Není-li víra křesťana životem, pak se jedná o pouhou karikaturu víry.
Možná jsme někdy zaskočeni tím, když vidíme, jak nemálo křesťanů omezilo svůj náboženský život jen na několik svátostí, jako je křest, první sv. přijímání, někdy biřmování a sem tam i církevní sňatek. Aniž si uvědomujeme, jsme stejně jako první lidé v pokušení kolonizovat duchovní svět, přizpůsobit si jej svým představám a postavit se na místo patřící Bohu.
Člověk místo Boha
Společnost, v níž žijeme, je někdy označována jako „ateistická“. Není to však přesné označení. Z pohledu náboženského se jedná spíše o společnost „novo-pohanskou“. Místo víry v Boha a ochotné podřízenosti jeho řádu dochází ke snaze podřídit si duchovní svět k vlastnímu prospěchu. Člověk si dnes v mnohých ohledech uzurpoval místo, které přináleží pouze Bohu. Staví se na jeho místo, ve snaze usnadnit si vlastní život. Základním znakem novo-pohanské společnosti je tedy záměna rolí. Bůh přestal být Bohem a na jeho místo se usadil pomíjivý a nedokonalý tvor – člověk.
Tomuto druhu pokušení byli vystaveni i Adam a Eva v ráji. Už tehdy Boží nepřítel našeptával: „Nerespektujte Bohem stanovený řád, ale uchopte svůj osud do vlastních rukou a vymaňte se z podřízenosti Bohu: Duchovní svět je tu pro vás, můžete z něho libovolně čerpat!“ Ozvěna nepřítelova hlasu: „Nebudu sloužit!“ dnes více než kdy jindy zaznívá v našich životech a nabírá stále líbivějších a sofistikovanějších podob, takže není jednoduché nespadnout do nepřítelovy pasti.
Boží svrchovanost
Zkušenost starozákonního Izraele s živým Bohem je diametrálně odlišná. Bůh svůj lid „vychovává“, aby jej uprostřed národů, jež se klanějí modlám, uctíval jako jediného pravého Boha a veškerou svou důvěru vložil do jeho moci. Odpovědí izraelského lidu na velké Boží činy má být bezvýhradná věrnost. Dějiny Izraele potvrzují, že k tomu, aby Hospodin mohl pečovat o svůj lid a naplňovat ho svým požehnáním, je nezbytně nutné, aby Izraelité zachovávali Boží přikázání a věrně kráčeli po Božích cestách: „Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť sílu k dosažení blahobytu ti dává on, a tak stvrzuje svou smlouvu, k níž se přísahou zavázal tvým otcům…“ (srov. Dt 8,12-20).
Pohled do tváře živého Boha
Bůh nechce být pro člověka jenom svrchovaným pánem, ale chce být někým blízkým. A nejvýraznějším projevem je Vtělení Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Svatý Jan, „mystik mezi apoštoly“, o Vtělení píše: „Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal… A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (srov. Jan 1,9-14). Tím, že nám Bůh dal svého jediného Syna, se netušeně prohloubil vztah mezi Bohem a jeho lidem. Tato událost umožnila člověku dívat se do tváře živého Boha. Křesťanská víra je proto čímsi bytostným. Můžeme vidět „Neviditelného“ a poznávat toho, který očím světa zůstává nepoznán.
Naše víra není tedy pouze suchou teorií či souborem modlitebních formulí. Nejde v ní ani o množství zákazů a příkazů, jež nás mají sešněrovat. Naše víra, jak uvádí sám evangelista Jan, je vlastně život. Ale platí to i naopak: není-li víra křesťana životem, pak se jedná o pouhou karikaturu víry.
Víra plná života
Že se víra konkrétně a hluboce dotýká života, dosvědčuje i sv. Pavel. Tento židovský učenec, vyškolený u Gamaliela – jednoho z nejvěhlasnějších rabínů své doby – si při svém obrácení velmi hluboce prožil setkání se vzkříšeným Kristem. Uvědomil si, že křesťanství je vlastně Kristus žijící v životě svých učedníků. Skrze Ježíšova slova „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4) Šavlovi dochází, že vzkříšený Pán žije ve svých učednících, které se on sám až dosud snažil potírat. Nyní poznává, že veškerá lidská i náboženská vzdělanost, jíž se mu dostalo, je oproti této skutečnosti „bezcenným brakem“ (srov. Flp 3,8), protože to, co nastává v životě každého, kdo skrze křest vstupuje do společenství věřících v Krista, je něčím nepředstavitelným. Je to úplně nový život: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
Věrnost Pánu Ježíši Kristu je tedy základem našeho vztahu k Bohu a naplněním prvního přikázání Desatera v plnosti času (srov. Gal 4,1-7). Toto bytostné spojení s Ježíšem vyjadřuje už samo označení „křesťané“ (řecky: christianoi) – „ti, kdo jsou Kristovi“.
Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.