Instalace kopie Mariánského sloupu, dílo sochaře Petra Váni, na Staroměstském náměstí se odehrává v nezvykle vyostřené atmosféře, kdy se naopak v některých zemí pomníky buď odstraňují, nebo poškozují, a dává se jim tak najevo, že ve veřejném prostoru nemají už co dělat.
Je dobré si připomenout kontext, v němž proběhlo stržení Mariánského sloupu po vzniku Československa. Tímto aktem měl být totiž pro širokou českou veřejnost vizuálně dokonán rozchod s Habsburky, monarchií a také do velké míry i s prorakousky vnímaným katolicismem. Tendence k vyrovnávání se s negativním dědictvím monarchie, jejím ideovým světem a katolickou církví prostřednictvím novodobého obrazoborectví, bylo nejsilnější právě v období těsně po převratu. Až hrozba vojenského zásahu ze strany Národního výboru například zabránila svrhnutí barokních soch světců na Karlově mostě do řeky. Jedním z častých terčů útoků v prvních letech existence československého státu se však staly i sochy sv. Jana Nepomuckého, jehož postava v interpretacích českých pokrokářů byla zosobněním doby temna a katolické protireformace. Časté útoky na sochy Jana Nepomuckého připomíná s nelibostí třeba na jaře 1919 také zpráva apoštolského nuncia ve Vídni. Zde bych jen odbočil k tomu, že Petr Váňa je autorem také sochy sv. Jana Nepomuckého, jež se nachází u jezírka, které je na nádvoří české papežské koleje Nepomucenum v Římě.
A jak probíhala neděle 3. listopadu 1918, den „velkého třesku“ pro vztah církve a státu v novém státě? Na Bílé hoře se tehdy od časného odpoledne konalo shromáždění, organizované převážně socialistickými stranami, kde řečníci v plamenných projevech připomínali osudy národa během habsburské poroby. Po skončení shromáždění se účastníci (dobový tisk odhadoval, že jich bylo více než 100 000) vydali několika proudy zpět. Část manifestantů zamířila na Staroměstské náměstí, kde se před pátou hodinou shlukli kolem Mariánského sloupu a volali po jeho odstranění. Dnešními slovy lze říci, že se v centru Prahy odehrál svérázný happening na oslavu pádu monarchie. Stržení Mariánského sloupu však nebylo tak úplně spontánní, protože bylo připravováno již pár dní předem. Potvrzuje to ostatně i hlavní aktér, anarchista a žižkovský bohém Franta Sauer, v brožuře, kterou vydal vlastním nákladem pět let po pádu sloupu. Již s velkým předstihem tehdy zajišťoval zejména technické prostředky, aby svůj záměr mohl dokonat. Pomoc mu přislíbili hasiči a za pomoci desítek dobrovolníků byl sloup po asi dvou hodinách skácen.
Jednou z interpretací kritiků sloupu bylo to, že vznikl jako pomník bělohorského katolického vítězství, byť byl ve skutečnosti postaven jako poděkování za ochranu města před švédským vpádem v roce 1648. Je potřeba k tomu dodat, že na sklonku třicetileté války nebyla rozhodně celá Praha katolická, neboť zde žilo i nemalé množství tajných evangelíků. Někteří badatelé k dějinám raného novověku se však domnívají, že v této době chtěli katolíci i nekatolíci bojovat za zájmy země proti cizím vetřelcům, byť by přicházeli pod protestantskou korouhví (nejednalo se tedy jen o katolické studenty). Jistou roli v tom sehrála i zkušenost se saským vpádem do Prahy v letech 1631–32, který sice umožnil návrat pobělohorských exulantů a důstojný pohřeb hlav českých stavů popravených během staroměstské exekuce a potupně vystavených na Mostecké věži. Současně však saský vpád českou metropoli ekonomicky poškodil.
Již 19. listopadu 1918 vyzval konzervativní katolický deník Čech ve smířlivém duchu k obnovení sloupu, aby „čest Matky Boží byla před šírým světem obhájena a aby obnovení to bylo památníkem dosažení samostatnosti státu československého, čímž by všelikému odporu hrot ulomen byl“. Na místě, kde stál, se pak konala zvláště ve 20. letech častá shromáždění katolických spolků. V červenci 1921 například položila delegace katolických studentů při svém sjezdu na místo, kde stával, kytici. V reakci na pád sloupu se zrodila myšlenka postavit na pražské periferii 12 kostelů jako odčinění urážky Matky Boží. Oponenti pak v reakci na katolické kritiky připomínaly osud ostatků arcibiskupa Rokycany a srdce Jiřího z Poděbrad, uložených v týnském chrámu, které byly spáleny pár let po bělohorské porážce českých stavů. Četné polemiky se objevovaly především u příležitosti pěti let od stržení sloupu, v roce 1923. Asi největší rozruch způsobil spisovatel Jaroslav Durych provokačně laděným článkem „Staroměstský ryňk“, uveřejněným v ústředním deníku Československé strany lidové „Lidové listy“ (hned poté musel z redakce odejít). Vyzýval zde k tom, aby se sloup obnovil, přičemž však požadoval, aby se současně z náměstí odstranil Husův pomník, což vyvolalo bouři nevole národně–liberální části společnosti. Jan Hus se totiž stal zejména s nástupem moderny „sui generis“ referenčním bodem, k němuž se buď pozitivně, nebo negativně vztahovaly různé ideové proudy, občanské spolky, politické strany a v době po roce 1948 také vládnoucí režim se svou ideologií. Velký zájem věnovali obnovení sloupu i někteří čeští lidovci (Stašek, Nosek) a také známá malířka Zdenka Braunerová.
Po druhé světové válce vyzýval k obnově Mariánského sloupu také tehdy známý časopis Katolík, a to vzhledem k aktuální debatě k podobě náměstí poté, co velká část radnice shořela během bojů Pražského povstání. Kolem každé mimořádné chvíle v dějinách se objeví také řada legend, které jsou postupem doby upevňovány jako skutečnosti. Řada z nich se vyrojila i kolem sloupu, jako třeba, že hlavu Panny Marie měl u sebe doma na Kampě básník Vladimír Holan. Mytický charakter této informace zmiňuje například publicista Daniel Hrubý. Je zajímavé, že i poúnorové výklady byly poněkud rozpačité. Ne, že by jim vadilo zničení mariánské památky. Sauerův čin byl však hodnocen jako snahu odvrátit dělníky od větších, revolučnějších skutků. A ostatně komunisté obecně neměli rádi anarchistické výstřelky.
Ataky vůči katolickým symbolům se odehrávaly hlavně v Čechách. Přesto i na Moravě můžeme registrovat činy, směřující proti mariánské symbolice. Jeden z nich, spíše s kriminálním podtextem, se uskutečnil i na poutním místě na Sv. Kopečku, kde došlo ke krádeži zlatých korunek na milostném obraze Matky Boží.
Velké vášně, které sloup budí, souvisí nejspíše i s tím, že se v diskusích kolem něj jedná také o polemiku dvou konkurenčních pohledů na českou minulost, tedy konzervativní variantu, která se střetává především s Palackého koncepci českých dějin, v níž je hlavní osou husitství, kolem něhož se vytváří český národní příběh a prezentovaný obraz české minulosti.
Bourání či naopak stavění pomníků však nijak neposunou náš pohled na dějiny. Události se prostě staly a my se musíme pouze snažit je co nejlépe pochopit, ovšem za použití rozumných a věcných argumentů, nikoli jen s emocionální vervou. V případě Mariánského sloupu by takovým prvním počinem mohla být připravovaná kniha odborných příspěvků. O velkých tématech, které vytváří rozkoly a zákopy ve společnosti, je potřeba vést neustálý dialog. Ke smíření, k němuž nová instalace sloupu vybízí, se tedy musí dojít společně.
doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.
převzato z: 29. 06. 2020, RC Monitor 13/2020