Úvod

Drazí bratři kněží, jako lidé žijící již mnoho let zasvěceným životem, zaznamenávající všechny ty pozitivní i negativní jevy v duchovním vývoji současného člověka, můžeme v poslední době zvláště u mladé generace pozorovat poměrně značné změny a posuny v hodnotovém žebříčku. Mám zato, že příčin toho je povícero. Věda a technika postupují závratnou rychlostí kupředu, což nutně způsobuje citelné změny obrazu světa v mentalitě dnešního člověka. Kdysi měli lidé před sebou svět, který byl stabilní a pevný ve své trvalé stálosti, svět, jenž byl po dlouhá léta, ba i epochy, stále stejný, jehož obraz se nikdy neměnil.

Avšak v poslední době jsou poznatky z makrokosmu či mikrokosmu pod návalem vědeckých objevů ve všech možných oborech, ať už matematicko-přírodovědeckých, lékařských a technických, neustále donekonečna revidovány. Zákonitě to s sebou rovněž nese neustálé civilizační a kulturní proměňování lidstva v každodenním životě, přičemž toto proměňování je stále rychlejší a hlubší. Stačí zmínit třebas jen nezpochybnitelný vliv, jaký má na společnost rozvoj informatiky a elektrotechniky a na zjevný pokrok v těchto odvětvích. V důsledku těchto ustavičných změn se ve vědomí dnešní společnosti utvrzuje stále všeobecnější přesvědčení, že i pravdy víry a morální zásady je třeba chápat jako skutečnost podřízenou podobnému zákonu změny.

Nicméně výsledky vědeckého bádání měnící obraz světa nejsou jedinými faktory zapříčiňující výskyt těchto názorů. Obrovský podíl na intenzivním zrelativňování hodnot a pravd víry měly a mají osvícenské filozofické a ideologické směry. V dnešní době má na myšlení milionů lidí velice silný vliv ideologie materialistického neomarxismu, jež důsledně zpochybňuje jakékoliv úvahy o možnosti transcendentálního přesahování, odmítá existenci Boha i duchovního života a člověka snižuje na úroveň jednoho z mnoha druhů živočichů, nijak se nelišícího od těch ostatních.

Pod vlivem dynamicky se rozvíjejícího neomarxismu, který čas od času přijme nové označení, jako např. Moderní levice, se především v západní Evropě (ale nejen tam) začínají od 2. pol. 20. stol. vzmáhat významná politická uskupení, trh začínají ovládat vlivná média a v neposlední řadě též – a to je nutné zdůraznit – jako houby po dešti rostou všude kolem vzdělávací centra zaměřená především na politologii, filozofii, sociologii, pedagogiku či psychologii.

Druhou novodobou ideologií, jež „zpracovává“ mínění o Bohu, náboženství a církvi ještě zásadnějším způsobem, je postmodernismus – názorový proud vyznávající agnosticismus a relativismus. Děje se tak jak ve sféře morálky, z níž zcela vytěsnil otázky hříchu a rozdílu mezi dobrem a zlem, tak v oblasti poznání, kde hlásá teorii o neexistenci neměnné objektivní pravdy. Zabrousil dokonce i na území náboženství a zde položil rovnítko mezi všechna možná náboženství, mezi všechny sekty a víry. Postmodernismus striktně odvrhl jakékoliv ustálené mravní normy, jakékoliv etické kodexy, jakékoliv morální zákazy či příkazy. Je sice jakž takž ochoten přijmout nějaké náboženství, ale pouze takové, které by odpovídalo jeho představám o konzumním způsobu života, tj. plnilo by svou terapeutickou funkci, bylo by činné v charitě, poskytovalo by lidem pocit bezpečí i možnost uspokojení jejich duchovních potřeb, pohybovalo by se výhradně na horizontální a dočasné rovině a neobracelo by se směrem vzhůru – k Bohu a k jím zjevenému mravnímu zákonu.

Je-li Bůh, tvrdí postmodernisté, tak jen proto, aby sloužil člověku. Člověk tu tedy není podřízen svému stvořiteli, naopak, Bůh se stává jakýmsi poskokem lidského tvora. Role Boha je zde omezena na to, aby dal člověku pocit bezpečí a hlavně akceptoval jeho svobodu cokoliv dělat a k ničemu nebýt vázán. Náboženství se má podle postmodernismu starat o zajišťování pocitů štěstí a radosti a pro jedince dnešního světa orientovaného výlučně na zábavu, vzrušující zážitky, sex či nakupování má být zdrojem rozptýlení a příjemných prožitků. Náboženství je povinno člověka bavit, těšit a uzdravovat. Jakmile však začíná něco vyžadovat, jakmile začíná uplatňovat nárok, aby člověk ovládal své instinkty, jakmile začne volat po oběti, službě nebo zřeknutí se něčeho pro druhé, pak je na místě, říká postmodernismus, ho odvrhnout jako falešnou nauku.

Církev ztrácí v postmodernismu svou autoritu v otázkách morálky, protože její hlas je v jeho masové kultuře považován společností z hlediska ekonomického, politického a mediálního za nedůležitý. Církev přestává být hlasem svědomí společnosti. V této atmosféře pak ztrácí svou autoritu i v otázkách náboženských, týkajících se pravdivosti a celistvosti víry. Nemálo lidí tomuto soustavnému „masírování“ ze strany přepočetných „autorit“ a s nimi spojenými médii podléhá a nahlas říká: „Víra ano, ale církev s jejím nedílným depozitem ne!“

Touží naplnit své náboženské potřeby, a proto se vrhají do spárů nejroztodivnějších kultů či sekt. Podléhají i těm nejiracionálnějším vlivům. Odvrhují víru v pravého Boha a začínají věřit v kdejakou hloupost. Nabídka pak reaguje jen na poptávku. Knihovny, média i četné kluby překypují spoustou literatury s esoterickou a iracionální tematikou. Objevuje se nová tvář, blíže nespecifikované „víry“, jež je ukázkovým mišmašem všech možných pověr, magie, spiritismu, parapsychologie a jiných pavěd, a to vždy v doprovodu tvrdé, nelítostné a bezohledné kritiky katolické církve. Té, když si dovolí neohroženě hájit objektivní pravdu, rozum a ničím nezfalšovanou víru, předhazuje fanatismus a nenávist.

Typickým příkladem takovéhoto moderního náboženství je učení založené na astrologických a vyloženě iracionálních teoriích zvané New Age se svými slaboduchými bláboly o překonané křesťanské epoše Ryb – epoše plné nenávisti a válek – a konečném směřování k pokřesťanské epoše Vodnáře, jíž bude charakterizovat věčný pokoj a láska.

Podobné výkřiky však nejsou ničím novým. Jsou jen pouhopouhým pokračováním starověkých mýtů o ztraceném zlatém věku, které se svérázným způsobem objevily i v učení Jáchyma de Fiore ve 12. století. Takže žádné New Age, leč Old Age…

Všechny tyto postmoderní ideologie, útočí na mnoho lidí okolo nás, nezřídka i na katolíky. Způsobují přitom podstatné změny v jejich chápání Kristova učení. Zde hledejme původ v nepřijímání katolické víry v celé její celistvosti, což dosvědčují slova typu: „Jsem katolík, ale nesedí mi ta a ta pravda víry, to a to přikázání,“ atd. Tito lidé uvažují asi v tomto stylu: když už se mění vše kolem nás, pak podobné změně musí podléhat i obsah katolické víry a zvláště pak obraz Boha, církve, náboženství, člověka, mravního zákona atd.

Z tohoto přístupu se zrodil nebezpečný – v dnešní době nesprávně chápaný – náboženský pluralismus, který hází do jednoho pytle všechna vyznání, a rovněž tak pluralismus etický, který pro změnu zpochybňuje pojmy „objektivní morální dobro, objektivní morální zlo“ a stírá hranici mezi nimi.

To, jak světonázor dnešního západního člověka zatíženého všudypřítomnou postmodernistickou ideologií vypadá, ukazuje ve své básni Credo Angličan Steve Turner. Ve svých verších prošpikovaných pichlavou ironií říká, že moderní člověk věří jen tomu, že Ježíš byl dobrý člověk, stejně jako třeba Buddha nebo Mohamed. Věří, že musel být dobrým kazatelem, ale že by všechny jeho mravní zásady byly dobré a potřebné, to už neuznává. Věří, že všechna náboženství jsou vlastně navlas stejná, poněvadž všechna věří v lásku a dobrotu, a že se liší jen v takových detailech, jako je stvoření světa, hřích, nebe, peklo, Bůh a spása. Věří, že po smrti už není zhola nic, a kdyby přece jen něco bylo, tak to bude určitě nebe pro každého, snad jen s výjimkou Hitlera, Stalina a Čingischána. Věří v sex, ať už jde o ten manželský, předmanželský či mimomanželský, věří, že cizoložství je příjemné povyražení, stejně tak jako různé „svobodné“ formy sexu; věří, že tabu je tabu a že vše směřuje k dobrému, navzdory tomu, že skutečnost je jiná, věří, že na horoskopech, UFO i na lžičkách, jimiž pohybuje médium na dálku, musí něco být. Konečně neochvějně věří v to, že neexistuje žádná absolutní pravda, ovšem s jedinou výjimkou – tou je pravda, že žádná absolutní pravda neexistuje.

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 1. díl
Štítky: