O důvěře v Boží prozřetelnost, která překračuje hranice smrti.
text: Pavel Halaška, dědeček Natálky
Kostel sv. Josefa v Lukově na Zlínsku se v prosinci roku 2016 zaplnil do posledního místa při pohřbu dívenky, kterou tu znalo mnoho lidí. Věřící i ostatní sousedé měli k Natálce pěkný vztah pro milou povahu a dětskou něžnost. Všichni byli zdrceni nečekaným odchodem dítěte. Jediný, kdo z rodiny našel sílu promluvit nad bílou rakví, byl Natálčin dědeček, místní kostelník a akolyta. Slova plná bolesti i veliké důvěry v Boha a jeho láskyplnou prozřetelnost, která pronesl na pohřbu v kostele sv. Josefa v Lukově v prosinci 2016, nyní nabízíme čtenářům. Snad v nich naleznete odpovědi i na své nezodpovězené otázky.
ROZDÁVALA LÁSKU
Naše milá Natálka, tohle pětileté kuřátko, stihlo rozdat tolik lásky, že je to až neuvěřitelné. „Mám tě moc ráda.“ Tato slova říkala často skoro každému, kdo ji jen pohladil. Byla vděčná za každý pěkný úsměv. Osobní kontakt milovala. Když usínala, musel ji někdo držet za ručičku. Všude byla jako doma, nikoho se nebála, všem věřila. Když přišla do tohoto kostela, často to vypadalo, jako by patřil jen jí. Znala tu každé místo, každé zákoutí. Měla tento kostel moc ráda. Svoji radost a lásku rozdávala nejen doma.
Milovala svoji mateřskou školu. Když jsem pro ni do školky chodil, často mi říkala: „Dědo, počkej chvíli, já si to domaluji.“ Pěkně malovala, milovala ruční práce, vystřihovala různé tvary a velice ráda pomáhala v kuchyni mamince i babičce. Naposled minulý týden spolu pekly vánoční cukroví.
Formičky na vyrážení nepustila z ručky. To byla její práce.
Ráda zpívala, tančila v souboru Lukovjánek. Sportovala, plavala, jezdila na kole. Velice živé děťátko, plné radosti a lásky.
MILOVALA VŠECHNO ŽIVÉ
V letošním roce si oblíbila také včelky. Nasadila si svůj ochranný klobouček se síťkou, postavila se před úly a dlouho pozorovala, jak včelky pracují. Nebála se jich. Spolu jsme je kontrolovali, vydělávali rámky z úlů, vysvětlil jsem jí, jaký tam má každá včelka úkol, a opět jsme je vrátili zpět. Jedno včelstvo bylo její.
Natálka byla naprosto zdravá. Když naposled vystupovala v Lukovjánku při rozžíhání vánočního stromu, přihlásilo se nachlazení. Nic víc. Když občas zakašlala, mělo to divný písklavý zvuk. Když začala hůř dýchat, paní doktorka ji posílá na vyšetření.
Ve středu, krátce po poledni, odvážíme Natálku do nemocnice. A už pár minut před 15. hodinou začíná její křížová cesta. Na jednotce intenzivní péče upadá do bezvědomí, proto ji přepravují vrtulníkem do Dětské fakultní nemocnice v Brně.
Sedáme do auta a jedeme do Brna, kde nás ošetřující lékař seznamuje s nejvýše pravděpodobnou diagnózou – akutní leukémie. „Pro potvrzení musíme provést další vyšetření a pak zahájíme léčbu,“ říká lékař.
„Tati, jestli toto není peklo, tak co může být ještě horšího, těžšího,“ říká mi Pavlínka, maminka Natálky.
„Pavlínko, nemáš pravdu. Peklo je na opačné straně – život bez lásky, to je peklo. Pro nás je to cesta křížová, další zkouška naší víry.“
DOBRÁ MADONO…
Pak je Natálčina diagnóza potvrzena: akutní leukémie, prognóza nejistá. Primář vypočítává podmínky, za kterých má Natálka šanci na přežití. Ve čtvrtek ráno připojují Natálku na dialýzu. Mladičké orgány v těle začínají selhávat. Ošetřující lékař říká: situace je kritická. Přichází poledne, další resuscitace. Situace beznadějná.
Tlak klesá. 70/45, 38/26, 30/24, 24/18. A každá minuta se prodlužuje. Brečím, nemůžu se nadechnout. Slyším tichý zpěv, odkud to je? Maminka, přitisklá k tělíčku Natálky, tiše zpívá: „Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti… Zpívá Madonu – píseň, kterou si s Natálkou často notovaly. Jak ohromná síla maminky, která by bez opravdové víry nebyla možná.
Křížová cesta pokračuje a konec Natálčina života na tomto světě přichází. Je čtvrtek, 22.15. Další resuscitace, sice zbytečná, ale musí to být. Pak už Natálku odpojují od přístrojů a pro maminku přichází nejtěžší chvíle. „Můžu si Natálku naposled popěstovat?“
„Určitě ano,“ zní odpověď a nehybné tělíčko pokládají mamince do klína. Každá máma si dovede představit, jaká je to bolest.
„Kdo mi teď podá ručku, koho budu hladit, kdo mi řekne: ,maminko, mám tě ráda´? Tys byla to nejcennější, můj nejdražší poklad, moje první a poslední, co mi zůstalo. Teď nemám nic. Bože, proč právě já,“ šeptá maminka.
Pomalu odcházíme do čekárny, ze které je slyšet nářek a pláč, do místnosti, kde se roní snad nejvíce slz na světě. Jaký paradox: celé nebe se raduje, že mohlo přivítat našeho andílka do Božího království, a na straně druhé svět pláče, že Natálka už tu s námi není.
ODPUSŤ A PŘIMLOUVEJ SE
Kdyby tak nebylo krize mezi jejími rodiči, podobné jako v tolika dnešních rodinách! Tím Natálka velice trpěla.
Ve čtvrtek 8. 12., kdy dítě bojuje o život, v budově Krajského soudu probíhá soud o Natálku. Kdo z rodičů a kdy ji bude mít u sebe. Nakonec zvítězil ten nejsilnější. Kristus zvítězil!
Natálinko, zlatíčko naše, omlouvám se, ale musel jsem to říci všem. Ty jsi tento svět ještě nestačila poznat. Svět tě nestačil uchvátit do své zloby a nenávisti. Odcházíš čistá jak lilie, bez viny. Proto tvá duše tak snadno odletěla do nebe, kde jsi nyní obestřena dokonalou láskou. Prosím, buď nám přímluvkyní. Přimlouvej se za nás hříšné, abychom uměli tyto své viny odhodit a jimi nezatíženi mohli jednou vyletět za tebou.
Nemůžeme žít přece jen tak do nicoty. To by nedávalo smysl. Proč bys měla jen tak odejít ve věku pěti let, a pak nic? Ne, tomu nevěřím!
Prosím, odpusť nám všem, čím jsme se proti tobě provinili. Tvým přáním vždy bylo a je: Milujte se navzájem, jako jsem milovala já vás! Díky, Natálko, doufám, že těmto slovům všichni rozuměli.
BUĎ VŮLE TVÁ!
Křížová cesta Natálky skončila. Nyní, Bože, odevzdáváme naše dítě do tvých rukou. Určitě neradi, přáli bychom si, aby tu mohla být s námi. Jak těžké je si uvědomit, že nám byla tebou darována, že si ji rodiče nevybrali, stejně tak, jako si Natálka nemohla vybrat svoje rodiče. A my si přesto dovolujeme říkat naše Natálka. Všechno je tvá svatá vůle, tvůj dar. Děkujeme ti, že jsme s ní mohli prožít těchto krásných pět let života.
Ty sám nejlíp víš, co je pro každého z nás nejlepší. Dej nám sílu, abychom se naučili tvé svaté vůli neodporovat, ale naopak s ní spolupracovat, a tomu, co v modlitbě Otče náš vyslovujeme, abychom také věřili. Tvá vůle se staň!
(Immaculata č. 155)
