„Když jste jednou zakusili, co je to být milován svobodně, každé pokoření ztrácí chuť. Když jste jednou zakusili, co je to být milován lidmi svobodnými, klanění otroků vám neříká nic. Když jste viděli svatého Ludvíka na kolenou, nemáte už nejmenší touhu uvidět otroky Orientu ležící na zemi. […] Když mě svatý Ludvík miluje, vím, chápu, co je to být milován.“ Tolik francouzský básník Ch. Péguy o králi „nejstarší dcery církve“.

Na svět přišel malý Ludvíček r. 1215. Otec, král Ludvík VIII., i jeho choť, Blanka Kastilská, měli z nástupce trůnu dozajista radost jak Brno. Matka synáčka hýčkala, viděla se v něm, což jí ale nebránilo mu jednou jen tak mezi řečí sdělit, že by ho raději viděla na márách než v hříchu. Tato slova se mu stejně jako bohabojný život babičky Isabely z Hainautu vryla do srdce a řídil se jimi celý život.

Nebylo vždy zvykem, aby někdo s královskou krví bral víru tak vážně. Ludvík byl v tomto směru skutečně unikát. Však mu také jeho dvořané později vyčítali přílišnou zbožnost. „Ach jo, kdybych s vámi celé dny popíjel a jezdil na hony, tak by vám to nevadilo. Ale že se modlím, to vám vadí,“ kroutil nevěřícně hlavou, div si ji neukroutil. Stejně jako když jeden z nich bezelstně prohlásil, že by byli raději postiženi třiceti hříchy než leprou. „Svatý Ludvík je třicetkrát hoden být synem v mém srdci a opříti své rámě o mé rámě,“ píše dále Péguy. To nejpozději ve dvanácti udělal, kdy usedl po zemřelém otci na trůn. Jasně, nějaký čas za něj vládla mamka Blanka, ale jen do doby, než dospěl. Pak se oženil s Markétou Provensálskou, s níž měl Ludvíkovu jedenáctku, jedenáct dětí. Francie se pomalu dostávala do první slavné epochy svých dějin.

Porazil anglického krále spojeného s odbojnou šlechtou. Místo aby z vítězství vytěžil co možná nejvíc, přichází s nabídkou ke smíru, přenechává svému soku některá území, sám si nárokuje jiná a toto nezvyklé gesto, svědčící o jeho neobyčejné umírněnosti, končí mírem. „Máme za ženy sestry, naše děti jsou bratranci, je nutné, aby panoval mír,“ prohlásil. Chtěl především zachovávat mír mezi křesťanskými vládci a porazit společnými silami mohamedány. Byl ochoten zříci se Katalánska, jen aby zachoval mír se Španělskem, byl prostředníkem mezi papežem a císařem a roku 1264 dokonce i mezi anglickým králem a jeho barony, což je i dnes jev naprosto nevídaný. Zbožnost a umírněnost Ludvíkova byly v tehdejším světě pojmem a sjednocení křesťanského světa nebylo patrně nikdy blíže k tomu, aby se stalo skutečností.

Nezahálel ani doma. Stíhal prostituci a lichvu, hojně podporoval církev. Zastavil privátní války šlechty, učinil významné hospodářské reformy, zřídil Parlament, což byl vlastně nejvyšší soud, a hodně dbal na jeho nestrannost, dále pak Velkou radu, zabývající se politickými záležitostmi, Účetní komoru atd. Francie vzkvétala. Sám Ludvík jako první soudce země sedával na koberci pod dubem ve Vincennes a zjednával spravedlnost, přičemž se choval stejně jako bájný Šalamoun. Bylo mu úplně fuk, koho má před sebou, zda šlechtice, sedláka či preláta, vždy se snažil rozhodovat podle práva.

V osobním životě šel taky příkladem, i když třeba svou matku moc nezvládal. Jako správná tchýně furt na své snaše něco viděla, takže se manželé scházeli tajně na schodech, aby mohl být se svou Markétkou aspoň na chvíli z dohledu ostřížích matčiných očí. Bral to však sportovně a matku hluboce miloval, když pak zemřela, vystrojil jí vpravdě královský pohřeb. Bylo již řečeno, že to s vírou myslel vážně. Naučil se třeba ovládat a z prvotřídního nerváka z mládí se proměnil ve vzor sebeovládání. Platilo pro něj to, co napsal Škvorecký o typickém anglickém džentlmenu: „Nedal na sobě nic znát, byť by se o něj vztekem pokoušely mdloby.“ Tato umírněnost, jak jsme viděli, nesla hojné ovoce. Denně chodil na mši, po ní činil dlouhé díkůčinění, každý pátek se zpovídal, v postě chroupal jen chleba a zeleninu, v noci vstával, aby se modlil breviář, pod rudým rouchem ozdobeným hermelínem nosil kajícnický spodní šat. „Musíme se oblíkat tak, aby to ctnostní neměli za přehnané a mladí za příliš upjaté,“ říkával. Na Zelený čtvrtek umýval nohy chudým a přiměl svého senešála Joinvilla, autora opravdu čtivých Pamětí křižákových o křížové výpravě, jíž se oba účastnili, aby se to též naučil. Neznamená to, že by šlo o nějakého svatouška. Rád se bavil, uměl se ohánět vtípky i mečem. Vše ústilo z jeho hluboké zbožnosti a lásky, jakož i z pravé františkánské radosti – Ludvík se stal frant. terciářem.

I na jeho příkladu je více než zřejmé, že křižácké výpravy ve středověku byly úplně něčím jiným, než nám rvali do hlav učitelé vyšlí z komunistického školství. Bohužel je tomu nejinak i dnes. Svatý král se zúčastnil hned dvou – sedmé a osmé. V roce 1248 vyplul na první z nich. Se zpěvem Veni Creator vypluli „všichni bláhově smělí“, jak píše Joinville. Ztratili několik lodí, do Ludvíkova korábu začalo též zatékat, on však rezolutně odmítl přestoupit na jiný, aby nevzbudil paniku. Nejprve byli křižáci úspěšní, u Damiette Saracény vypráskali, ale u Káhiry sami dostali na frak a Ludvík byl dokonce zajat. Výkupné stanovil sultán na půl milionu tehdejších liber. „Královna je svou vlastní paní, nemůžu se zaručit, že zaplatí. Když ale zaplatí, chci záruku, že mě pustíte.“ Sultán to přislíbil a unešený z toho, že „Frank“ o astronomické částce nesmlouval, slevil sto tisíc. Po propuštění pak Ludvík pokračoval ke Svaté zemi, kde podpořil křesťanské državy, vykoupil křesťanské otroky, kolik jen mohl, a obrátil řadu muslimů na pravou víru. Když se však dozvěděl, že jeho matka zemřela, vrátil se. Jako suvenýry si přivezl části trnové koruny a svatého kříže.

Dobu pokojného zakládání škol, nemocnic a sirotčinců přerušily nové útoky muslimů na křesťany. Papež Klement IV. nemusel Ludvíka k účasti na další kruciátě dlouho přemlouvat. Ten v tom spatřoval povinnost křesťana, rytíře a krále. Ostatní monarchové to tak neviděli, tak se na východ vydal jen s Francouzi, počítaje v to i tři syny a dceru. Dobyl v Tunisu hrad Kartago a čekal pak v úmorném vedru na příjezd bratra Karla, neapolského krále. Než však tento dorazil, řádil v táboře už dávno ze všech sil mor. Zkosil půlku vojska, včetně Ludvíkova syna Jana Tristana. Sám král byl hlízou moru rovněž postižen. Na znamení kajícnosti se nechal uložit do popela, na němž ležel s křížem v náruči. Tak také 25. 8. 1270 zemřel. Těsně před smrtí měl ještě zvolat: „Jeruzalém, Jeruzalém!“ Osiřelá vojska vedená Karlem zvítězila a poté se s tělem mrtvého Ludvíka vydala nazpět do Francie. Pohřben byl svatý král v opatství St. Denis. Dvě částky z ostatků (prst a zub) jsou od r. 1355 díky Karlu IV. také ve svatovítské katedrále v Praze. V roce 1297 byl papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého. Bývá zobrazován s hřeby, mečem, trnovou korunou, v královském oděvu. Je patronem mnoha povolání, také vědy, poutníků, cestujících, Paříže…

Podobné články:

LUDVÍK (25. 8.)
Štítky: