[email protected] 605 459 174
Nástupci nemravného Alexandra VI. nebyli žádnými duchovně žijícími osobnostmi, jaké Církev tenkrát potřebovala. Stav morálního rozkladu z éry Innocence VIII. a Alexandra VI. přetrvával. Taková situace nahrála Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi a stala se jednou z příčin protestantské reformace, jež tragicky rozdělila tehdejší latinskou církev.
Ferrarsko-florentský koncil, jenž proběhl v letech 1438–1442, o němž jsme psali v předchozí části našeho seriálu, vyhlásil řadu věroučných dekretů o posledních věcech člověka, o biskupském a kněžském svěcení a o eucharistii. V disciplinárních záležitostech byly publikovány jeho reformní dokumenty tvrdě postihující simonii a lakotu kléru. Papež Evžen IV. se po ukončení koncilu a uklidnění situace v Římě (psali jsme o tom opět v předchozí části seriálu) mohl opět vrátit a ujmout se svého úřadu. Zemřel r. 1447. To už se ale plně projevovala renesance se všemi svými pozitivy i negativy.
Situace, kdy v čele Církve na počátku 15. století stáli tři papežové, vrhající navzájem na sebe klatby, se stala naprosto neudržitelnou. Svolání koncilu, jenž by tomu učinil přítrž, bylo již nejvyšší a nejpalčivější nutností. Protože nikdo ze stávajících tří papežů nepodnikl v tomto směru patřičnou iniciativu, chopil se celé záležitosti samotný římskoněmecký císař Zikmund, jemuž to tehdejší právní struktura umožňovala. Kostnický koncil náležel k jedněm z nejvelkolepějších všeobecných církevních sněmů. Konal se v letech 1414-1418 a účastnilo se ho téměř 400 kardinálů a biskupů. Krom toho bylo přítomno i velké množství nižšího kléru, především řeholního. Koncil si vytkl jako přednostní cíl „reformovat Církev v hlavě a v údech“.
Návrat papežů do Říma bohužel nepřinesl nápravu poměrů v Církvi, naopak ještě vyostřil zlořády vyvolané pobytem papežů v Avignonu. Ukázalo se, že k vyřešení tehdejší krize Církve nestačí pouze změna sídla papežů, nýbrž důkladná duchovní a mravní reforma a obroda.
Papežové v Avignonu byli častokrát konfrontováni s výzvami k návratu do Říma, který po jejich odchodu čím dál víc chátral. Srdce věřícího katolíka se muselo nad tím svírat. Řím byl přece hrobem sv. Petra a místem prvního pronásledování křesťanů, na poutě do „Věčného města“ stanovila církevní autorita odpustky. Rovněž tak nebylo těžké poukázat na to, že před odchodem papežů do Avignonu se v církvi nevyskytovaly zlořády plynoucí z papežského fiskalismu. Na návrat papežů do Říma naléhaly zejména dvě významné mystičky 14. století: sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. K nim se připojil i římskoněmecký císař a český král Karel IV.
Ve 14. století prochází Církev velkými zvraty a proměnami, způsobenými pobytem papežů mimo Řím – ve francouzském Avignonu. To mělo své negativní konotace, neboť papežové se chtěli nákladným způsobem života vyrovnat francouzským králům, na jejichž území sídlili. Tato skutečnost negativně ovlivnila i život kléru a věřících. Úpadek mravů se stal obecným jevem a předmětem kritiky mnoha reformních kazatelů, katolicky pravověrných i těch, kteří upadli do nejrůznějších bludů.
Největší vnější rozmach zaznamenalo papežství ve 13. století. Autorita papežů v tehdejší Evropě vyplývala jednak z jejich ctnostného života, jímž vynikali nad světské vladaře, jednak i z mocenského postavení, které se jim podařilo získat. Papežové v té době uplatňovali svoji duchovní superioritu nad světskými vladaři a lze bez přehánění říci, že se tak dělo ve prospěch především poddaných. Římský stolec se stal konečnou odvolací instancí spravedlnosti.
12. a 13. století je obdobím, kdy papežové svými mravními kvalitami výrazně převyšovali světské vladaře. Reformní snahy sv. Řehoře VII. přinesly své požehnané ovoce. Neobešlo se to však bez problémů a neustálých sporů se světskými panovníky, kteří se nikdy nevzdali svých plánů
Velký obránce svobody Církve sv. Řehoř VII. zemřel r. 1085 ve vyhnanství. Vzdoropapež a loutka císaře Jindřicha IV. Klement III. byl uznán nejen v Německu, ale též v Anglii a v Uhrách. V Římě však jeho metody správy Církve, která spočívala v poníženém předkládání svých rozhodnutí císaři ke schválení,
Vyvrcholením středověkého zápasu o mravní povznesení papežství, o jeho nezávislost na světské moci, o odstranění simonie kléru a o bezpodmínečnou závaznost kněžského celibátu na latinském Západě byl pontifikát sv. Řehoře VII. (1073–1085). Započalo to reformou papežství – a skončilo velkolepou reformou celé Církve. Reformní duch kláštera v Cluny, z něhož
Události 2. poloviny 11. století v papežském Římě ukazují, že papežství, i když prošlo v dějinách krizemi, se vždycky ukázalo jako reformovatelné. K potřebné reformě vždycky došlo a ta se projevila jako dílo Ducha Svatého. Ten pokaždé inspiroval náležité reformní hnutí uvnitř církve, z něhož potom
Zhruba od smrti Jana VIII. r. 882 nastalo pro papežství období těžké zkoušky, trvající až do poloviny 11. století. V církevních dějinách je známo jako tzv. „saeculum obscurum“, tj. temné století. Do volby papežů zasahují vlivné římské rody a také římskoněmečtí císařové. Ti všichni dosazují na stolec
Autorita papežů po velkolepém pontifikátu sv. Řehoře I. Velikého v 7.–9. století dále posilovala. Vyvrcholením bylo vytvoření Církevního státu r. 756, kdy nezávislost papežů na světské moci byla upevněna vlastním teritoriem. Papež tak nebyl podroben žádnému pozemskému vladaři, neboť se sám stal samostatným
Impozantní zjev papeže sv. Lva I. Velikého výrazně ovlivnil pontifikáty jeho nástupců, kteří se snažili následovat jej jako svůj vzor. Mezi nimi vyniká zejména sv. Gelasius I. (492–496), učený teolog, kterého církevní historikové označují za „velkého stavitele ideje papežského primátu“. Od něho pochází teorie, rozpracovaná potom ve středověku, že svět řídí dvě mocnosti: papež v záležitostech duchovních a panovník v záležitostech světských.
Po sv. Damasovi následovala zhruba 4 staletí řada svatých a ušlechtilých papežů, mezi nimiž vynikají především sv. Lev Veliký a sv. Řehoř Veliký. Jednalo se téměř ve všech případech o muže, kteří se vyznačovali příkladným a ctnostným životem v odříkání a dobročinnosti. Papežové byli tenkrát voleni – tak