Oči Leopolda zářily Ježíšovou láskou.
text: S. Faustýna Šímová OSF
Milé děti, poslechněte si příběh jednoho velkého františkánského světce, který však celý život zůstal malý. Jak je to možné? Nechte se překvapit…
V rodině Mandiců měli už 11 dětí, když se jim narodil dvanáctý kluk Bohdan. Rodina žila skromně v zemi, která se dnes jmenuje Černá Hora. Už jako malý kluk chodil Bohdan rád do kostela a taky ho bavila škola. Co ho ale nebavilo, byly jeho nemoci. Tak rád by ráno vyskočil z postele jako ostatní, ale často nemohl, protože se pořádně neudržel na nohou. Maminka u něho sedávala a potichu se modlila. „Maminko,“ ptal se jednou Bohdan, „proč nemůžu být takový silný a zdravý jako ostatní děti?“ „Víš, Bohdánku,“ odpověděla maminka „taky tomu nerozumím. Co ale vím, je to, že tě má Pán Ježíš rád. A že když ho i ty budeš mít rád, může skrze tebe pomáhat druhým lidem, ať už budeš nemocný, nebo zdravý.“
Různé nemoci způsobily, že Bohdan moc nevyrostl. Když byl v deváté třídě, někteří kluci byli
o hlavu a někteří i o dvě hlavy vyšší. Taky měl problémy s chůzí a navíc mluvil strašně rychle a ostatní mu špatně rozuměli. Ve třídě se mu děti často posmívaly. Jednou přišel s pláčem domů. Hned ve dveřích narazil do maminky. Ta hned pochopila, odkud vítr vane. „Bohdánku,“ řekla, „tvoje tělo je dar od Pána Boha. Nikdo nemá právo se ti smát za to, jak vypadáš. Pro Boha jsi krásný. Věříš mi?“ „Jako bych v maminčiných očích viděl oči Ježíše,“ pomyslel si malý Bohdan a nahlas vyslovil: „Věřím, mami.“
Od té doby ho tyto láskyplné oči provázely. Když mu bylo 16 let, rozhodl se vstoupit do kláštera bratří kapucínů. Přijal nové jméno: Leopold. Měl touhu věnovat se druhým lidem, naslouchat jim a těšit je v jejich trápeních. Ve svých 24 letech se stal knězem.
Když přišla do jeho země 1. světová válka, musel Leopold odejít ze své rodné země do Itálie. Bylo to pro něho těžké. Bratři v novém klášteře mu řekli: „Leopolde, ty jsi tak často nemocný, nemůžeme ti svěřit žádné velké poslání. Tvým hlavním úkolem bude zpovídání.“
Leopold přijal tento úkol. Rozhodl se, že se bude na druhé lidi dívat tak, jak kdysi na něho maminka: Ježíšovýma očima. Lidé za ním chodili z blízka i daleka. Brzy se před jeho zpovědnicí začaly tvořit velké fronty. Občas mu některý bratr vytýkal: „Leopolde, jsi na lidi až příliš hodný.“ Leopold se usmál a říkával: „Pán Ježíš mi dal takový příklad.“ Lidé vyznávali své hříchy ve zpovědnici a odcházeli plni radosti
a pokoje. Ve zpovědnici se setkali nejen s otcem Leopoldem, ale hlavně s Boží láskou.
Děti, Leopold kvůli různým nemocem nemohl dělat spoustu věcí. To, co ale mohl, vykonával s láskou. Pán Ježíš pak skrze něho dělal pro druhé veliké věci. Můžeme i my přijmout naše nemoci a omezení a dát své tělo, takové, jaké je, do služeb Pána Ježíše… Uvidíme, možná se budou dít zázraky.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
