Nemusím snad ani dodávat, že když se v červnu r. 1853 v italské vesničce Cappadocia narodil, rodiče mu nevybrali jméno podle jistého jihoamerického státu. Rodiče mu nevybírali ani životní dráhu, tu si zvolil sám. „Chci být řeholníkem,“ oznámil jednoho dne L. P. 1870 u oběda nepřekvapeným rodičům. Nepřekvapeným proto, že jednu dceru již Bohu odevzdali, a také proto, že to nebylo první povolání v obci. „Chci být františkánem,“ oznámil jednoho dne téhož roku provinciálovi františkánu, sídlícímu v Ripě. „Proč ne,“ uslyšel v odpověď a záhy nato byl poslán do noviciátu do zapadlého klášteříka v Nazzano di Roma, který svého času pomáhali zajíždět sv. František a sv. Antonín. Rok poté složil první sliby.

Jenže zařehtal úřední šiml a milý Salvátor měl narukovat. Nechtělo se mu, komu by se taky chtělo, že ano, pánové? Nechtěl se nechat komandýrovat nějakými zupáky, sloužit a poslouchat chtěl pouze své řádové představené. Požádal je proto, aby jej převeleli; do Svaté země. Tady bude mít od úřadů pokoj a zároveň zde bude moci sloužit Bohu a bližnímu svému. Ti ho poslechli, a tak mohl na základě jejich rozkazu další měsíce a roky studovat nejprve v Betlémě a posléze i v Jeruzalémě. Študia mu šla k duhu, duchovně rostl tak, že mohl být L. P. 1878 vysvěcen jeruzalémským patriarchou na kněze.

Sedm let, která následovala potom, vyplnil pendlováním po různých zákoutích tamních krajů, kam nebyl překládán proto, aby poznal jejich krásu, ale proto, aby pořádně lidi, k nimž byl Bohem poslán, jejich zvyky a mentalitu. Novodobou terminologií řečeno: aby se aklimatizoval. Mladý františkánský páter byl veselá povaha a chodící dobrosrdečnost, byl z těch, kteří si zcela přirozeně získávají srdce lidí, s nimiž přijdou do styku. Křesťan nekřesťan, muslim nemuslim, to mu bylo úplně jedno, viděl vždy jen bližního svého, jedním slovem člověka. Toho nejbližšího svému srdci, tj. matku, mohl obejmout, když se načas vrátil do vlasti a zastihl ji v rodné chaloupce. Ta taky poprvé mohla od svého Salvátorka přijmout kněžské požehnání a růženec, který jí ze svatých míst přivezl. Leč nezdržel se dlouho. Služba volá, řekl na rozloučenou, a dárky pod vánočním stromečkem rozbaloval už v Maraši, ležící v Malé Arménii, která byla jeho poslední štací před jeho odjezdem na dovolenou do Itálie. Na zpívání koled však nebylo moc času, spoustu práce měl před sebou. Vrhl se do ní s plnou
vervou.

Píše se rok 1895, už druhý rok, co Turci systematicky vyvražďují Armény. (Této genocidě padlo za oběť v letech 1894-1896 na 300 000 Arménů, při druhé vlně, která následovala kolem roku 1916, dokonce 1,5 milionů! Státem řízené masakry se omlouvají jako nutná represivní akce proti povstalcům, jako svatý, tudíž spravedlivý boj proti nevěřícím, ďaurům. Vše spískali tzv. muhadžírové, fanatičtí přistěhovalci z Balkánu, rezolutně odmítající naprosto vše, co se pětkrát denně neklaní směrem k Mekce.)

Nesmírně činorodý otec Salvátor věděl moc dobře, co se chystá, když se doslechl, že do města přišli cařihradští úředníci: hlavním bodem programu jednání byla otázka místní křesťanské menšiny. Nebyl nějak extrémně zběhlý v tureckém právu, ať už správním či trestném. Bylo mu stejně jasné, že o právu to tentokrát není. Věděl proto taky, do čeho jde, když se odloučil od bratří z konventu a odešel do svého odlehlého sídla. Jsem pastýř, mé stádo mě potřebuje, odmítal šmahem všechny pobídky k útěku. Před cestou se ještě naposledy vyzpovídal. Když pak po pár dnech po zprávách o pogromech přeci jen zaváhal, zda má, nebo nemá prchnout, ihned toho nechal, když viděl před sebou své v slzách prosící farníky, aby zůstal s nimi. Zůstal.

Jednoho dne dorazil do Madžukdereše vojenský oddíl. Shodou okolností to bylo 22. 11., kdy si  připomínáme sv. Filemona, pocházejícího z Kolos, ležících v dnešním Turecku. Když obklíčili klášter, vyšel jim neohrožený italský kněz v ústrety. Místo pozdravu jej bodli bajonetem do podbřišku. Pak jej spolu s několika Armény sebrali a táhli je sebou zhruba dvě hodiny, než dorazili do jakéhosi lesa. Tam dostali zajatci od svých věznitelů námět k zamyšlení: vyznej Alláha, jinak zemřeš! Bolestmi se svíjející o. Salvátor se zdvihl a zvolal: „Nevyměním Krista za vašeho Mohameda. Já jsem kněz a věřím pouze Kristu Ježíši!“ Rozzuřená eskorta se na něj vrhla a začala ho na místě doslova rozcupovávat bodáky. Ještě než zemřel, stihl posílit své ovce: „Dítky, nezraďte víru v Krista, tento svět je pomíjivý. Děti moje, svěřme se Kristu! Můj Bože, odevzdávám se Ti!“ byla pak jeho poslední slova.
Všichni jeho farníci byli ubodáni hned vzápětí, včetně čtveřice těch, kteří ze strachu krátce předtím přestoupili na islám. Vrazi jejich těla polili benzínem a spálili. Jejich běsnění přežila pouze vnučka jednoho z popravených, Marie Balgi, kterou si pro svůj harém uchránil velitel oddílu. Marie však brzy utekla, mohla tak později svědčit před mezinárodní komisí o hrůzách, jichž se stala svědkem. Sama pak přišla o život v r. 1919 a stejně jako u ostatních zavražděných byla příčinou její víra v Ježíše Krista.

I na základě jejího svědectví mohl r. 1982 papež Jan Pavel II. uznat mučednickou smrt otce Salvátora a jeho sedmi druhů a prohlásil je za blahoslavené.

Podobné články:

Štítky: