O cestách k Bohu a strachu, který je třeba překonat.

Pocházím z katolické rodiny. Rodiče nás děti vedli k víře, chodili jsme do kostela, ke svátostem. Měl jsem však období, kdy má víra, poctivě předaná rodiči, umřela. Bylo mi 14 let. Pár nevyslyšených modliteb, nějaké to nespravedlivé utrpení, poznání historických zajímavostí, jako třeba inkvizice nebo odpustky, a byl konec.

Roky dál běžely a mně se ulevilo. Nemusel jsem dělat nic z těch přežitých křesťanských povinností a připadal jsem si svobodný a moderní. Ovšem jen do té doby, než jsem se zamiloval. Jmenovala se Anna. Byla věřící a její víra se ukázala více než tradiční. Jezdila na akce, při nichž se slavila mše svatá v lese. Četli s přáteli z Písma, scházeli se ve skupinkách po bytech a tam se modlili. Hráli také zbožné písně na kytary, ale nešlo o ty přežité, které jsem znal z kancionálu.

Znali jsme se z kostela, kam jsem občas, i ve svém „nevěřícím období“ zavítal, aby mi naši dali pokoj. Právě proto si Anička myslela, že jsem taky věřící. Chtěla si o víře povídat, ale já neměl co říct. A tak jsem její dotazy házel do autu řečmi typu: „Víra je moje intimní věc“ nebo „Nemám slova, abych vyjádřil, co cítím.“

MODLITBA V ČASECH TOTALITY

Když jsme spolu chodili dlouho a chtěli se vzít, Anička domluvila přípravu na svatbu na faře v Roztokách u Prahy. Měli nás vést nějací františkáni a týden do nás cosi hustit. Bylo mi už z té představy špatně. Oni, celibátníci, to bude něco. Ale jel jsem, nechtěl jsem ji ztratit. Můj plán byl – nebudu remcat a budu se co nejvíc usmívat. Když budou chtít, abych se modlil, budu se modlit, až se budou hory zelenat. Přežiji to. Ale – nepřežil jsem.

Skutečně jsem se modlil a poprvé měl pocit, že mě někdo slyší. Zažil jsem v noční kapli před Eucharistií, že tam nejsem sám a že je mi krásně. Obklíčila nás tam tehdejší StB a my měli strach, že vtrhnou dovnitř a spojí si nás se samizdaty a dalším, tehdy zakázaným, materiálem. Modlili jsme se v obklíčení, klečeli na podlaze v kuchyni, drželi se za ruce a třásli strachem. Když jsme se domodlili, začali jsme se smát. Náš strach zmizel. Vyšli jsme tedy ven a náhle zjistili, že estébáci jsou pryč.

Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.

Číst dále...

DĚCKA, MNĚ NIC NENÍ!

Byl to pro mě silný moment, ale ne dost silný na to, abych uvěřil. A tak musel přijít poslední večer. Celý ten den bylo Aničce zle. Teplota, asi chřipka. Večer se její celodenní bolest hlavy vystupňovala v ohromnou migrénu. Vidím to jako dnes. Při závěrečné modlitbě malátně vstala z koberce v kapli, bílá jak stěna, a řekla, že už to nevydrží a musí si lehnout. Poprosila, jestli někdo nemá nějaké léky, že všechny své už snědla. V té chvíli k ní přistoupil jeden z bratří a řekl: „Věřím, že máš tady s námi být až do konce. Jestli chceš, Aničko, my se za tebe pomodlíme.“ Řekla, že ano a svezla se zpět na koberec. Přistoupili k ní, vložili na ni ruce a krátce se pomodlili. Ona vstala a řekla: „Děcka, mně nic není!“ A já se v tu chvíli rozbrečel. Poznal jsem, že Pán je živý, stojí o nás a miluje. Uvěřil jsem v živého Boha, akčního, milujícího a soucitného. A řekl jsem mu, tady mě máš. To se stalo 1. května 1987 večer. A trvá to dosud.

CESTY K PÁNU

Nezůstalo to však jen u onoho památného prvního osobního setkání. Od té doby jsem jej mnohokrát pouštěl do různých oblastí svého nitra, obnovoval jeho přebývání, zval do událostí, které jsem zažíval a přijímal jej i s jeho dary. Setkání s živým Pánem však nemusí vypadat zrovna tak, jak nastalo u mě. Je nekonečné množství cest. Chce to jen chtít se s ním potkat. Uvolnit mu místo. Prosit o něj a přijmout ho. A také počítat s tím, že se to neobejde bez překážek. Člověk v sobě musí překonat strach ze změny zaběhaného způsobu života. Přestát obavy, že neobstojí v modlitbě nebo že by mohl podlehnout předsudkům, kterým při nezralosti své víry nebude umět čelit.

Stačí však mít na paměti, že křest vodou je jen začátek. Skutečné obrácení nastává až ve chvíli, kdy člověk při setkání s Duchem Svatým, živým Bohem, řekne: „Jsi můj Pán.“ Tak začíná osobní vztah s Trojjediným Bohem. Alfou a Omegou živé víry. Já to zažil, zažívám a nic lepšího neznám.

Podobné články:

Štítky: