O nečekané cestě k zasvěcenému životu

Do kláštera jsem jít nechtěla. Nikdy. I když si to moje maminka přála. Měla jsem své zaměstnání, ve farnosti se věnovala schóle, přihlásila se do skautu, jezdila na katechetický kurz. Bylo mi 19 let a měla jsem velkou touhu po manželství a po založení rodiny. Dokonce jsem dva měsíce chodila s chlapcem. Ale žárlivost kohosi jiného překonala všechny plány, které jsem tenkrát měla.

Může Bůh milovat žárlivou láskou? Ano. Já to zažila. Psal se rok 1990. Mé první Vánoce ve svobodné zemi. Maminka se mě znovu zeptala, jestli bych nechtěla jít do kláštera. A já jí znovu odpověděla, že ne. Že ani jedním procentem. Přitom jsem prosila Pána Ježíše, aby mi dal jasně poznat mou cestu. Modlila jsem se za budoucího manžela, prosila, aby byl hodný, věřící. A pak se to stalo. Něco naprosto nečekaného. V únoru přišli do farnosti dominikáni. Naslouchali jsme jejich kázání a mě se dotklo zvláště to o povolání. Že Bůh jen ojediněle dává jasná znamení k následování a většinou jen tiše nabízí svou dlaň a čeká na odpověď.

A já si s postupem času začala uvědomovat tu nekonečnou lásku, kterou mě Bůh miluje. Zřetelněji jsem viděla velké dary a projevy dobrodiní, které mi v mém životě dopřával. Pán Ježíš mi tiše, ale velmi intenzivně „nabízel svou ruku“ a já náhle poznala, že mu nemohu odolat. Byl měsíc květen, čas lásky a já mu řekla své ANO.

K DOMINIKÁNKÁM NIKDY

Nejprve jsem šla na faru a řekla panu faráři, že bych ráda vstoupila do kláštera. Netušila jsem, kam, jen k dominikánkám se mi nechtělo, protože jsem věděla, že kladou značný důraz na studium. Kněz mi řekl, že není důležité, v kterém řádu budu, ale abych uvážila, jestli mne Bůh volá do činného, nebo kontemplativního řádu. Vnitřně jsem poznávala, že mě přitahuje přímluvná modlitba, a protože jsem poznala komunitu karmelitek, kterou jsem spolu s dalšími mladými mohla dvakrát navštívit v době totality v Jiřetíně, řekla jsem, že chci jít k nim. Kněz jen tak mimochodem poznamenal, že i dominikánky mají sestry, které se modlí a přimlouvají za spásu duší, ale protože jsem stála za svým, napsal sestrám karmelitkám o mé touze.

Jenže když mi zanedlouho předával obálku s jejich odpovědí, řekla jsem mu, že bych šla přece jen radši k dominikánkám, konkrétně na Moravec. Byl překvapen. Říkal, že není dobré, když se chce jednou to, podruhé něco jiného, a já s ním musela souhlasit. Jenže během posledního období mi Bůh dal tolik znamení, že je to právě svatý Dominik, který mě zve na svou lodičku, že jsem nemohla nic, než nastoupit.

NA NÁDRAŽÍ V PŘEZŮVKÁCH

V práci jsem podala výpověď a doma nic neřekla. Na návštěvu sester jsem se vydala sama. Našla si spoj, mamince zanechala písemný vzkaz, že se do večera vrátím, ať si nedělá starosti, a přijela na Moravec. Myslela jsem si, že sestry budou blízko kostela. Zašla jsem dovnitř poklonit se Pánu a pak jsem zvonila v budově vedle kostela. Nikdo neotvíral. Hledala jsem nějaký jiný vstup, až mi jeden člověk řekl, že toto je ozdravovna a že sestry bydlí v charitním domově na konci ulice. Prošla jsem brankou, zazvonila u pěkného vstupu a stanula uvnitř kláštera. Sestry mne velmi srdečně přijaly a pozvaly na týdenní prázdninový pobyt. Byl ve mně hluboký pokoj a radost. Jen jednou jsem pocítila tíseň, zda to všechno zvládnu, ale hned mi přispěchala na pomoc Pánova slova: „Stačí ti má milost, protože se síla tím zřejměji projeví ve slabosti.“

Na první sobotu 1. září 1990 jsem odešla ze svého rodiště a nastoupila do „školy lásky“. Před odjezdem jsem se rozloučila s rodinou a ráno šla na mši svatou a ke svaté zpovědi. Někteří mě k mému překvapení chtěli doprovázet až na nádraží. Dominikán P. Patrik Trnečka se ani nestihl přezout a celý kilometr šel v přezůvkách. Nastupovat do autobusu jsem však chtěla sama.

Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.

Číst dále...

JSEM UVNITŘ

Hned v neděli byla adorace a já se ocitla v takové neobyčejné blízkosti monstrance, že jsem si utírala slzy vděčnosti. Byla ve mně velká radost a pocit štěstí. Boží planoucí, žárlivá láska mi odstranila všechny překážky, osvěcovala mne a dala mi sílu a odvahu všechno opustit a následovat Beránka, kamkoli jde.

Za měsíc a půl jsme se stěhovaly do kláštera ve Znojmě. Přicházely různé těžkosti s opravami a budováním příbytku nejen toho z cihel a kamenů, ale především komunitního kontemplativního života. Úplné odevzdání Boží lásce mi dávalo křídla zvláště v prvním období. Poznávala jsem, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ V každé, i té nejmenší zkoušce jsem se mohla utíkat k Ježíši skrytému v eucharistii, k Panně Marii a před nimi vylévat své srdce, svou bolest i prosby. Prohluboval se můj důvěrný vztah s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem, který mi říkal: Pohleď, jsem ti stále nablízku. Neměj zalíbení sama v sobě. Zapomeň na sebe a odevzdávej se mé lásce.

DVACET PĚT LET

Zasvěcený život je nevýslovný dar, který nám někdo vyprosil. Je to život pod neustálým pohledem Boží žárlivé lásky k těm, které si pro sebe vyvolil. Letos budu děkovat Bohu za dvacet pět let zasvěceného života a mé štěstí po boku Snoubence, o kterého se opírám, stále roste. Kdysi někdo napsal, že mládí je mimořádně otevřené pro okouzlující volání lásky. Toto volání v nás stále zaznívá. Jen my, jak stárneme, prosíme, aby byla obnovena naše mladost. Abychom jako orlové dostali křídla. Se svatým Tomášem Morem se tak často modlím: „Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá. Dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé já.“

Podobné články:

Štítky: