Kristýna a neviditelný batoh

Jak na to, když jsme nemocní.

text: Jana Lokajová 

Kristýna seděla u okna a pozorovala, jak se na hřišti točí kolotoč. Ještě před měsícem by na něm byla první. Teď se jí ale zdálo, že i cesta z postele ke stolu je jako výstup na Mount Everest. Její nemoc neměla jméno, kterému by rozuměla, ale měla barvu – šedou únavu, která se jí usadila v kloubech a svalech.

„Zase tě to bolí, viď?“ ozval se táta a položil jí ruku na rameno. Anička si povzdechla. „Mám pocit, jako bych na sobě měla neviditelný batoh plný kamení. Jsem unavená. Proč nemůžu jít ven?“

Tělo jako zahrada

Táta si přitáhl židli. „Víš, Kristýnko, někdy bereme naše tělo jako auto. Když se porouchá, zlobíme se na něj, že nejede. Ale možná je spíš jako zahrada. Někdy přijde sucho nebo mráz a kytky skloní hlavy. V tuto chvíli potřebují víc péče a klidu.“

„Ale já chci být zase ta stará Kristy, co skáče přes švihadlo! Tohle je k ničemu,“ pomyslela si smutně holčička.

Táta ji vzal za ruku. „I když tvoje nohy teď odpočívají, tvoje srdce a tvoje duše pořád svítí. Možná je tohle čas, kdy se máš naučit svému tělu naslouchat a porozumět mu.“

Modlitba v tichu

Ten večer, když dům utichl, Kristýna ležela v posteli a cítila známé píchání v kolenou. Dřív by začala brečet vzteky. Zavřela ale oči a zkusila si představit, jak do těch bolavých míst posílá světlo.

„Pane Bože,“ zašeptala potichu, „prosím, buď v té bolesti se mnou. Pomoz mi, abych se na sebe nezlobila. Uč mě mít se ráda i takhle, s tím batohem kamení.“

V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Bolest nezmizela, ale ten hrozný vztek, který měla uvnitř, se rozplynul. Pocítila hřejivý klid, jako by ji někdo přikryl neviditelnou dekou. Pochopila, že její tělo není nepřítel, se kterým musí bojovat. Je to místo, kde se právě teď potkává s Bohem v úplném tichu a slabosti.

Nový den

Ráno se Kristýna probudila a místo křečovité snahy hned vyskočit se nejdřív pomalu protáhla. „Dobré ráno,“ řekla polohlasem. „Dneska to zvládnu pomalu.“

Už se necítila jako rozbitá věc. I když její kroky byly stále pomalé a těžké, v srdci se cítila lehounká. Začala se učit, jak může přijímat sama sebe i se svou obtížnou nemocí. 

Tělo i duše potřebují čas, aby se uzdravily. Nezlobme se na sebe ani na Boha, když jsme nemocní. Bůh je nám i v nemoci velmi blízko a posiluje nás. 

PROSÍME, PODPOŘTE NÁS

Milí čtenáři, časopis Immaculata je hrazen pouze z dobrovolných příspěvků čtenářů. Svým darem se podílíte na šíření duchovních hodnot v našem národě. Děkujeme Vám.

QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.

Objednat