Biblický pohled na „tělo“
text: P. Jaroslav Brož
Se studiem „těla“ v Písmu svatém je to podobně svízelné jako v reálném životě pečovat o tělo vlastní či bližního. Někdy jsme jím okouzleni, jindy bychom rádi, kdyby neexistovalo, a pak závidíme andělům. Hmotné tělo je složené, jako je složené všechno, co existuje v prostoru a čase. Podívejme se, co o něm říká Bible. Ta nám v mozaikovém obraze ukáže, jak je pojem těla bohatý a významný.
Křehkost a pomíjivost těla
Křehkost má člověk vepsanou do vínku už od svého stvoření. V Gn 2,7 čteme: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ Člověk nebyl doslova vytvořen „z prachu země“, ale – jak říká biblický text – zůstává „prachem země“. Jako takový byl stvořen na počátku coby dokonalý Boží obraz. Souznění se „zemí“ a tíhnutí k ní ho neponižuje, ale vymezuje mu jeho identitu a postavení ve stvořeném kosmu. Při pohledu na nerosty, rostliny a živočichy v nich může číst něco o sobě, a tak si porozumět. Člověk je ale také stvořen k Božímu obrazu a podobě. První kapitoly Bible nemluví o lidské duši, ale v širším rámci Božího zjevení je zřejmé, že člověk má určitý přesah do světa andělů. Tak například žalm 8 chválí Boha za stvoření člověka: „Učinil jsi ho jen o málo menším, než jsou andělé“ (Ž 8,6). Možno tedy říct, že člověk jako jediný z Božích tvorů má přirozeně schopnost vytvářet most mezi světem „viditelným a neviditelným. To s sebou nese poslání být „knězem“, tj. stavitelem mostů (latinsky pontifex) mezi hmotou a duchem. Jelikož křehké založení člověka patří k původnímu Božímu plánu, není třeba ho hodnotit negativně a odsuzovat. Správným postojem je přijetí, a tak to bylo jistě do okamžiku, kdy pokušitel vylákal člověka k tomu, aby začal pošilhávat za své hranice. „Boží obraz“ začne chtít „být jako Bůh“, a jakmile tuto tužbu potvrdí svým rozhodnutím, jeho soudržnost a jednota se rozsype. Hospodin mu nato jako první léčivý krok postaví před oči pravdu: „jsi prach a do prachu se vrátíš“ (Gn 3,19). A staví mu ji stále, protože pokušení uzurpovat si božské postavení ho bude provázet. Dává mu do úst slova: „Dej, … ať si uvědomím svou pomíjivost … můj život je před tebou jako nic“ (Žl 39,5-6). Dny člověka „se podobají pučící trávě: zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne“ (Žl 90,5-6). Ale jelikož Hospodin „má v paměti, že jsme jen prach“ (Žl 103,14), není naše křehkost tragická. Boží poznání a „paměť“ dává křehkému člověku i po pádu určitou soudržnost a celistvost. Podobně se vyjadřuje také moudrost Jobova, podle kterého má člověk „život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží“ (Job 14,1-2).
Člověk „podivuhodně stvořený“
Ovšem ani člověk oslabený hříšnou vzpourou neskryje velikost svého původu a cíle: od Boha pochází a k němu směřuje jako ke svému cíli. Do této vznešené životní pouti je člověk zahrnut se svým tělem. Žalmista mluví krásnými slovy o svém původu: „Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla“ (Žl 139,13-14). A Jobova naděje na věčný život zahrnuje naše lidské tělo: „… ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí“ (Job 19,26-27).
Pohledu na vznešenost lidského těla v pozemských podmínkách se věnují dlouhé pasáže Písně písní. V nich se osvětluje, že křehkost lidského těla je krásná, když je viděna milujícíma očima a hodnocena milujícím srdcem. Duch Svatý slovy ženicha a nevěsty předává pohled, kterým se Stvořitel díval na muže a ženu při stvoření a kterým se dívá na každého člověka. Vždyť ho miluje „věčnou láskou“ (Jer 31,3). Právě díky tělu je možno sdílet život s druhým, a to i nejhlubší rovině snoubenecké a manželské lásky: „Budou jedno tělo“ (Gn 2,24). Skrze tělo může člověk také sdílet život s Bohem, a to především touhou, která skrze emoce má odezvu v těle: „Mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu“ (Žl 84,3). Mocné prahnutí po Bohu nachází konkrétní projev v žízni, která je hlubokým tělesným prožitkem existenciálního tíhnutí po tom, bez něho nelze žít: „má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země“ (Žl 63,2).
Ježíš: přijetí těla a jeho oslavení
Nestačily by nám stovky stránek, abychom vyjádřili dosah toho, co prohlašuje svatý Jan v úvodu do svého evangelia: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14a). Z Božího rozhodnutí je nám od té chvíle až do konce věků přístupné poznání Boha skrze pohled na Kristovo lidství. K němu se vztahuje následné vyznání: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14b). Boží sláva, tedy vyzařování jeho přítomnosti, lásky a svatosti, je přístupná skrze Kristovo lidství, které je skutečné, a tím slabé, křehké a zranitelné jako to naše. Dokonce v bolestném závěru jeho mise se zjevuje Boží sláva nejvíc a přináší nám spásu a naději na život bez omezení. Dobře to shrnuje apoštol Pavel v závěru jednoho ze svých listů: „Byl sice ukřižován jako slabý člověk, ale z Boží moci je živ“ (2 Kor 13,4). Jen díky přijetí lidské slabosti se nám otevřela brána k obnovenému lidství. Janova teologie Ježíšova otevřeného boku jde ještě o krok dál. Evangelista nás upozorňuje na trvalý odkaz Ježíšovy smrti, když slovy proroka vyzývá: „Budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19,37; Zach 12,10).
To je také naše cesta. Svou křehkost si budeme uvědomovat tím víc, čím důsledněji přijmeme Pánovo pozvání na cestu života: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Mk 8,34). Proto je třeba se podle jeho vzoru mnoho modlit, vždyť „duch je sice ochotný, ale tělo je slabé“ (Mk 14,39). Ježíšův příklad, spojení s jeho lidstvím v kontemplativním pohledu na něj a ustavičná modlitba zušlechtí naši křehkost tak, že budeme už zde na zemi žít opět jako důstojný Boží obraz.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
