Je-li možno, pokud záleží na vás, žijte v pokoji s každým. (Řím 12,18)

text: Kateřina Lachmanová | otázky kladl P. Radek Tichý

Následující rozhovor se snaží zohlednit teologické i psychologické aspekty odpuštění (šířeji usmíření). Původně vznikl pro časopis Doxa, který vydává KTF v Praze. V Roce sv. Františka se chceme tomuto tématu věnovat hlouběji, proto jej s dovolením autorky přetiskujeme.

Podle evangelia máme odpouštět, dříve než se začneme modlit nebo než poneseme dar k oltáři. Jak vysoko stojí požadavek usmíření v „hierarchii“ přikázání?

Hodně vysoko…, možná úplně nejvýš. Dotýkáme se tu samé podstaty křesťanství. Vždyť pojmem usmíření lze vyjádřit vlastní kerygma neboli základ radostné zvěsti:  „Bůh nás skrze Krista smířil sám se sebou a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření“ (srov. 2K 5,18). 

Ano, Bůh je Láska a my jsme stvořeni k jeho obrazu. Růst v lásce, sjednocení s Bohem, který je Láska sama, je naplněním našeho života. Je tedy jasné, že všechno, co není láska, co lásku ničí, nás vzdaluje od tohoto Božího záměru a „zarmucuje Ducha Božího“ (srov. Ef 4,30). Nejsme pak tím, čím máme a můžeme být. Obrazně řečeno, nenávist a neodpuštění je něco jako embolie v krevním oběhu: může nastat až „zástava srdce“ (míněno srdce v biblickém smyslu). Proto jsme vybízeni: „Především chraň a střez své srdce, neboť z něj vychází život“ (Př 4,23).

Výstižně to vyjádřil C. S. Lewis v knize Rady zkušeného ďábla, kde si pokušitel Zmarchrob stěžuje na Pána Boha: „Musíme se smířit s tím, že všechny ty Jeho řeči o lásce… nejsou jen propaganda, ale strašlivá pravda. On skutečně chce zaplnit celý vesmír spoustou odporných malých kopií Sebe samého!“

Je to ale vůbec reálné, žít v usmíření se všemi lidmi?

Odpustit všem bychom měli a s Boží milostí je to možné, ale žít v usmíření se všemi – to už nezáleží jen na nás. Odpuštění je totiž „jednosměrka“, zatímco usmíření vyžaduje „obousměr“ – z jedné strany prosbu o odpuštění a z druhé strany ochotu odpustit, vůli ke smíření, tj. vzájemné vstřícné kroky. K usmíření je tedy zapotřebí obou stran, i když někdo musí učinit první krok. Měl by to být ten, kdo se provinil – měl by požádat za odpuštění; a je-li jeho prosba přijata, dochází k usmíření. Pokud se lidé zranili vzájemně, což bývá častý případ, je třeba poprosit o odpuštění vzájemně a vzájemně si vyslovit odpuštění. 

Takže odpustit může každý sám za sebe, ale někdy je to maximum, co můžeme pro uzdravení vztahu udělat: k dovršení usmíření je zapotřebí i ochoty z druhé strany. I když já udělám vstřícný krok, a třeba opakovaně, není v mé moci přimět druhého k tomu, aby mi odpustil, ani jen aby stál o mé odpuštění – zkrátka aby se chtěl usmířit. 

Znamená to, že člověk může mít s někým narušený vztah, aniž za to může?

Přesně tak. S tímto zjištěním je však nutné zacházet opatrně – nevžít se moc rychle do role ublíženého neviňátka. Pokud se někdo neustále vnímá jako oběť zlého zacházení druhých, je v tom něco patologického. Málokdy je sice vina na obou stranách vyvážená, ale i když nám někdo ublíží, máme zkoumat i své reakce a postoje a prosit Ducha Svatého o jeho světlo. Jinak hrozí, že budeme vše vidět jen skrze falešné brýle svých obranných mechanismů. Zkreslení může nastat na obě strany: buď jakýkoli podíl viny na konfliktu odmítám, nikdy se nikomu neomlouvám, anebo na sebe beru vinu za všechno, neustále se obviňuji a ponižuji: ani jeden z těchto postojů neodpovídá pravdě, a proto nepomůže k trvalému smíru.

A co tedy dělat, když druhý svou vinu popírá, nechce se usmířit?

Stále platí, že každý mezilidský vztah je záležitostí dvou (a více lidí). Já vždy zodpovídám jen za svou část vztahu, za nastavení svého srdce – ne za celý vztah. V Písmu je k tomu jeden úlevný výrok: „Je-li možno, pokud záleží na vás, žijte v pokoji s každým“ (Řím 12,18). A ve věci usmíření je nabíledni, že jenom na mně vždy nezáleží. 

Ostatně Pán Ježíš nikomu neubližoval, ba naopak, a přece ho všichni neměli v lásce: mnozí ho pomlouvali, podkládali mu zlé úmysly, někteří ho k smrti nenáviděli. Byla by iluze očekávat, že zrovna mě budou mít všichni lidi rádi… (natož když to se mnou není vždy snadné, na rozdíl od Ježíše). Na druhou stranu – má-li někdo za sebou či kolem sebe celý hřbitůvek vztahů, je to spíš důvod zamyslet se nad sebou, jestli není nějaká závada u mě, v mých postojích.

Je pravda, že Ježíš hlásal lásku, ale jinde také prohlásil, že nepřinesl pokoj, ale meč: že kvůli jeho jménu nastane rozdělení v rodinách (potažmo i v rodině církve). Jak tomu rozumět?

Narážíme tu na skutečnost, že pravá láska neexistuje bez pravdy a spravedlnosti. Není to krupicová kaše s medem, jíž zapatláme všechny trhliny mezi námi a budeme se tvářit, že nejsou – aniž bychom si lámali hlavu tím, jestli vznikly jen nedorozuměním nebo závažným hříchem, lží a nespravedlností. Křesťanská láska nemá nic společného s „láskyplným“ učením různých esoterických směrů, které sice chtějí, „aby byly všechny bytosti šťastné“, abychom se hlavně měli rádi a usmívali se na sebe, ale za cenu odmítnutí kategorií dobra a zla, pravdy a lži, za cenu popírání existence hříchu, a tím i potřeby pokání, odpuštění a přijetí Spasitele.

Bohužel – kromě této esoterické karikatury lásky, která se snaží zlo přelakovat narůžovo, známe i karikatury toho „Ježíšova meče“. Rádi se ho dnes dovolávají různí bojovníci za čistotu pravdy a víry (teologie), z jejichž postojů však čiší arogance a pýcha, pohrdání až nenávist vůči jinak smýšlejícím. Jakmile však někde chybí vůně pokory a moudrosti shůry (srov. Jk 3,17n), vůně Beránka Božího, není fér se dovolávat Boha či Boží pravdy a namlouvat si, že mluvíme či jednáme v jeho jménu. Existuje i „moudrost zdola“, jak říká Jakub, z níž je cítit závan pekla, především pýcha a svár: „Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost, pocházející shůry, ale přízemní, živočišná a ďábelská. A kde je závist a svárlivost, tam je i zmatek a kdejaká špatnost“ (Jk 3,14-16). Proto nepřestávejme i v konfliktech prosit o Boží světlo a moudrost, protože je moc potřebujeme, nemáme-li přilévat olej do ohně.  

PROSÍME, PODPOŘTE NÁS
Milí čtenáři, časopis Immaculata je hrazen pouze z dobrovolných příspěvků čtenářů. Svým darem se podílíte na šíření duchovních hodnot v našem národě. Děkujeme Vám. QR-dar-na-immaculatu-100CZK

QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.

Objednat

 

Odpuštění není luxus
Štítky: