O nesnadné cestě za Pánem ve spletitosti prožitků

Naše prožívání víry může nabývat různých podob. Existují však dvě protikladné pasti, do kterých můžeme upadnout. První past spočívá v honbě za euforickými prožitky, zatímco druhá usiluje o jejich vyloučení z naší duchovní zkušenosti. Jak se vyhnout těmto krajním polohám a jak nalézt bezpečnou cestu za Pánem?

Dva protiklady

Mám za to, že v této oblasti platí to, co je platné i v jiných oblastech naší víry a obecně i našich životů: Krajnosti nejsou ani zdravé, ani správné. Jaké krajnosti mám na mysli?

Tou první je důraz na „suchou“ víru bez jakýchkoliv prožitků. „Pravá modlitba má chuť popela,“ říkají příznivci duchovní cesty bez zážitků. Jistě mají kus pravdy. Ovšem – je to pravda vytržená z kontextu, ze souvislostí.

Druhou krajností je přesvědčení, že skutečný duchovní život se pozná právě a jen podle intenzity prožitku s ním spojeného. I zde se skrývá past: z víry, modlitby a z celého duchovního života se místo cesty s Bohem a za Bohem stane honba za co nejsilnějším vnitřním prožitkem.

Za Bohem bez euforie

Pokud posloucháte katolická kázání, čtete duchovní knihy a chodíte ke zpovědi, myslím, že častěji zaslechnete chválu té první varianty – tedy víry bez prožitků. Má to své důvody. Kolikrát jsem jako kněz slyšel věty: „Kdysi jsem se modlíval dobře a kvalitně. Při modlitbě jsem cítil Boží přítomnost a odcházel jsem od ní naplněný pokojem a radostí. Teď se už zřejmě modlím špatně. Při modlitbě ani při mši nic necítím a odcházím prázdný a nenaplněný…“ Většina z nás asi na tuto bolest zná odpověď. Ta je jednoduchá: Množství a kvalita prožitků nenapovídají nic o kvalitě naší modlitby a víry. Anebo napovídají jen málo. A navíc mohou být zavádějící. Sám jsem si to uvědomil při jedné své zkušenosti: Když jsem sloužil před více než dvaceti lety na vojně v Kroměříži, dostal jsem na Zelený čtvrtek takzvanou „přesnočku“ – tedy vycházku, kdy jsem se mohl do kasáren vrátit až na ranní rozkaz. Využil jsem toho k účasti na večerních obřadech v klášteře sester sv. Kříže. Potom jsem se připojil k adoraci, kterou měly do půlnoci. Sestry mi pak dovolily pokračovat v adoraci až do rána, též mi ukázaly kuchyňku, kde jsem si mohl připravit kávu. Osaměl jsem v kapli. Byl to úžasný čas modlitby; měl jsem dojem, že velmi silně pociťuji Boží přítomnost. Čas do šesté hodiny ranní utekl jako nic. Jen nerad jsem odcházel zpět do kasáren… A teď dosti prozaické vyústění příběhu. Až po čase jsem si všiml, že když delší dobu nepiji kávu, působí na mě její požití dosti euforicky. Na vojně jsem přístup ke kávě neměl v podstatě žádný. Když jsem si jí potom dva či tři šálky dopřál při noční adoraci, jistě to mělo nemalý vliv na vnitřní pocity při adoraci… Snad si teď rozumíme. Nechci jakýkoliv duchovní prožitek takovýmto způsobem „shodit“. Chci jen říci, že velmi často jejich (ne)přítomnost neříká o kvalitě naší modlitby vůbec nic. Naše pocity během modlitby mohou být ovlivněny také vnějšími vlivy. Např. příjemnými či nepříjemnými událostmi, které se staly před modlitbou.

Odtud tedy pramení častá povzbuzení duchovních vůdců: Pokud při modlitbě nic necítíš, nevadí. Bůh chce, abys šel za ním jen z lásky, zdarma. Pokud bys šel za Pánem jen tehdy, když ti to „něco dává“, nejde ti o něj, ale jen o jakýsi výměnný obchod: Já ti teď nabízím chvíli modlitby a čekám od tebe takový a takový duchovní prožitek. Často citované přirovnání říká, že je to jako s růstem dítěte. Když je dítě malé, vodí ho rodič za ruku. Jednou ale musí dát ruku pryč, jinak se dítě nenaučí chodit samo. Také Bůh nám v počátcích duchovního života dopřává prožívat různé „útěchy“. Zpravidla je od nás ale postupně vzdaluje, abychom se učili být dospělými a věrnými křesťany i tehdy, když nic necítíme.

Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.

Číst dále...

Živá a žitá zkušenost

Z výše uvedeného je patrné, že „útěchy“ i „neútěchy“ mají v našem duchovním růstu své místo. Obojí je zkušenost na cestě za Pánem. Někdy je příjemná a euforická a jindy je těžká a suchopárná a my můžeme upadnout do pokušení hodnotit svou víru jako nedostatečnou.

V chápání zkušenosti s Bohem nám mohou být příkladem naši „starší bratři ve víře“, tedy židé. Věřící židé nemají vyznání víry plné teoretických formulací jako my, křesťané: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země…“ Jejich vyznání víry je popis toho, co pro ně a pro jejich národ Bůh vykonal. Znělo by například takto: „Věřím v Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova. Věřím v Boha, který naše otce vyvedl z egyptského otroctví a převedl Rákosovým mořem. Věřím v Boha, který nám daroval tuto zemi…“ Jinými slovy – pro věřícího žida je Bůh někým, kdo aktivně vstupuje do jeho života i do života jeho národa. Je mnoho židů, kteří si dokázali tuto víru udržet i přes bolesti a hrůzy, které jejich národ v dějinách prožil… My si teď můžeme položit otázku: V jakého Boha věříme? Kdybychom měli teď vyjmenovat, co pro nás Bůh vykonal, co bychom řekli?

Jasné uvědomění toho, co pro mne Bůh vykonal, jsem zažil v době, kdy jsem jako bohoslovec prožil rok ve francouzské evangelizační škole Jeunesse-Lumiére, kterou založil i u nás známý kněz Daniel Ange. Jednou za tři měsíce jsme se rozjeli v menších skupinách na různá místa Francie na tzv. misie. V jejich rámci jsme vystupovali ve školách, farnostech, na ulici, na internátech i jinde. Nesnažili jsme se někoho přesvědčovat; daleko spíše šlo o to, abychom před lidmi vydali svědectví o své zkušenosti s Bohem a s jeho působením v našem životě. Noc před prvním takovým vystoupením jsem skoro nespal. Jednak jsem byl nervózní: Jak to asi dopadne, když se postavím se svou dost ubohou francouzštinou před třídu nevěřících puberťáků a začnu jim vykládat o Pánu Bohu? Byl zde ale ještě jiný problém. Bylo mi sice už nějakých dvacet pět let, měl jsem vystudovaných několik let teologie, ale… moc jsem nevěděl, o čem s nimi mám mluvit. Věděl jsem, že víra je pro mě důležitá, ale jak odpovědět na otázku, co pro mě Bůh vykonal? Promítal jsem si tu noc celou svou životní cestu a postupně jsem za zdánlivými náhodami či samozřejmostmi začal vidět jakési Boží stopy či Boží vstupy do mého života. Došlo mi: Ne, že by mě Bůh neoslovoval, ale já jsem si toho často nevšímal! Druhý den už jsem měl o čem mluvit. Mládež tomu naslouchala překvapivě pozorně…

Tato zkušenost mi otevřela oči a já mohl očima víry vidět, jak Bůh ke mně neustále promlouvá, a to i tehdy, když si to bezprostředně neuvědomuji.

Věrnost, ať se děje, co se děje

Jsou lidé, kteří za vírou hledají jen silné duchovní prožitky. A jsou lidé, kteří si myslí, že prožitek k víře nepatří. Snažme se být každodenně Kristovými přáteli a učedníky, kteří vidí a vnímají velké věci, které Bůh v našich životech vykonal pro nás i skrze nás, a kteří zůstanou věrní i ve chvílích duchovní pouště a neútěchy. Nepodléhejme pokušení hodnotit svou víru podle toho, jaké emoce zrovna prožíváme. Lidské emoce a prožitky jsou velice snadno ovlivnitelné a manipulovatelné. Postavit naši víru na nich by znamenalo, že snadno upadneme do jejich osidel. Naše víra by se měla opírat o Boží zaslíbení a rozhodnutí, že budeme Bohu důvěřovat bez ohledu na vnější okolnosti i na proměny svých emocí. Být věrní Pánu v dobách útěch i pouště je základním předpokladem, abychom vytrvali ve víře a došli spasení.

Podobné články:

Víra a prožitek
Štítky: