Materiální tělesnost jako spásné setkání osoby a světa
text: P. Petr Soukal
Vztah k lidskému tělu prošel v dějinách křesťanství dramatickým vývojem. Jestliže pro židy byla důležitá vnější kultická čistota těla, Ježíš pozornost obrátil k lidskému srdci: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Mk 7,21-22). Jaký je tedy skutečný význam materiálního lidského těla?
Požehnání, nebo pohroma?
Přestože první křesťanští autoři zdůrazňovali význam lidského těla – vzpomeňme například na Justina Mučedníka: „To, že je tělo cenné, je zřejmé především proto, že je to Boží dílo – můžeme s jistotou předpokládat, že sochař nebo malíř si svého díla váží! Lze to vidět i na ostatním stvoření. Vždyť to, co je příčinou všeho ostatního, nemůže nebýt v očích stvořitele tím nejcennějším“1 – anebo na slova Tertuliánova: „Tělo je základem spásy!“2 – neuniklo křesťanské myšlení vlivu filozofa Platóna, který tělo považoval za hrob duše. Chce-li být duše zachráněna a nazírat dokonalý svět idejí, musí se od materiálního těla jednoduše osvobodit.
Tělo zatěžuje duši
Křehkost lidského těla nemohla uniknout pouštním otcům, kteří si je snažili skrze tuhou kázeň podrobit. Některé z jejich výroků jsou velmi výstižné. Abba Marek řekl: „Není možné ztišit mysl, dokud tělo neuteklo ze světa…“ Abba Petr řekl: „Zdraví tohoto smrtelného těla přece není k ničemu. Tělo se totiž snaží vyhledávat zdraví jen proto, aby se mohlo odvrátit od Boha.“ Abba Daniel řekl: „Nakolik se vzmáhá tělo, tolik chřadne duše. Nakolik chřadne tělo, tolik se vzmáhá duše.“ A sám svatý Augustin ve Vyznáních říká: „Porušitelné tělo totiž zatěžuje duši a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí…“3 V případě Augustina je ještě důležité dodat, že jeho nauka o dědičném hříchu přispěla k tomu, že se křesťané latinské tradice na lidskou tělesnost dívali ještě podezřívavěji. Nezřídka se stávalo, že manželství bylo chápáno jako remedium concupiscentiae (lék na chtíč). Tento výraz kodexu kanonického práva z roku 1917 byl ovšem v roce 1983 nahrazen formulací bonum coniugum (dobro manželů).
„Být“, anebo „mít“?
S dědictvím načrtnuté tradice se teologie musela dlouho vypořádávat a jen pomalu se učila doceňovat skutečný význam materiálního lidského těla. Jedním z důležitých postřehů je otázka, zda je lidské tělo něčím, co „máme“, anebo něčím, čím „jsme“. Například svatý Augustin, inspirovaný novoplatonismem, ve svých spisech podtrhuje význam lidské duše a někdy to může působit, jako by právě zde spočívala lidská identita. Současná teologie ale klade důraz na lidské tělo, které je součástí naší jedinečnosti a identity. Lidské tělo tedy není něčím, co člověk má (jako šaty, které by si mohl obléknout či vyměnit), ale lidské tělo je něčím, čím člověk je – patří neoddělitelně k tomu, co znamená být člověkem.
Praktické důsledky?
Má tento způsob mluvení o lidském těle nějaké praktické důsledky? Především bychom měli chápat lidské tělo jako prostor, ve kterém se setkává „osoba“ a „svět“. Pochopení významu materiálního lidského těla je předpokladem pro porozumění tajemství vtělení Božího Syna. V události vtělení se – skrze lidské tělo přijaté z Marie Panny – setkává osoba Syna se stvořeným světem. Pohyb, který se zde uskutečňuje, je dvojí: je to Bůh, kdo vstupuje do světa, protože se stává člověkem, a zároveň je to svět, kdo vstupuje do Boha, protože je zbožštěn. Jak je to možné? Přijetím skutečného lidského těla přijímá Syn, druhá božská Osoba, skutečný materiální svět – je s ním navěky spojen. Kdyby bylo lidské tělo pouhým přívěskem naší identity, Boží vtělení by mnoho neznamenalo. Pokud je ale lidské tělo součástí lidské identity – pokud člověk je svým tělem – pak to znamená, že stalo-li se skutečně „Slovo tělem“ (Jan 1,14), není možné říci „Bůh“ a nevyslovit zároveň také „člověk“. Náš Bůh se stal člověkem… Lidství Ježíše Krista, tedy jeho materiální lidské tělo, je pro nás zjevením neviditelného Boha. Jinými slovy bychom mohli říci, že člověk není myslitelný bez Boha a Bůh není myslitelný bez člověka…4
Spása světa
Ioannis Zizioulas, řecký pravoslavný teolog, rozehrává ještě jeden aspekt, který je třeba zmínit. V lidské existenci se skrze lidskou duši a skrze materiální lidské tělo snoubí svět duchovní a materiální. Církevní otcové člověka popisovali (po vzoru některých filozofů) jako mikrokosmos, jako toho, kdo stojí uprostřed, a proto může vnést stvořený materiální svět do společenství s Bohem.5 Protože je svět stvořený z ničeho (ex nihilo), společenství s Bohem nutně potřebuje k tomu, aby mohl být. Stvořený svět nemá bytí sám v sobě a může být, pouze pokud je ve společenství s tím, který jest. Úkolem člověka je být tím, kdo bude zcela stvořeným světem a zároveň zcela Božím. Adam v této službě celému stvoření selhal, neboť podstata jeho pádu spočívala v odmítnutí společenství s Bohem. Slovy Ioannise Zizioulase: „My křesťané věříme, že to, co se Adamovi nepodařilo uskutečnit, to Kristus naplnil.“6
Člověk není myslitelný bez světa
Dlouho jsme v křesťanské teologii uvažovali o člověku v jeho klíčovém vztahu k Bohu, ale trochu jsme pozapomínali na to, že neméně důležitý je vztah člověka ke stvoření. Vyznávali jsme, že člověk byl Bohem spasen, ale unikalo nám, že „spása člověka se dotýká spásy celého světa“.7 Lidské tělo je tedy vzácným místem setkání osoby a světa. A dostojí-li člověk svému poslání, nebude pro svět, ve kterém žije, hrozbou, ale spásonosným požehnáním.
- Justin. Traktát o vzkříšení, 7. ↩︎
- Tertulián. De carnis resurrectione, 8. ↩︎
- Augustin. Vyznání, kn. VII., 17. 23. ↩︎
- Srov. Pattaro, Germano. La svolta antropologica, s. 148–149. ↩︎
- Srov. Zizioulas, Ioannis. Liturgia cosmica ed ecologia, s. 173. ↩︎
- Zizioulas, Ioannis. Priests of Creation, s. 130. ↩︎
- Zizioulas, Ioannis. Priests of Creation, s. 158. ↩︎
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
