Život církve bez plodů soukromých zjevení je nepředstavitelný.
text: P. Štěpán Maria Filip OP | autor je dogmatický teolog
Začínáme cyklus článků o mariánských zjeveních. Dříve, než tato zjevení začneme probírat, je vhodné zastavit se u samotných soukromých zjevení, k nimž mariánská zjevení náležejí, a snažit se zodpovědět následující otázky: Co jsou soukromá zjevení? Jak souvisí s veřejným Božím zjevením? Jaký je jejich význam v životě církve?
BOžÍ ZJEVENÍ
Svým zjevením se Bůh zcela svobodně a láskyplně odhaluje. Činí to také dílem svého stvoření. List Římanům píše o Bohu: „Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (1,20). Toto sebeodhalení Boha skrze věci, které stvořil, je však velmi omezené: poznáváme Boha jakoby „zvenku“. Nejde o přímý kontakt s ním.
Za této situace Bůh sám vychází člověku vstříc a odhaluje mu své „srdce“ v svém nadpřirozeném zjevení. To se děje dvojím způsobem: jednak tím, že Bůh přímo zasahuje do lidských dějin a vede lidstvo ke spáse, čili událostmi dějin spásy. Jako příklad uveďme zázračné projití Izraelitů Rudým mořem. Dále pak tím, že dává vyvoleným lidem mluvit jeho jménem, neboli prorockým slovem, např. proroku Izaiášovi.
Tento dvojí způsob nadpřirozeného zjevení vrcholí příchodem Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, na tento svět. List Židům tak v mistrné zkratce uvádí: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky.V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (1,1-2).
Zjevení Ježíše Krista je ještě doplněno zjevením skrze apoštoly, takže je pravdou víry, že nadpřirozené zjevení končí smrtí posledního apoštola.
VEŘEJNÉ A SOUKROMÉ ZJEVENÍ
Smrtí posledního apoštola tak končí první velké období samotného zjevení. Od této chvíle až do příchodu našeho Pána ve slávě na konci časů pak probíhá druhé velké období: Předávání tohoto již ukončeného zjevení z pokolení na pokolení, které se děje skrze Písmo svaté a posvátnou Tradici.
Součástí tohoto předávání jsou však také zjevení Pána Ježíše, Panny Marie, andělů a svatých.
Tato zjevení však mají jiný charakter než ono nadpřirozené zjevení, o kterém jsme doposud hovořili. Jak už bylo naznačeno, nenáležejí do období samotného zjevení, nýbrž do období předávání tohoto zjevení. Aby byl tento rozdíl náležitě zdůrazněn, nadpřirozené zjevení se označuje jako „veřejné“ a zjevení po jeho skončení se nazývají „soukromá“.
Uvedenými označeními se ukazuje, že zatímco veřejné zjevení je určeno celému lidskému pokolení a má být přijímáno se souhlasem božské víry, soukromá zjevení tento univerzální ráz nemají a mohou být přijímána se souhlasem lidské víry. Máme např. božskou vírou věřit v Neposkvrněné početí Panny Marie, protože je to pravda Bohem zjevená a církví neomylně vyučovaná, a můžeme věřit lidskou vírou, že se Matka Boží zjevila v Lurdech.
LIMITY SOUKROMÝCH ZJEVENÍ
I když jsou soukromá zjevení uznána církevní autoritou, věřící v ně nemusí věřit a jejich přijetí není nutné ke spáse. Pokud v tato soukromá zjevení věří, nevěří v ně božskou vírou, nýbrž vírou lidskou.
Soukromá zjevení nevylepšují ani nedoplňují definitivní veřejné zjevení, nýbrž napomáhají „k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“1. Jejich úlohu tak můžeme přirovnat k zvýrazňovači: zvýrazňují určitou část veřejného zjevení, někdy možná poněkud zapomínanou.
CÍRKEV A SOUKROMÁ ZJEVENÍ
Co se týká církevního schválení soukromých zjevení, církev zaujímá v podstatě trojí postoj:
Postoj constat de non supernaturalite („konstatuje se ne nadpřirozené“). To znamená jednoznačné odmítnutí určitého zdánlivého zjevení.
Postoj constat de supernaturalitate („konstatuje se nadpřirozené“), tj. jednoznačně přijetí jistých zjevení.
Postoj non constat de supernaturalitate („nekonstatuje se nadpřirozené“), což je jakási střední pozice mezi dvěma uvedenými postoji, kdy se zjevení ani neodmítá, ani neschvaluje (což nebrání tomu, aby církev později svůj názor případně změnila).
Tento poslední postoj církve převažuje, zatímco dva předchozí postoje jsou méně časté. Je jasné, že v našich článcích se zaměříme především na zjevení, u nichž se konstatuje nadpřirozené.
PLODY SOUKROMÝCH ZJEVENÍ
I když jsme výše poukázali na limity soukromých zjevení, abychom podtrhli jejich odlišnost od veřejného zjevení, zkušenost dějin církve dosvědčuje, že mnohá z těchto soukromých zjevení přinesla velmi blahodárné účinky a plody pro život církve. Zmiňme jen některé příklady, jako je zjevení sv. Juliáně z Cornillonu v 13. století, které stojí u kořene svátku Božího Těla, nebo zjevení sv. Markétě Marii Alacoque v 17. století, jež vedlo k rozšíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, či mariánská zjevení v Lurdech a ve Fatimě v 19. a 20. století. Život církve je bez plodů těchto soukromých zjevení již nepředstavitelný!
Soukromá zjevení bývají chápána jako zvláštní projev charizmatu (neboli daru Ducha Svatého pro službu církevnímu společenství) proroctví.2 Proto lze na ně vztáhnout výzvu Písma svatého: „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19). V duchu této výzvy se chceme věnovat vybraným jednotlivým mariánským zjevením a být rozvážní a zároveň otevření vůči jejich poselství.3
1 Katechismus katolické církve, č. 67.
2 Srov. BENEŠ, Albert Josef. Soukromá zjevení v současné teologické literatuře. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, s. 102–125.
3 Zájemce pro hlubší poznání tématu soukromých zjevení odkazujeme na výše zmiňovanou knihu A. J. Beneše, která je probírá z teologického hlediska, a na knihu GROESCHEL, Benedict, J. Tichý, jemný hlas: Praktický průvodce pro zájemce o soukromá zjevení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, která je probírá z duchovního rozměru.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
