Úvod k novému seriálu o našich církevních osobnostech, které čelily dramatickým výzvám let 1918–1989 a se ctí v nich obstály.
text: Radomír Malý
Milí přátelé! Zahajujeme nový historický seriál pod názvem „Čeští a moravští hierarchové 20. století“. Chceme v něm ukázat, že se za naše církevní představitele let 1918–1989 nejenže nemusíme stydět, ale naopak můžeme být na ně hrdí. Před námi budou defilovat takové osobnosti, jako pražský arcibiskup František Kordač, pražský pomocný biskup Antonín Podlaha, olomoucký arcibiskup a moravský metropolita Antonín Cyril Stojan, jeho nástupce Josef Karel Matocha, pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran, jeho nástupce kardinál František Tomášek a další. Můžeme bez obav říci, že mezi českými a moravskými hierarchy v období let 1918–1989 se nevyskytli žádní špatní lidé, vesměs šlo o postavy mravně bezúhonné – a některé z nich se významně pozitivně zapsaly i do dějin našeho národa, staly se přínosem pro jeho rozvoj nejen náboženský, ale též kulturní, vědecký a společenský.
Historický kontext
Na arcibiskupech a biskupech, jejichž životními osudy se budeme zabývat, chceme demonstrovat dynamiku a životnost českého a moravského katolicismu a jeho úzkého sepětí s národem. Vybrali jsme záměrně období let 1918–1989, tzn. epochu první Československé republiky (1918–1938), Protektorátu s německou okupací (1939–1945), krátkou dobu poválečného „vydechnutí“ (1945–1948) a dlouhou éru komunistické totality (1948–1989).
Z hlediska historického pohledu nelze tady nevzpomenout české a moravské biskupy, kteří do toho všeho aktivně vstupovali a zaujímali stanovisko pod zorným úhlem katolické věrouky a mravouky. A nejen to, oni rovněž připomínali hodnoty pravého českého vlastenectví a nadčasového humanismu, čímž se stali autentickými proroky v tomto prostředí.
První Československá republika byla 28. října r. 1918 přivítána s nadšením většiny obyvatelstva. Čechové po 300 letech obnovili svoji státnost. Jenže tato radost byla poznamenána a totálně znehodnocena vandalským a rouhačským ničením katolických symbolů. Hned 3. listopadu 1918, tedy sedmý den trvání naší nové republiky, došlo ke stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Následovalo masové ničení soch Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého, prý „světce temna a násilné rekatolizace“. Kříže byly odstraněny z veřejných budov a někde také hromadně páleny na hranicích.
První Československá republika se stala liberálním státem, který odstavil katolické náboženství na vedlejší kolej. Na to museli čeští a moravští biskupové reagovat, především pražský arcibiskup mons. František Kordač, který stál v čele pražského arcibiskupství v letech 1918–1931. I když nakonec došlo k dohodě mezi československou vládou a Vatikánem (tzv. Modus vivendi r. 1928) o normalizaci vztahů mezi Prahou a Římem, přesto nelze popřít, že naše první republika si uchovala až do r. 1938 svůj – někdy otevřený, jindy skrytý – protikatolický charakter. Na to všechno museli tehdejší biskupové moudře a s rozvahou reagovat, což nebylo vždy snadné. Lze ale říci, že obstáli skvěle, což ukáže náš seriál.
Německé obsazení naší vlasti ve stínu hákového kříže přineslo českému obyvatelstvu mnoho strádání i obětí na životech. Hitlerovský režim byl nejen rasistický a antisemitský, nýbrž také protikřesťanský. Papež Pius XI. ho ve své encyklice „Mit brennender Sorge” nazval „novopohanstvím”, neboť instaloval místo kultu Bohočlověka Ježíše Krista kult starogermánských pohanských božstev.
Nacismus, přesnějí nacionální socialismus má na svědomí statisíce lidských životů českých vlastenců. Mezi nimi figuruje též skoro stovka českých a moravských katolických kněží a řeholních osob, popravených nebo umučených v koncentrácích z nenávisti k Ježíši Kristu. Více než 500 katolických duchovních prošlo hitlerovskými věznicemi a koncentračními tábory. Tyto údaje však nejsou úplné, takže skutečný počet bude ještě vyšší. Také tady sehráli svou pozitivní roli čeští a moravští biskupové, jak bude v seriálu ukázáno.
Komunismus po II. světové válce postupoval vůči Katolické církvi s nevšední brutalitou. Jeho obětmi se stali sami biskupové, kteří skončili buď v internacích, nebo ve vězení. Toto dlouhé čtyřicetileté období českých dějin je poznamenáno násilnou smrtí desítek kněží a řeholních osob a tisíci těch, kteří prošli věznicemi a „nápravnými“ tábory. Řeholní řády byly zrušeny, pastorace postavena pod ponižující dozor státních orgánů právě tak jako formace nových kněží, výuka náboženství na školách mohla probíhat pouze na základě přihlášky dítěte jeho rodiči, kteří byli kvůli tomu vystaveni perzekuci ze strany státní moci. Praktikujícím katolíkům byl znemožněn výkon některých profesí, např. učitelství, práce v osvětě, v justici, policii, armádě atd. Biskupové i zde ukázali, že jdou s pronásledovanými, sami totiž ve své většině se stali jedněmi z nich.
Podle jednotlivých diecézí
V plánovaném seriálu budeme postupovat následovně: Nejprve pojednáme o arcibiskupech pražských a olomouckých, tj. metropolitech českých a moravských v chronologické řadě.
Poté stejným způsobem budeme pokračovat u jednotlivých diecézí, tj. v Čechách u královéhradecké, litoměřické a českobudějovické, na Moravě u brněnské. Diecéze plzeňská a ostravsko-opavská tenkrát ještě neexistovaly. Nepůjde pouze o sídelní biskupy, svou pozornost zaměříme i na biskupy pomocné, kteří se stali rovněž osobnostmi velkého duchovního a mravního formátu.
Všichni tito hierarchové se významně zapsali do našich dějin a domníváme se, že si zaslouží úctu, obdiv a vzpomínku nejen od katolíků, nýbrž od všech lidí dobré vůle, vlastenců, humanistů apod. Jsou názornou ukázkou toho, že katolicismus plně patří do české národní historie a přispěl ke všemu tomu, co v ní bylo nosné, pozitivní a eticky i kulturně posilující.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
