Nejde o to, pořád se „něco“ modlit, ale pořád být „na přijmu“. V postoji důvěryplné odevzdanosti.
text: s. Františka Sebíňová CSC
Ve Svaté zemi jsou dvě velké vodní plochy: Genezaretské jezero, plné ryb, a Mrtvé moře, které je skutečně mrtvé. Obě jsou napájeny řekou Jordán. S tím rozdílem, že Genezaretské jezero vodu nechává proudit. Na jedné straně vodu přijímá a na druhé vydává. Mrtvé moře vodu pouze přijímá.
Smír je povolání
Abychom my, lidé, byli skutečně živí, musíme ustavičně přijímat a dávat. Nechat se Ježíšovou krví omývat od své bídy a zároveň se nechat přetvářet na oběť za druhé. O tom je smír. Je to styl života zaměřený na darování se. Následování Ježíše v jeho vykupitelském poslání, účast na jeho oběti za záchranu světa.
Smír není jen pro „exoty“. Je to povolání každého křesťana. Jen pokud se proces proměny v oběť v nás uskuteční, naplníme smysl svého života. Jinak budeme pořád vyhledávat potěšení a zážitky, ať už světské nebo duchovní. Pravá radost nám však bude unikat.
JAK NA TO?
Papež František nám v encyklice Dilexit nos představil jako učitelku smírné lásky svatou Terezii z Lisieux. Ona dobře věděla, že není schopna milovat Boha a druhé lidi sama ze sebe. Místo toho, aby si zoufala nad svou neschopností, objala ji a naučila se těšit ze své malosti. Viděla v ní prostor, který může a chce Bůh naplnit. Ne jenom trošku, ale úplně. Terezka uvěřila, že jí Bůh chce udělat velikou svatou, byť je tak malá a neschopná. A o tom to celé je: Naučit se kráčet s Bohem, pustit ho do své temnoty a bídy. Nechat jej si s námi pohrát, až nás přetvoří k podobě svého Syna.
POHODA, ALE NE ŠTĚSTÍ
Představte si dvouletého chlapečka. Je šikovný, sám se napapá, sám si dojde na nočník, pěkně si hraje. Maminka při pohledu na něj roztává radostí. Přejde 25 let, chlapeček má už skoro 2 metry, ale jinak se moc nezměnilo. Nají se, dojde si na záchod a hraje si u počítače nebo s mobilem. Jen mamka už není při pohledu na něj nadšená. Byť se její syn baví a bez námahy přežívá, je jasné, že tímto stylem životní štěstí nedosáhne. Měl by už žít pro někoho, nebo alespoň pro něco.
V duchovním životě je tomu také tak. Obrácení, probuzení k víře prožívá člověk jako setkání s milujícím Bohem. Zakouší bezpodmínečné přijetí a lásku. Je v sedmém nebi a rád by to tak měl napořád. „Postavme si tři stany!“ řekl svatý Petr po Proměnění na vrchu Tábor. Pán Ježíš tento nápad neschválil. Kdyby tam s apoštoly zůstal, přišli by o to nejdůležitější, co mělo teprve přijít. Někteří křesťané jakoby se na hoře Tábor zabydleli. Když opadne prvotní nadšení a euforie (zákonitě musí opadnout), hledají nové a nové duchovní zážitky, které je emocionálně „nakopnou“. Můžou dosahovat jakéhosi duchovního povznesení, ale od pravé radosti, kterou dává účast na Ježíšově kříži a zmrtvýchvstání, to má daleko.
RIZIKA PÉČE
Lidé odjakživa věřící se někdy cítí jako součást Ježíšova týmu. Záleží jim na tom, co si o něm lidi myslí, trápí je, když jej neberou. Dělají, co můžou, aby pro jeho klub získali další členy. Modlí se za obrácení hříšníků a jsou dokonce schopni se obětovat za růst jeho království. Oni sami od Ježíše nic nepotřebují. Jako Marta z evangelia. Hříšníkům Ježíš odpouštěl, nemocné uzdravoval, hladové krmil, pro její sestru Marii byl přítelem… A pro ni? Pro ni představoval starost a práci. On i jeho apoštolové byli pro ni vzácnými hosty, ale především to byly hladové krky, které je potřeba nakrmit. Dělala to ráda, ale kvůli tomu všemu, co si naplánovala, nemohla poslouchat Ježíše. Nečekala od něj nic, akorát si přála, aby srovnal její sestru. Je nebezpečí, že se pro nás Ježíš stane „objektem péče“. Budeme pro něj dělat všechno možné, obětovat se, modlit… (a koukat svrchu na ty, co nic nedělají, jen se kochají Boží láskou), aniž by on mohl něco udělat pro nás.
VRCHOL SEBEREALIZACE
Výchozí bod je, že jsme všichni omilostnění hříšníci. Padouši, kteří si zasluhují smrt. Věčnou. Ale Bůh se ve svém milosrdenství díky oběti Ježíše Krista rozhodl nás ospravedlnit. To neznamená jen: „Dobře, odpustil jsem ti, teď se snaž!“ Spása v Ježíši Kristu jde mnohem dál, hlouběji. Když přijmu Ježíše za svého osobního Spasitele, Bůh mě nejen zbaví mých zranění a limitů, ale přetvoří podle podoby Ježíše, abych byl i já schopen položit život za druhé. Proč to chce? Protože v tom je vrchol mé seberealizace, nejhlubší smysl existence, jediné autentické štěstí.
Duchovní „WIFI“
Jak dlouho se musí ratolest držet na kmenu vinice, aby vyrostl a dozrál hrozen? Týden, měsíc? Ne, neustále! Kolik se mám modlit, aby Bůh přese mě mohl působit na lidi? Půl hodiny denně? Hodinu? Ne! Ježíš říká: „Modlete se bez přestání.“ Představa, že bychom se měli pořád něco modlit, může vyvolávat hrůzu. Je vlastně neuskutečnitelná. Nejde však o to, pořád něco odříkávat, ale pořád být „na příjmu“, v postoji důvěryplné odevzdanosti. Jako malé dítě, které si třeba kutá v písku, ale každou chvíli se ujistí, jestli se maminka dívá. Má zapnutou „wifi“, kterou vnímá její přítomnost. Aby člověk k takovému postoji vnitřního sjednocení s Bohem v každé činnosti dospěl, musí denně věnovat jistý čas výlučně přebývání před Pánem. Nesmíme podléhat iluzi, že když každou volnou chvíli věnujeme prohlížením zbytečností (klidně nábožných), budeme schopni se modlit.
K setkání s Bohem i se sebou je nezbytné vnitřní ticho. A to se neobejde bez vnějšího. Když se zřekneme „jiných bohů“, abychom ve svém nitru vytvořili prostor pro živého Boha, on se nenechá dlouho prosit. Smír není výkon, ale vztah. Je to odvaha zůstat v tichu, i když nás vnitřní hluk děsí. Právě v tomto tichu se rodí schopnost být jako Genezaretské jezero – nechat Boží lásku volně protékat skrze naše srdce k druhým. Stačí jen dnes znovu říct své: „Ano, Pane.“
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
