Jak jsem se vloupal do lapidária k Matce Boží ze staroměstského mariánského sloupu.
Někdy po Vítězném únoru, mám zato, že někdy kolem kulatého výročí roku 1955 nebo 1960, konali komunisti velikou výstavu archivních dokumentů. Byly v tom i korunovační klenoty a překvapivě i hlava Panny Marie ze sloupu na Staroměstském náměstí, který dne 3. listopadu 1918 strhli zfanatizovaní nebožáci. Po výstavě ji pak uložili do lapidária obrovské budovy parku v Praze-Holešovicích. Na výstavu jsem šel a u Panny Marie se pomodlil desátek růžence. Hlava je naprosto nepoškozená a já se těšil ztoho jemného milého úsměvu – i když mi bylo smutno.
Zaradoval jsem se však, že Panna Maria je blondýnka. Snad to dělal ten pískovec i sluneční osvit, ale stejně je naše Bendlova Matka Boží světová zvláštnost, protože neznám žádné umělecké zobrazení – sochu, reliéf, obraz – znázorňující Naši Paní jako blondýnku.
Léta ubíhala a přišlo záři 1989 a těsně před tím, než to soudruhům prasklo, se v parku Julky-Fulky, co je to lapidárium v Holešovicích, konal Den Rudého práva. Noviny psaly, že je lapidárium přístupné a já si vzpomněl na Pannu Marii zesloupu. Proto jsem si do Prahy na tu bolševickou slávu zajel.
Vejdu do lapidária, ale otevřen je jen prostřední sál, hlava tam není, zato dva soudruzi v čele s členem ÚV KSČ Polejsem, redaktorem to Rudého práva. Přístup do obou bočních křídel byl uzavřen plotem. Co teď? Soudruzi naštěstí hleděli ven
na ty davy lidí, co nakupovaly banány a pomeranče, které jinak tehdy nebyly normálně k dostání. Využil jsem toho a nepozorovaně a šikovně přelezl plot a tak se dostal do bočních hal.
Ano, Pannu Marii jsem našel zrovna tak líbeznou apůvabnou s úsměvem blondýnky jako před léty. Nezestárla. Zkrásněla. Znovu jsem se modlil desátek, zbožně, ale s obavou, jak přelezu ten plot zpátky. A tavíc: Co ti tři tam?
Ani se neptejte – sotva jsem seskočil, už se na mne sápali a vynadali a seřvali, šéfredaktor ne, ten se jenom mračil. Netloukli mě, ale byl jsem rád, že jsem venku.
Dětem jsem aspoň, koupil dvě kila pomerančů a kilo banánů.
Karel Šťáva, Smečno
[/media-credit]