Proces sekularizace světa

Lidstvo zakusilo ve 20. století dva kruté a nestvůrné totalitní systémy násilně a krvavě potírající náboženství: komunismus a nacismus. Nyní před sebou bohužel máme další zrůdnou a bezbožnou totalitu, která je paradoxně nějaké ideje prosta. Všechny tyto totalitní systémy se napájejí z jednoho otráveného intelektuálního pramene, jímž je antikřesťanstvím posedlá osvícenská filozofie, která bytostně nenávidí náboženství a která důsledně usiluje o vytvoření tzv. státu ateistů.

Bohužel se však národy nedokážou ze své historie poučit, případně na prožité události velmi rychle zapomínají. Němci, kteří si po 2. svět. válce uvědomovali nepředstavitelná zvěrstva, k nimž vyprovokovali svým aktivním občanským životem podle hitlerovských zákonů, odloučených od Boha a Desatera, vsunuli do své Ústavy odvolání se na Boha, aby se do budoucna uchránili podobných excesů. Dnes už to však začínají zase bagatelizovat. Prosme Boha, aby si spolu s ostatními národy uvědomili staré historické pravidlo, že kdo snadno zapomíná na minulé zločiny, bude si je muset prožít znovu.

Tímto způsobem liberální školství zpochybňuje skutečný smysl výchovy, jakým je všestranné formování člověka k tomu, aby vedl hodnotný život. Je nasnadě, že tato otevřená liberální výchova, popírající roli rozumu a bořící dosavadní vzdělávací systémy, bortí i systém teologický, filozofický a společenský.

To, že má každý člověk na věc jiný názor, ještě neznamená, že pravdu nemá nikdo a že jejich stanoviska jsou rovnocenná. Vždy se vědělo, že je plno protichůdných názorů na dobro i na zlo. Ano, ale tyto rozpory byly vždy jen hnacím motorem k tomu, aby se lidé nakonec dopídili k tomu, co je opravdu dobré a co je opravdu zlé. Stoupenci relativismu podobné dobrání se pravdy považují za nemožné. Tak hubí opravdovou otevřenost a nahrazují ji ubohou karikaturou. Otevřenost political correctness není ničím jiným než pochlebováním aktuálním módám, podlézáním sebevzhlíživému subjektivismu a kopírováním těch nejprimitivnějších vzorců.

Hojně dnes rozšířený náboženský subjektivismus, který je v této půdě zakořeněn, způsobuje duchovní prázdnotu, aniž by přitom sám něco smysluplného přinesl. Společnost, jež do něj zabředla, už děti nevychovává, ale pěstuje, přičemž jim nemůže nabídnout nic podstatného, co se týče vize skutečnosti, žádný vzor hodný následování nebo pocit sounáležitosti s bližními.

Aby rodina mohla přetrvat a splnit svůj úkol, musí v sobě citlivě snoubit přirozené a nadpřirozené, rozměr lidský i božský. Základem rodiny je narození dětí, avšak jejím cílem je vychovat civilizované lidské bytosti, naučit je rozlišovat dobro od zla, vštěpit jim úctu k božské i lidské autoritě, naučit je poslušnosti božskému i lidskému zákonu. Rodina je povinna znát minulost a musí mít program pro budoucnost. Je povinna postavit se čelem všemu falešnému, musí být spojena s Bohem a vycházet ze stability, věrnosti a lásky. Musí ctít mravní zákon, od něhož ji nesmějí odvádět žádné pragmatické cíle. Pokud toto není, pokud svůj cíl spatřuje pouze ve společném požívání jídla, v rozmanitých zábavách, výletech a společném sledování televize, a nikoli ve společném smýšlení a morálním rozvoji, pak se vše dříve nebo později zhroutí jako domeček z karet.

Po staletí byla základním stavebním kamenem života i kultury mnoha národů Bible. Spojovala staré i mladé, vzdělané i nevzdělané, bohaté i chudé… Bible předkládala jasný pohled na skutečnost, určovala hierarchii hodnot, hovořila o absolutnu a o božském mravním řádu. Bible vždy byla (a nadále zůstává) klíčem k pochopení celého dědictví euroatlantické kultury, bez níž idea uspořádání všech věcí spěje k zániku a zbývá jen: konzumování, nakupování, sex a vidina úspěchu. Bez ní nemají rodiče vůbec žádnou šanci vštípit svým potomkům mravní a intelektuální ctnosti. Bez Bible a bez Boha ztrácejí kontrolu nad svou domácností, přičemž řídit svou domácnost se jim leckdy už ani nechce, a tak ji přenechávají tzv. Velkému bratru.

Aby liberální média dosáhla výše jmenovaného cíle (a samozřejmě i kvůli penězům), podkuřují komukoliv, holdují pudům, hédonismu a podkopávají všechno, co buduje charakter a ctnost. Mají prvořadou zásluhu na tom, že se všechno to povrchní a bezduché, často až neskutečně stupidní a sprosté, stává duchovním pokrmem a kritériem pro jednání milionů lidí.

Bez Boha a Písma svatého to jde od deseti k pěti s lidským rozumem, který postupně nabývá zvířecích parametrů. Nikomu se nemůže podařit opravdově vychovat mladou generaci bez toho, aniž by jí předložil správnou koncepci morálního univerza, kde je dobro odměňováno, zlo trestáno a kde jsou oba póly jednoznačně vymezeny.

Jak mohou vychovávat své děti rodiče, kteří sami nevědí, v co věří, kteří svým ratolestem nejsou schopni říci nic než to, že si přejí jejich štěstí a splnění všech jejich snů. To je celý jejich duchovní odkaz, který jim můžou nabídnout, a celý jejich žebříček hodnot.

V průběhu posledních desetiletí se všude kolem vyrojili všelijací mravokárci, kteří učí hodnotám, aniž by měli tušení, co to vlastně hodnoty jsou. Tito samozvaní učitelé mravnosti si pletou mravní výchovu s propagací potratů, antikoncepce, homosexuality a celé sexuální revoluce, která ve jménu osvobození člověka od tzv. náboženských, národních, rodinných či morálních pout vyhradila sexu nové místo – nyní už mimo teritorium morálky – a učinila z něj bůžka, jemuž se dnešní zkažená společnost náruživě klaní. Prostřednictvím liberálních médií pak zmíněná erotizace života proniká vědomím všech společenských vrstev a nemíjí bohužel ani adepty kněžství, jakož i kněze samotné.

Nová liberální morálka nezavrhuje pouze křesťanskou ctnost pohlavní zdrženlivosti, nýbrž šmahem odmítá jakoukoliv křesťanskou, popřípadě aristotelovskou ctnost antického Řecka.

Nejde jí o formování člověka žijícího sub speciae aeternitatis – s vědomím o nadpřirozenu, ve vztahu k Bohu a jeho mravnímu zákonu. Jde jí o utváření pragmatického člověka žijícího (jak říkávali scholastikové) sub speciae cuius saeculi, tedy člověka žijícího bez jakéhokoliv kontaktu s vyšší, přesahující jej skutečností, tj. s Bohem; člověka majícího na zřeteli jen vlastní zisk.

Lidé, kteří si takto po svém vykládají morálku, se necítí ohroženi podlými a všehoschopnými zločinci. Naopak. Smrtelné nebezpečí vidí především v církvi, která omezuje jejich svobodu tím, že jim připomíná nutnost dodržování Desatera, přirozeného řádu a realitu Posledního soudu, který je všechny čeká.

Všechno to, co jsme zde jen zběžně nastínili, tvoří spolu s řadou jiných jevů, které jsme pominuli, obraz toho, co nazýváme procesem sekularizace dnešního světa. Ani na okamžik nepochybujme, že by tento proces citelně nezasáhl i křesťanská společenství, žijící donedávna na základě posvátných křesťanských hodnot. Během jen několika desítek let se některé země, jež se až doposavad identifikovaly s katolicismem, žily svátostným životem, chrlily tisíce horlivých kněží, misionářů a smýšlely podle evangelijních hodnot, staly veskrze pohanskými. A co je ještě horší: nejenže se odvrátily od víry, ale ztrácejí rovněž potřebu Boha a s tím spojenou potřebu spásy.

Myšlení lidí ovlivňované výše uvedenými liberálními ideologiemi je utvářeno přesvědčením, že žít bez křesťansky chápaného Boha je nejenom možné, ale že tento život může být dokonce i lepší…

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 3. díl