Výchova kněží

Teologie, kterou pěstujeme a jíž učíme bohoslovce v seminářích, musí být hluboce zakořeněna ve zjevení, v tradici církve, v nezkažené realistické filozofii a v reálné skutečnosti, v níž právě teď žijeme. Musí být citlivá na znamení doby. Nesmí se uzavírat sama v sobě, ale musí obsáhnout lidský život v celém jeho kontextu s celou jeho tvořivostí projevující se ve vědě, architektuře, hudbě, literatuře, médiích, psychologii a v dalších oblastech. Musí též vstupovat do společenského, politického i ekonomického života našich věřících. Musíme ji prezentovat srozumitelným jazykem jak pro člověka učeného, tak prostého, a hlavně musí být prostoupena hlubokou vírou, protože jinak se stává rouhavou imitací.

Německý teolog Wilhelm Klein říká, že na otázku, kdo je největším teologem, je třeba spolu se svatým Augustinem odpovědět, že to je ďábel, jelikož on o Bohu ví nejvíce. Nestačí sebepronikavější analýza či syntéza Bohem zjevených skutečností, nutně je zapotřebí hluboké víry, která by spojovala rozum s mystickým prožitkem, racionální s emocionálním, přirozenost s kulturou, teorii s praxí.

Rozdíl mezi teologií a ostatními vědami nespočívá jen v tom, že se teologie při hloubání o světě a člověku dotazuje v první řadě na jejich Stvořitele a že předmětem jejího zájmu je Bůh, ale i v tom, že pokud chce být pravdivá, musí se odrážet v životě toho, kdo se jí zabývá a ji přednáší. Křesťanská pravda není pouhou ideou nebo teorií, je především Kristovým obrazem zrcadlícím se v životě toho, kdo tuto pravdu vyznává a hlásá ostatním. Teologie má být v první řadě cestou a až pak vědní disciplínou. Jak pravil Tertulián, Kristus není záležitostí nějaké učenosti, kultury, zvyklostí, mravů či folklóru, Kristus je Cesta, Pravda a Život, a to pro každého křesťana, hlavně kněze, obzvláště pak profesora kněžského semináře. Svatý osobní život kněze vedený v duchu evangelního radikalismu má být úhelným kamenem jeho teologie, která se pro něho stává úkolem na celý život až do požehnané smrti.

Existují různé podoby kněžské služby, ale všechny mají jedno společné – službu Bohu a jeho církvi. Té církvi, která je svým založením misijní, jejíž poslání tkví v cestě k lidem, která putuje dějinami s Božím lidem do Kristem slíbeného nebeského království. Tato pouť trvá nepřetržitě ve světě překotně se měnícím. Proto se musí církev řídit často opakovaným heslem: „Ecclesia semper reformanda“ – „Církev se musí neustále reformovat“. Nemá však reformovat své pravdy víry nebo morální zásady, nýbrž své metody přivádění lidí k Bohu. Tito lidé, kteří se každodenně setkávají s nespravedlností, lží, zločinností, ubíjející nezaměstnaností, nenávistí, chaosem a s rozličnými podobami zla, tito lidé bytostně touží po Božím království, jak o ně opakovaně prosí v modlitbě Páně.

Každý Kristův kněz má povinnost ochraňovat a vést tento bloudící a trpící lid od falešných ideologií a jejich kultů nedávajících žádnou naději i od konzumního, pouze horizontálního pohledu na svět, k ničím neotřesitelné Boží naději na opravdové a nepomíjející štěstí, po němž lidské srdce tolik touží.

Ústředním bodem evangelizace by měla být zvěst o blížícím se nastolení nebeského království, jehož předzvěstí bylo Kristovo zmrtvýchvstání. Dnešní kněží by měli být proroky, kteří povedou lidi k tomu, aby obrátili svá srdce, budou je vybízet, aby se opětovně zamýšleli nad svým životem. Eschatologie, tj. nauka o posledních věcech člověka, již spolu s vertikálním viděním skutečnosti neodtržené od nadpřirozena hlásají, má pronikat všechny knězovy myšlenky, slova i skutky.

Duchovní se nesmějí uzavírat na svých farách, v sakristiích či kostelech, v zátiší svých pracoven, v kruhu svých nejbližších přátel, ve svých oblíbených knihovnách nebo ve světě hudby, ale musejí se podílet na přeměně světa, jít k lidem a všude tam, kde to je jen trochu možné, jim přinášet radostnou zvěst a vést je ke změně mravních, společenských, kulturních, ekonomických i politických zásad života národa, které budou odpovídat zákonu Božímu. Kněží nesmějí odmítat vést dialog s lidmi dobré vůle a spolupracovat se světskými osobami.

Velkou váhu mají klást na zřizování katolických hnutí, organizací a spolků. Každá idea potřebuje lidi, kteří ji budou ve světě rozšiřovat. Lidé pak potřebují struktury a organizace, které budou ideám, jež oni hlásají, garantovat jejich přežití. Kněží jsou povinni se o tato sdružení starat, být s jejich členy v co nejčastějším kontaktu a učit je kontemplativní modlitbě, číst s nimi Písmo a spolu s nimi pomáhat chudým a potřebným. Měli by pro věřící pořádat rekolekce, učit je základům katolické víry a vštěpovat jim zájem o misie, ustavičně se přičiňovat o to, aby se setkávali s Kristem při mši svaté a ve svátostech. A právě zde se rodí víra, jež má moc změnit svět, z osobního setkání se s Bohem, nikoliv ze vzdálených a mlhavých zpráv o něm.

Novodobý kněz musí být vnímavý k problémům, s nimiž se potýkají věřící, neboť ti od něj očekávají duchovní podporu, správné nasměrování anebo radu. Týká se to ve velké míře otázek existenčních, jako jsou nezaměstnanost, rodinná krize, zlozvyky či vášně, rozpad mnoha manželství, problémy s výchovou dětí, ale rovněž těch obecnějších – společenských, politických, teologických, pedagogických, filozofických a jiných.

Náležité vyplnění takto chápaného kněžského poslání je jedinou správnou odpovědí na šířící se liberalismus, sekularismus, postmodernismus, neomarxismus a jim podobným ideologiím, jež podkopávají křesťanství v dnešním světě. Aby toto jeho poslání mohlo být zrealizováno, musí mít novodobý kněz kvalitní vzdělání, musí být kompetentní v záležitostech, jejichž řešení se ujímá, ale nejvíc ze všeho musí být věrný v následování Krista, v jeho pokoře, chudobě, čistotě a v jeho lásce k bližnímu.

Semináře mají za úkol takovéto pastýře vychovávat. Úkol to je nesmírně těžký, to víme všichni, co s kandidáty kněžství pracujeme, s těmito dětmi dnešní doby – která sebou nese přeobrovská pokušení, ať už morální nebo duchovní. Pouze naše trpělivé úsilí spojené s ryzím a důvěryhodným postojem osoby kněze a s opravdovou modlitbou nám může pomoci, že je řádně připravíme a vychováme z nich obětavé, pokorné a dobré pastýře milující Boha i církev.

Nepřestávejme se proto za naše bohoslovce modlit, obětujme za ně a za jejich povolání naše trápení, nemoci, neúspěchy, všechny naše kříže, jež jsme nuceni nést. Postěme se, a rovněž tak rozdávejme almužny na tento úmysl, poněvadž to je nejlepší zbraň proti ďáblu, který okolo kněží i bohoslovců krouží – jak to říká svatý Petr – jako lev hledající, koho by pohltil navěky. A sami též nepodlehněme jeho úkladům.

Neztrácejme naději. Silní Kristem pevně věřme, že křesťanství se ve světě opět obnoví; věřme, že ve skutečnosti prožívá své jaro a že mu v žádném případě nehrozí zmar. Pamatujme, že Bůh potřebuje náš rozum, charakter, naši autoritu, naše ruce a srdce, aby s naší pomocí mohl přinést evangelium k těm, kteří na ně čekají, i když si to třeba sami ještě neuvědomují. Vydejme ze sebe vše, zcela se obětujme Kristu a neponechávejme si pro sebe žádný kousíček vlastního života. Ježíš odměňuje stonásobně každou oběť, každé dobré slovo, každou ušlechtilou myšlenku a nikdy nás neopustí. ■

Další díly:

Hodnoty evangelia uprostřed proměn světa – 7. díl