Zástupná oběť Anny Tomanové. Do kostela ještě celou cestu šla. Zpátky už ji museli vézt.
text: s. Františka Sebíňová CSC
Anna Bohuslava Tomanová – Anička – je stigmatizovaná mystička, která se narodila v roce 1907 v Pastvinách nedaleko Klášterce nad Orlicí. Tato prostá dívka je důkazem toho, že Bůh opravdu rád zjevuje tajemství svého království maličkým. Již jako dítě Anička pochopila podstatu smíru. Bůh jí dal poznat, že když na sebe dobrovolně vezme nějaké utrpení, může tímto skutkem lásky získat pro druhé různé milosti.
Oběť za bratra
Narodila se jako zdravé dítě, ale ve čtyřech letech utrpěla úraz, v důsledku kterého nemohla pořádně chodit. Mnoho zkusila od lékařů, teprve když jí bylo deset let, zdálo se, že léčba zabírá. Mohla s pomocí zajít do kostela. V této době se však začal zhoršovat zdravotní stav jejího bratra Bernarda. Nemohl se postavit na nohy. Lékaři rozhodli, že mu dají obě nohy do sádry a následně budou operovat. Ale výsledek byl nejistý. Anička tehdy zaslechla poznámku strýce: „Mají jednoho mrzáka, nemají dosti, budou mít druhého.“ Odhodlala se k oběti. U svaté zpovědi se zeptala kněze, zda může nabídnout své zdraví Ježíšovi, aby byl Bernard zdráv. Kněz jí to dovolil. Jasně vnímala v sobě hlas: „Bývala by ses plně uzdravila, ale když chceš, bude zdráv Bernard, zachrání mnoho duší.“ Do kostela ještě Anička celou cestu šla, ale po svatém přijímání se začala klepat a nebyla schopna ani dojít k vozíku. Zpátky už ji museli vézt. Druhý den ráno měl Bernard nohy zdravé. Její atrofie dolních končetin se zhoršovala, až zůstala úplně upoutána na lůžko.
Pozvání na kříž
Nebylo to naposledy, co vzala Anička na sebe cizí utrpení. Zachovalo se několik svědectví o tom, že si Anička – už v dospělém věku – opakovaně vyprosila od Pána Boha, aby na ni přenesl nemoc druhého člověka. Mluvila o tom zcela prostě: „Vy máte rodinu a práci, potřebujete být zdravý. Já to vyležím při jednom.“
Tyto případy svědčí o její vnímavosti pro utrpení druhých a o hlubokém soucitu. Mnohem víc než fyzické těžkosti jí však leželo na srdci duchovní zdraví lidí kolem. Anička pochopila tajemství zástupné oběti. V jedné ze svých vizí jasně vnímala prosbu Matky Boží, aby se stala smírnou obětí za svaté kněze. Přijala pozvání na kříž a tím zároveň získala veliký vliv na lidské duše. Obětovala se taky za nová duchovní povolání, za svobodu Církve a potlačovaných řeholí. Ležel jí na srdci osud celého národa a to, aby lidé neznesvěcovali neděli prací. Až na věčnosti uvidíme, co všechno pro církev a svět Anička vyprosila.
Kde se to v ní bralo? V prosté vesnické dívce? Anička díky svým zbožným rodičům a pak dobrým kněžím vedla hluboký duchovní život. Její láska k Pánu Ježíši byla naprosto jedinečná. Eucharistického Spasitele nazývala „Bílým Králem“, a když mohla, prodlévala před svatostánkem. Od Ježíšova Srdce se její srdce rozněcovalo láskou k lidem. V jeho světle poznávala, že na své posteli, tiše trpící a modlící se, může udělat pro dobro lidí víc, než kdyby měla kdoví jakou moudrost a schopnosti. Začala chápat cenu nesmrtelných duší a to, že jim může svou obětí pomáhat přijmout Boží milost. Proto těžkosti a utrpení považovala za největší dar. „Dokud jsem trpěla bez lásky, trpěla jsem jako zvíře. Nyní trpím ráda, moje utrpení je pro mne štěstím.“
Stigmata
Ježíš sám ji prováděl procesem sjednocování se sebou. Toto se mělo projevit i navenek. Před svátkem Nejsvětějšího Srdce Páně 9. června 1944, několik dní po primici bratra Bernarda, když byla u Aniččina lůžka sloužena mše svatá, se na jejím těle objevila první stigmata, které ona sama nazývala „strupy“. Tyto Kristovy rány Anička nosila na rukou, na nohou i v boku, stejně jako rány od trnové koruny na čele a odřená ramena. Stigmata pravidelně krvácela, zejména když Anička v pátek prožívala v extázi Kristovo utrpení a podle očitého svědka také Kristovo bičování a na zádech se jí objevily krvavé rány. Bolest, kterou Aničce tyto rány působily, obětovala Pánu „za bílé, živé květy liliové, za čisté, svaté kněžství“.
Aniččin bratr Bernard, poté, co se stal knězem, vzal si Aničku i rodiče na své působiště do Koclířova u Svitav a pak do Dubence u Jaroměře. Tam za Aničkou přicházelo mnoho lidí. Trpělivě přijímala návštěvy a pro každého měla dobré a povzbuzující slovo. Na úmysly svých bližních se za bezesných nocí modlila mnoho růženců. Růženci přikládala zvláštní význam. Ve svých vizích viděla jednotlivé Zdrávasy jako bílé, rudé a zlaté růže, jejichž vůně se šířila světem a měla moc proměňovat lidské povahy.
Chudobka Ježíšova
O Aničce platila Ježíšova slova: „Kdo věří ve mně, z jeho nitra potečou proudy živé vody“ (Jn 7,38). Lidi přicházeli k ní, k „mrzáčkovi“, pro povzbuzení a osvěžení. Měla dar vidět lidem do srdce a dávat cenné rady pro duchovní život.
Sama sebe považovala za nic a s oblibou se nazývala „chudobkou Ježíšovou“. Díky její pokoře jí mohl Bůh obdarovat zvláštními dary. Mezi nimi vynikaly četné extáze, při kterých rozmlouvala se svým „Bílým Králem“ i s jeho Matkou. Díky těmto útěchám byla schopná snášet vnitřní i vnější utrpení, které se stupňovalo. Pociťovala to hlavně kolem roku 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu a začalo nové pronásledování církve. Anička byla několikrát odvezena do nemocnice v Hradci Králové a Pardubicích, kde jí po zánětu dutin vytrhli šest zubů. Opakovaně prožívala ponižující vyslýchání a vyšetřování kvůli stigmatům.
Kalvárie
Největším utrpením Anička procházela v roce 1953, kdy jí zemřela milovaná matka, která o ni pečovala. Blízká přítelkyně Aničky uvádí: „Poslední čtyři léta svého života procházela přímo kalvárským utrpením. Čím dále více se podobá trpícímu Spasiteli až do naprosté opuštěnosti na nemocničním lůžku, kde umírá na úsvitu posledního pátku měsíce, 29. března 1957, v době bílých květů prvního jara, jak si předpověděla.“
Bůh za života i po smrti Aničku vyznamenával zázraky na její přímluvu a i dnes k jejímu hrobu přicházejí věřící, aby ji prosili o přímluvu, a bývají podivuhodně vyslyšeni. Plní se její příslib, že po smrti bude lidem pomáhat mnohem více než za života.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
