6. srpna 1945 vybuchla nad Hirošimou atomová bomba. V jedné jediné chvíli se celé město proměnilo v hromadu sutin.
text: Marcin Jakimowicz | Gość Niedzielny 2017/11 (16. 3. 2017) | Překlad L. Rösner
Neměli to vůbec přežít. I kdyby je nějakým zázrakem nesmetla tlaková vlna proudící rychlostí 1 200 km/h anebo je nespálily plameny ohně, měli umřít na následky ozáření. „Přežili jsme nukleární peklo díky Panně Marii,“ nepochybovali ani na okamžik.
Nejprve se krátce zablesklo. Ve čtvrt na devět ve výšce cca pět set metrů nad nic netušícím městem explodovala obloha. Ohnivá koule během kratičkého okamžiku nabrala poloměr 300 m a její teplota se navýšila na 300 000 °C. Vše v okruhu 400 metrů se roztavilo. Nad městem se rozprostřela oslepující záře a desítky tisíc jeho obyvatel během chvilky zmizely z povrchu zemského. V 8.16 byla Hirošima zničena.
HOŠÍČEK NESE SMRT
Dne 6. srpna 1945 ve 2.45 hod., v době, kdy letiště na ostrově Honšú klidně dřímalo, usedl do kokpitu bombardéru typu B-29 devětadvacetiletý plukovník Paul Tibbets. Na palubě letounu, který familiárně nazval podle dívčího jména své matky (od té doby budou slova „Enola Gay“ už jednou provždy symbolem zničení), měl jednu bombu. Byla 3 m dlouhá, v průměru měřila 41 cm a vážila 4 035 kg. Říkalo se jí zdrobněle „Little boy“ – „Hošíček“. V 8.16.02 „Little boy“ se silou odpovídající 15–16 kilotunám trotylu explodoval nad Hirošimou a 15 km vysoký hřib zahalil hřbitov, ve který se město změnilo. Demonstrace síly USA měla Japonce přimět ke kapitulaci. Efekt byl zničující. Popáleni byli dokonce i lidé, kteří se nalézali 3,5 km od místa výbuchu. Po ohnivé vlně se záhy dostavila vlna tlaková. Tlak vzduchu proudící rychlostí 1 200 km/h za sebou nechával doslova ruiny. Budovy se bortily jako domečky z karet. Bezmála 13 km² území města se proměnilo v hromadu sutin – z 90 000 budov bylo 62 000 srovnáno se zemí. Až dosud se podobného efektu dosahovalo díky stovkám kobercových náletů a tisícům svržených bomb.
To však ještě zdaleka nebyl konec. Po tlakové vlně dopadl na zničený, strategicky důležitý japonský přístav, sloužící k doplňování paliva ponorkám, radioaktivní déšť. Slavný „hřib“, který se dostal do učebnic dějepisu, byl viditelný na místech vzdálených až 600 km. Jaderná puma během chvilky smetla z povrchu zemského 78 000 lidí a 40 000 dalších zmrzačila. Během následujících pěti let zemřelo na následky ozáření asi 250 000 lidí. „Mezi značně poškozenou nemocnicí Červeného kříže a centrem města jsem neviděl nic, co by nebylo spáleno na uhel,“ podával později svědectví jeden z hirošimských lékařů. „Na ulicích Kawaya a Kamiya stály tramvaje, v jejichž útrobách ležely desítky k nepoznání znetvořených těl. Viděl jsem protipožární nádrže napěchované lidmi, kteří vypadali, jako by byli zaživa uvařeni.“
VÝBUCH OTŘÁSL OVZDUŠÍM
Krátce po ranní mši sv. vstoupil 30letý jezuita P. Hubert Schiffer do farní jídelny a začal snídat. Zrovna chtěl kousnout do půlky citrusu, když vtom náhle spatřil za okny silný záblesk. „To asi vybuchl jeden z tankerů v přístavu,“ napadlo ho. Neměl ani ponětí, jak se zmýlil. „Strašlivě silný výbuch otřásl ovzduším,“ vzpomínal po letech. „Neviditelná síla mě nadzvedla, lomcovala mnou, házela, točila jako listem v podzimním větru. Zasypaly mě úlomky skla. Když jsem dopadl na podlahu a začal se rozhlížet, uviděl jsem, že v okolí naší fary nestojí zhola nic.”
Kostel i fara, v níž se modlila komunita německých jezuitů, se nacházely v samém epicentru výbuchu: jen osm budov od něj. V okamžiku, kdy se Hirošima stala jedním velkým zbořeništěm, se všichni jezuité zachránili. Jak je to možné? Vždyť v okruhu 1,5 km lidé okamžitě umírali! Fara, v níž kněží žili, zůstala stát na svém místě a otec Hubert Schiffer si z toho všeho odnesl jenom drobné a slabě krvácející zranění na krku coby následek lehkých odřenin. „Přežili jsme díky Panně Marii, díky tomu, že jsme uvěřili slovům, která pronesla ve Fatimě,“ opakoval později bezpočtukrát.
„Připravte se, prosím, na nejhorší,“ řekli tehdy otci Hubertovi vojenští lékaři. „Vaše tělo se v brzké době začne rozkládat – v důsledku ozáření.“ Mýlili se. Německý jezuita se těšil výtečnému zdraví ještě dalších 33 let a jeho opakovaně prozkoumávané tělo nejevilo sebemenší známky ozáření, ba ani žádných vedlejších účinků způsobených výbuchem atomové bomby. Jezuité z Hirošimy se stali jakýmisi pokusnými králíky: během 30 let absolvovali 200 vyšetření. Ani jednou jedinkrát nediagnostikovali lékaři jakékoli vedlejší účinky výbuchu. „Jsme přesvědčeni, že jsme přežili díky tomu, že jsme žili fatimským poselstvím. Denně jsme se modlili růženec a konali skutky pokání,“ opakoval skálopevně přesvědčený otec Hubert Schiffer. Zemřel 27. 3. 1982 ve věku 67 let.
DÁ SE TENTO FENOMÉN VĚDECKY VYSVĚTLIT?
„V okruhu 1 km od výbuchu panuje teplota od 2 500 do 3 000 °C. Tepelná vlna se přitom valí rychlostí zvuku a tlak působí silou přesahující 600 PSI,“ uvedl dr. Stephen Rinehart z Ministerstva obrany USA. „Jestliže se jezuiti nacházeli v okruhu 1 km od epicentra výbuchu a byli za plazmou atomové pumy, jejich rezidence by musela být mimo jakoukoli pochybnost srovnána se zemí. Železobetonová a cihlová konstrukce se bortí už při tlaku o síle 3 PSI. Takto vysoký tlak způsobuje poškození sluchu a vyražení oken. Při tlaku o síle 10 PSI jsou poškozeny plíce a srdce. Tlak o síle 20 PSI způsobuje roztržení končetin a při tlaku o síle 40 PSI exploduje lebka. Takto vysoký tlak nedokáže nikdo přežít, vždyť způsobuje roztříštění lebky. Všechny bavlněné oděvy se vznítí při teplotě 200 °C a z plic se během jedné minuty v tak horkém vzduchu odpaří voda. V takovýchto podmínkách je naprosto vyloučené, aby kdokoli přežil. Nikdo v okruhu 1 km by neměl zůstat naživu, ba ani v okruhu desetkrát širším, tj. 10 až 15 km od epicentra výbuchu.“
Zajímavá je také skutečnost, že i jiný jezuita, který nebyl součástí zmíněné komunity, ale byl provinciálem japonské provincie a novicmistrem v budově noviciátu, která stála na předměstí Hirošimy, byl uchráněn před důsledky atomového výbuchu a ani radioaktivní záření na něm nezanechalo důsledky. Byl jím Otec Pedro Arrupe. Když na město dopadla bomba, byl mezi prvními, kdo dorazil do centra, aby mohl pomáhat. Dům noviciátu přetvořil na polní nemocnici pro stovky popálených lidí. Jeho pomoc se ukázala jako nesmírně cenná, neboť 60 ze 150 hirošimských lékařů zahynulo a většina zbývajících byla zraněna či umírala (ze 1 780 zdravotních sester zahynulo či utrpělo smrtelné zranění 1 654).
Ve chvíli, kdy otec Aruppe v ohrožení vlastního života vedl svou záchrannou skupinku do vymírajícího centra, začal na zem dopadat bahnitý radioaktivní déšť a povětří vyplnil „elektrický zápach“ ionizace. Za svou neúnavnou pomoc obětem výbuchu se Japonci rozhodli jemu i celému řádu veřejně poděkovat. 20 let po výbuchu se stal generálním představeným řádu (byl jím v letech 1965–1983).
Celých 72 let není věda s to vysvětlit, jak mohli katoličtí kněží přežít v samém epicentru atomového pekla.
