S velikonočními zvony souznělo odpuštění a smíření.
text: Václav Štaud
Stalo se to kdysi dávno na Bílou sobotu. Po skončení dlouhých obřadů vigilie Zmrtvýchvstání se naší ministrantské partě ještě nechtělo domů. Byl vlahý dubnový večer a my, dospívající kluci, jsme zamířili „pokecat“ do nedalekého parku. Doznívaly v nás silné duchovní dojmy a bylo nám spolu dobře.
Když končí žerty
Po nějaké hodině, to už se setmělo, jsme se rozešli. Část mířila do svého bydliště kolem fary. A hle, někdo tady leží v blátě pod keřem. Padlo několik žertíků, bavili jsme se na účet opilého do chvíle, než kdosi vykřikl: „Vždyť je to náš pan kaplan!“
Co teď? Stáli jsme jako opaření. Náš oblíbený kněz a morální vzor je opilec? Tak jako tak, musíme mu pomoci a raději to uděláme potichu, aby jej nikdo neviděl. Hlavně ne jeho přísný představený. Tak jsme patera spojenými silami zvedli a táhli k farním dveřím. Klíče nám ještě dokázal podat, potom se ale znovu zamotal a měli jsme jej co držet. A toho blábolení! Báli jsme se, že se tím prozradí, ale nakonec se podařilo nešťastníka dostat do jeho pokoje. Rychle jsme mu stáhli boty, lehce očistili od bláta a potom jak byl, usnul v posteli.
Jeden po druhém se kluci z místnosti vytráceli a slibovali, že si příhodu nechají pro sebe. Pokud vím, na veřejnost se opravdu nedostala. A já ani teď, velmi dlouho od knězova pohřbu, neprozradím jméno, čas ani místo…
Pán prosby slyší
Dodatečně jsme zjistili, co události předcházelo. Zbožný pan kaplan držel od Zeleného čtvrtku důkladný půst, jedl minimálně, na Velký pátek a pak ani před vzkříšením už vůbec nic. Pil jen vodu. Když jej takto „připraveného“ pozval jakýsi člověk na jedno pivo „na růžku“, aby spolu cosi důležitého projednali, stačilo málo a dopadl tak nedůstojně.
Čtenář teď asi čeká na pointu. Ano, příběhu chybí kratičké vyvrcholení. Zůstal jsem v knězově ložnici sám, vrátil jsem se totiž otevřít okno. Kvůli alkoholovým výparům. V tu chvíli se na věži nad námi dnes už podruhé od „návratu z Říma“ rozezněly večerní zvony. Po ohlášeném vzkříšení to nyní bylo obvyklé klekání.
Probuzený pan kaplan reagoval skokem z postele. Lekl jsem se, co chce udělat, ale on padl celou vahou na kolena, až to zadunělo. Pak hodně nahlas, aby zvony přehlušil, začal volat ke svému Pánu za odpuštění. Prosil taky za nás ministranty, aby nám Ježíš tu hanbu vymazal z paměti, aby prožité pohoršení neovlivnilo náš další život. A já jsem najednou hmatatelně cítil, jak je sám Pán Bůh s námi v té světnici, že kněze i mě vidí, slyší, odpouští a vzájemně smiřuje.
Byl to jeden z mých nejsilnějších životních zážitků, a tak jsem jej také tlumočil ostatním ministrantům. Během uplynulých šesti desetiletí jsme se jedni druhým dávno ztratili, netuším, jak pevnou víru si kamarádi zachovali, pokud vůbec ještě žijí. Ale vím, že moji víru podpořil knězův pád doslova neskutečně.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
