Arcibiskup František Kordač
text: Radomír Malý
Vznik první Československé republiky r. 1918 – jak jsme psali již v minulém čísle – byl doprovázen protikatolickou hysterií (stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze). Tato situace nutila prvorepublikovou církev zaujmout apologetický postoj – a to ve větším měřítku než před I. světovou válkou. Situace si vyžadovala v čele českomoravské církve ve funkci pražského arcibiskupa-primasa nekompromisního bojovníka, který se nebojí veřejně říct: my katolíci jsme tady a z českého národa se vytlačit nedáme! Touto osobností se stal mons. prof. dr. František Kordač.
Jeho životní data
Narodil se v Seleticích u Libáně na Nymbursku r. 1852 v české početné rodině chudého chalupníka. Studoval a maturoval na německém jezuitském gymnáziu v Bohosudově u Teplic, poté pokračoval ve studiu na papežské univerzitě Gregorianum v Římě, kde získal doktoráty teologie a filozofie.
Po vysvěcení na kněze r. 1878 působil nejprve jako kaplan v Liberci, od r. 1885 byl rektorem a profesorem diecézního semináře v Litoměřicích. Jako český vlastenec se v tomto německém prostředí dostal do konfliktu s německým knězem Ambrosem Opitzem, což vedlo r. 1905 k jeho odchodu na pražskou Katolickou teologickou fakultu, kde se stal profesorem fundamentální teologie a křesťanské filozofie.
Kordač byl tomistou a scholastikem ve smyslu encykliky papeže Lva XIII. Aeterni Patris. V době před první světovou válkou úzce spolupracoval s intelektuální revuí Vlast. Tento časopis se v době rozkvětu modernismu vyznačoval ostrým a nekompromisním bojem proti jeho bludům. Po publikování protimodernistické encykliky papeže sv. Pia X. Pascendi inicioval prof. Kordač založení tzv. Piova spolku, jenž si dal za úkol bojovat především silou slova a nauky proti těmto herezím.
Politicky byl aktivní v Křesťanskosociální lidové straně. Kordačova rétorika se opírala o sociální encykliku papeže Lva XIII. Rerum Novarum a byla bojovně protikapitalistická, zvlášť nekompromisně odmítala lichvu ve smyslu nauky sv. Tomáše Akvinského; viděla v ní příčinu nespravedlivě nabytého bohatství. Prof. Kordač nikdy nezapomněl na svůj chudý původ a až do smrti žil skromně a asketicky, polovinu svého platu dával na charitu nebo osobně lidem na sociálním dnu, vždycky finančně pamatoval také na vědecké a kulturní instituce a na opravy kostelů.
Po vzniku samostatné republiky r. 1918, kdy se všechny katolické strany v Čechách a na Moravě sloučily do celostátní Československé strany lidové, byl Kordač vyslán do revolučního Národního shromáždění. Tam na sebe upozornil dvěma vystoupeními. První se týkalo slučitelnosti vědy a víry a polemizoval v něm s radikálním pozitivistou prof. Františkem Krejčím. Požadoval též založení teologické fakulty na nově vzniklé Masarykově univerzitě v Brně, ale neúspěšně.
Jeho druhé vystoupení se týkalo nerozlučitelnosti manželství v rámci debaty k chystanému zákonu o manželské rozluce a povinnosti uzavřít civilní sňatek na úřadu. Kordač tehdy v parlamentu řekl: „Ve všeobecné snaze zavést rozluku manželství spatřuji generální zpověď lidstva od Boha vzdáleného.“ A citoval evangelium: „Kdo by manželku svoji propustil a jinou pojal a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží.“ Po jeho slovech následoval výbuch. Na galerii totiž byli zástupci Spolku rozvedených. A ti se patřičně rozzuřili. Sociální demokraté a socialisté házeli spisy nejen po katolických poslancích, ale i po parlamentní stráži. Marie Havlátová z Kladna podle Národních listů „propadla zcela zuřivosti a prokousla boltec parlamentnímu sluhovi“.
Rozvedení předali poslancům vlastní návrh ústavních doplňků, v němž figuruje i „právo ženy na interrupci“. Navzdory protikatolickému duchu však návrh neprošel. Byl schválen pouze nepovinný občanský sňatek, ale i fakultativní sňatek církevní. Církvi nepřátelský tisk označil Kordače za jednoho z nejbojovnějších „klerikálů“ a největších odpůrců lidské svobody.
Arcibiskup
Roku 1919 papež Benedikt XV. jmenoval Kordače (byli spolužáci na Gregorianu) pražským arcibiskupem. Po 300 letech se jednalo po Janu Lohelovi o druhého pražského hierarchu nešlechtického původu. Stalo se tak v době revolučních požadavků radikálních členů Jednoty katolického duchovenstva. Kordač, věrný svému předválečnému protimodernistickému smýšlení, ostře vystoupil proti jejich postulátům zrušení celibátu, volby duchovenstva, odstranění latiny v liturgii a zřízení českého patriarchátu. Nepodpořil jejich hlasatele při jednání v Římě, naopak, když papež Benedikt XV. jejich žádost zamítl, prosadil v lednu r. 1920, aby český episkopát zakázal Jednotu duchovenstva, pokud nepůsobí striktně v rámci diecéze a pod vedením biskupa. Na druhé straně však vymohl, aby bylo českým kněžím dovoleno zpívat při slavnostní liturgii epištolu a evangelium česky a aby se mohla na památných místech sloužit mše ve staroslověnštině. Radikálové z Jednoty sdružení v tzv. Ohnisku však už o to nestáli a založili tzv. československou církev, k níž odpadlo cca 300 tisíc osob.
Přesto však Kordač r. 1931 rezignoval na svůj úřad v důsledku konfliktu s vatikánským nunciem Pietrem Ciriacim, když jako arcibiskup odmítl financovat z církevních peněz stavbu samostatného sídla nunciatury s tím, že pokládá za prioritu stavbu nového semináře v Praze-Dejvicích. To však byl, srovnáme-li všechna dostupná fakta, spíše zástupný problém. Kordač, i když dokázal dobře spolupracovat s československou vládou na dohodě s Vatikánem r. 1928 (tzv. Modus vivendi) a při oslavách svatováclavského jubilea o rok později, se úzce fixoval na linii předválečného papeže sv. Pia X., která byla ostře antiliberální. Nová poválečná vatikánská politika však byla vůči liberálním demokraciím vstřícnější. Kordač žil od své rezignace na zámku v Břežanech u Zbraslavi, kde r. 1934 zemřel.
Mons. Kordač má prioritní zásluhu na udržení církevní jednoty a autentické katolické nauky v české církvi. Svým nekompromisním postojem ve věci víry a mravů zorientoval věřící, kteří pochopili, kde je autentický katolicismus. K tomu přistupuje také jeho příkladný kněžský život. Arcibiskup Kordač patří k jedněm z nejvýznamnějších a nejpozitivnějších pastýřů moderní doby.
Poznámka autora: V předchozím čísle jsem omylem uvedl, že papež Pius XI. označil nacismus za „novopohanství“ v encyklice Divini Redemptoris. Správně šlo o německy psanou encykliku Mit brennender Sorge.
