Anebo taky Jana Francouzská. Narodila se 23. 4. 1464 na zámku v Nogent-le-Roi jako dcera krále Ludvíka XI. a Šarloty Savojské. Otec byl, mírně řečeno, zklamán. Chtěl kluka a přišla holka – a ještě taková. Jaká? No vážně těžce tělesně postižená. Zkřivená páteř i klouby, na zádech hrb, později se k tomu přidaly neštovice, které jí zohyzdily. Když měla malá dvacet šest dní, dal ji na výchovu příbuzným. Zhrzený otec ji vyloženě neměl rád a byl přešťastný, když se mu jí podařilo zbavit a jako dvanáctiletou ji provdat za jejího bratránka a svého jmenovce Ludvíka Orleánského.

Z bláta do louže. Ludvíkovi byla odporná a dával jí to najevo, a to i před lidmi. Jenže Jana si jako osobní patronku vyvolila Matku Boží, takže něco takového ji nemohlo vůbec rozhodit, aspoň ne na dlouho. Zdobila ji trpělivost, a když se k tomu přidaly ještě i pokoj a velkodušnost, mohla být svému Ludvovi oporou proti bratru Karlovi, který mezitím usedl na francouzský trůn. Ošetřovala jej sama osobně, když byl obsypán neštovicemi. Ale neobměkčila ho, furt pro něj byla „ta malá, tmavá, hrbatá“.

Její otec věděl moc dobře, že nikdy nebude mít děti, onen sňatek byl jeho skvělý politický tah – jakkoli byla princeznou, jako po ženě po ní nikdo netoužil. O rozvodu však nechtěl ani slyšet. Však Karel, můj syn, děti mít bude a dynastie bude zachována. Jenže nepočítal s tím, že Karel se praští hlavou tak silně do trámu, že to bude znamenat jeho konec. Francie tak r. 1498 mohla volat „Vivat el roi“ na počest Ludvíka XII., muže Janina.

Jedním z prvních Ludvových kroků bylo úsilí o rozvod. „Jsme příbuzní a manželství stejně nebylo naplněno, tak co,“ hájil se v samotném Vatikánu. Tam bylo třeba podat k podpisu rozhodnutí královského soudu, který rozhodl ve prospěch krále. Jana se sice oháněla tím, že svátost je jednou svátost, tudíž nezrušitelná, přísahala sice, že manželství naplněno bylo, což Ludvík popíral s tím, že by to pro opravdu velký odpor k manželce nedokázal, ale zbytečně. Muž má vždycky pravdu, usoudili soudci jmenovaní Ludvíkem. K listině připojil svůj autogram i papež Alexandr VI., přesvědčen argumenty, které zvonily a třpytily se. No jo, Alexandr VI….

Ludvík si vzal Janu Bretaňskou, vdovu po Karlovi, asi aby udržel rodinu pospolu, Jana přesídlila do Bourges, kde začala nový život. Začala ho tím, že svému muži odpustila. Z výšin svého sídla sestupovala mezi prostý lid, pustila se do péče o nemocné, chudé, do podpory študenty na študiích.

Netrvalo dlouho a začala toužit po řeholním životě. S pomocí františkána Nicolase a budoucího světce Františka z Paoly založila r. 1500 řád annunciátek, jehož cílem mělo být následování Mariiných ctností, modlitby a smiřování nepřátel. Sepsala pro něj i řeholi a podřídila ho generálu františkánů. Absolvovala noviciát a r. 1503 mohla složit věčné sliby a přijmout jméno Marie Gabriela. Zbytek jejího života byl naplněn askezí, modlitbou a službou druhým. Ještě se dočkala satisfakce v podobě podpory mladičkého řádu Ludvíkem – že by svědomí bývalého manžela? To je už jedno, každopádně 4. 2. 1505 Jana odešla ke svému Nebeskému Ženichovi. Pochována byla se svou královskou korunou. R. 1742 ji Benedikt XIV. blahořečil a r. 1950 Pius XII. svatořečil.

Podobné články:

Štítky: