívá v honbě za euforickými prožitky, zatímco druhá usiluje o jejich vyloučení z naší duchovní zkušenosti. Jak se vyhnout těmto krajním polohám a jak nalézt bezpečnou cestu za Pánem?

Otázka v nadpisu tohoto článku je starým problémem filosofů. Jako asi všechny důležité filosofické otázky, i tato je nesmírně komplikovaná a nelze ji v žádném případě vyčerpat dvěma stránkami časopisu, který chce být srozumitelný „normálním“ křesťanům. Protože se však toto téma dotýká víry, měl by se s ním aspoň povšechně seznámit každý. K následujícím řádkům tedy musí čtenář přistoupit s vědomím, že se jedná o pouhé letmé dotknutí se problému a že náročnější zpracování musí hledat jinde. Pro větší srozumitelnost jsme po Platónově vzoru zvolili literární formu rozhovoru se smyšleným filosofem, kterému budeme říkat třeba profesor Augustin.