Rozhovor s profesorem Augustinem
Otázka v nadpisu tohoto článku je starým problémem filosofů. Jako asi všechny důležité filosofické otázky, i tato je nesmírně komplikovaná a nelze ji v žádném případě vyčerpat dvěma stránkami časopisu, který chce být srozumitelný „normálním“ křesťanům. Protože se však toto téma dotýká víry, měl by se s ním aspoň povšechně seznámit každý. K následujícím řádkům tedy musí čtenář přistoupit s vědomím, že se jedná o pouhé letmé dotknutí se problému a že náročnější zpracování musí hledat jinde. Pro větší srozumitelnost jsme po Platónově vzoru zvolili literární formu rozhovoru se smyšleným filosofem, kterému budeme říkat třeba profesor Augustin.
Máme mluvit o dokazování Boha. Není to při pohledu na rozšíření ateismu samo o sobě absurdní? Vždyť kdyby bylo možno dokázat Boha, nebylo by atheistů.
Myslíte? Podívejme se, jakého druhu může být to, co nazýváme důkazem. Jednak se může jednat o nějakou věc, u soudu pak vystupuje např. jako předmět doličný. Detektiv nalezne v šatníku košili se stopami krve, která se shoduje s krví oběti, a tak dokáže, že vrahem je majitel košile. O takový typ důkazu se asi při zkoumání naší otázky jednat nebude. Druhý typ důkazu je složitější, protože klade větší nároky na náš rozum. Dokazuje-li matematik platnost Pythagorovy věty, už se žádným zakrváceným hadrem ohánět nemůže. Musí hledat argumenty ne v šatníku, ale abstraktně, v rozumu. Filosof postupuje podobně. Je odkázán pouze na vlastní rozum. A podobně jako každý z nás nevysype z rukávu důkaz Pythagorovy věty, ba mnozí ho vůbec nejsou schopni pochopit, ani důkaz Boží existence není jednoduše přístupný „na první pohled“ každému. Vyžaduje námahu, studium a asi i určité intelektuální předpoklady.
Zůstaňme ještě chvíli u onoho důkazu „předmětem doličným“. Nebylo by snazší a účinnější, kdyby Bůh udělal nějaký předem ohlášený viditelný zázrak?
Třeba aby nechal na povel spadnout dům? Co by asi dělali lidé shromáždění okolo? Řekli by si: „To byl určitě dynamit.“ A dejme tomu, že by se najednou dům zase v okamžiku postavil. Přesvědčilo by to lidi o existenci Boží a o změně smýšlení? Sotva. Asi by chodili, pokyvovali hlavami a bulvární noviny by týden měly o čem psát. Pak by vše utichlo. Vezměte si třeba sluneční zázrak ve Fatimě. Viděly to davy. Je to dosvědčeno a zdokumentováno. Zajímá to někoho? Bůh možná právě proto neplýtvá takovými kousky.
Navíc není přece vůbec nutné, aby každý, kdo se stává křesťanem, rozumově odůvodnil existenci Boží. Běžný věřící zná Boha ze zkušenosti víry a věřící filosof koneckonců také nevystačí se svými rozumovými argumenty.
Ale proč věřit, když můžu dokázat a získat jistotu? Neodporuje nakonec snaha dokázat Boha samotné víře?
Poznamenávám, že lze mít i jistotu víry, ale věnujme se vaší otázce. Námitka by platila, kdyby křesťansky věřit bylo totéž co uznávat, že Bůh existuje. Křesťansky věřit ale znamená mnohem víc. Co totiž lze rozumově dokázat o Bohu? Že musí existovat cosi prvního, co způsobilo existenci všeho ostatního. O tomto prvním se dá ještě filosoficky prokázat, že je jedno, že je dokonalé apod. Rozhodně nelze rozumem dospět např. ke Vtělení nebo k Boží Trojici. Zjevení Boží předpokládá, že máme otázku pouhé existence Boží vyřešenu. Bible například neargumentuje ve prospěch existence Jahve, ale prostě vypráví o zkušenostech s ním. Rozumem tedy můžeme dospět pouze k tomu, že existuje jakási bytost nazývaná Bůh, charakterizovat některé její vlastnosti, a pak zmlknout. Víra rozum neničí, ale staví na něm. Vždyť i věci víry zkoumáme rozumem. Rozum je také od Boha a nemůže být v rozporu s vírou. Víra rozum přesahuje, jinými slovy pouhý rozum může „ztratit dech“. Nejsvětější Trojici rozumem nerozpitváte, tu lze přijmout jenom vírou. Je možno rozumem prokázat dokonalost, a tedy i nejvyšší dobrotu oné první bytosti, kterou nazýváme Bohem. Z toho pak vyplývá, že můžeme věřit tomu, co nám o sobě zjevuje, přestože to plně nechápeme.
Jsou ovšem lidé, kteří pokládají takové rozumování za málo pokorné a za nedůstojné. Navíc filosofové mluví o Bohu velmi chladně a abstraktně. Pascal říkal, že Bůh filosofů není Bohem Abrahámovým.
Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.
Podívejte se, když lékař zkoumá rentgenové snímky člověka, taky mu nevytýkáme, že ignoruje například jeho citový život. Věda si zkoumané téma jistým způsobem redukuje, vymezuje. Anatom se zabývá člověkem z určité stránky a netvrdí, že vypovídá o člověku v celé jeho plnosti. Stejně tak i filosof zůstává v rámci své vědy omezen měřítkem rozumu. Doktor zabývající se rentgenovými snímky může být po pracovní době třeba básník, který svým dílem ukazuje, jak dobře rozumí nitru člověka. To ale nemůže použít v anatomii. Filosof je na tom podobně.
Jak tedy filosofové dokazují Boha?
Různě. Velmi známý je důkaz sv. Anselma, který bývá napadán stejně často, jako bývá zmiňován. Osobně se také přikláním k jeho odmítnutí, ale asi z jiných důvodů než většina současných filosofů. Známé jsou také důkazy sv. Tomáše Akvinského. Nemáme prostor, abychom je zde podrobně rozebírali, ale povšimněme si v krátkosti aspoň jednoho z nich. Je to tzv. kauzální důkaz. Vychází ze zjištění, že každý účinek (můžeme říci změna, děj, pohyb), musí mít svou příčinu. Nic se neděje bez příčiny. A když jdeme v řadě příčin nazpět, dostaneme se k příčině první, kterou – jak říká sv. Tomáš – všichni nazývají Bohem. Podrobnějším zkoumáním lze ukázat, že řetěz příčin nemůže být nekonečný, musí končit u nějaké první příčiny, která musí být jedna, dokonalá a neměnná apod. Filosof řekne: první příčina je původce všech účinků, věřící křesťan totéž parafrázuje slovy: Bůh stvořil vše, co jest. Sv. Pavel v listu Římanům dokonce vytýká pohanům, že takto Boha nepoznali: Co je totiž u Boha neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1, 20). A První vatikánský koncil definuje dogma: Jestliže někdo říká, že jediný a pravý Bůh, Stvořitel a náš Pán, nemůže být s jistotou poznán prostřednictvím stvořených skutečností, přirozeným světlem lidského rozumu, buď vyobcován (DS 3026). Filosofové, kteří jsou křesťany, ale zároveň zastávají moderní filosofické postoje charakteristické silnou skepsí k jakýmkoli metafysickým úvahám, dokážou při interpretaci tohoto dogmatu dělat pravé divy, aby formálně udrželi jak katolickou víru, tak filosofické přesvědčení. Ale list Římanům i dogma mluví jasně. Pokud u filosofa nastane konflikt mezi vlastním vědeckým poznáním a požadavky víry, musí si tento bolestný a nepříjemný konflikt nějak řešit, ale měl by to dělat poctivě, tzn. nikoli zatemňováním a žonglováním s dogmatem ekumenického sněmu.
Zmíněný důkaz vypadá velmi jednoduše, ale dalo by se vznést mnoho námitek.
Jistě. To také každý filosof musí udělat. Filosofie je namáhavé hledání pravdy, při němž testujeme řadu myšlenek a možností. Klást si námitky je povinností filosofa. Vyvrácení námitek přináší jistotu a v případě, že námitka je silnější a vyvrátí hypotézu, vyhnuli jsme se omylu. Sám sv. Tomáš si vždy klade celou řadu námitek. Své uvažování o existenci Boží dokonce začíná slovy: Videtur quod Deus non sit. (Zdá se, že Bůh není). A pro toto šokující tvrzení shromáždí slušnou řádku argumentů. My jsme se z pochopitelných důvodů omezili jen na povrchní a informativní nastínění problému. Rozhovor pro časopis není odborným filosofickým seminářem. Ale zájemci z řad čtenářů mohou jít dál, než jsme šli nyní my. Vytrvají-li v namáhavé a dlouhodobé filosofické práci, možná zjistí, že při promýšlení „suchých a abstraktních“ úvah objeví velikost a důstojnost člověka stvořeného k Božímu obrazu a schopného přijmout Boha a především velikost a pravdu samého Boha, který člověka stvořil a dal se mu poznat rozumem i zjevením.
Děkuji za rozhovor. 