V Římě již několik let probíhá kanonizační proces papeže Pia XII., který stál v čele Katolické církve v letech 1939-58. Do jeho pontifikátu spadá doba II. světové války, poznamenaná utrpením milionů lidí a zločinnými bestialitami nacistického i komunistického režimu. R. 1963 německý dramatik Rolf Hochhuth předvedl na jevištních prknech svoji divadelní hru „Náměstek“, v niž obviňuje tohoto papeže ze spolupráce s nacistickým Německem a ze záměrného mlčení o vyvražďování Židů, neboť prý viděl v Hitlerovi vítaného spojence proti komunismu. To vyvolalo vlnu emocí proti Piovi XII., někteří historikové a publicisté (Cornwall, Goldhagen) jej líčili jako zbabělce a antisemitu, jenž se pronásledovaným Židům vůbec nesnažil pomoci, ačkoliv možnosti měl. Jaká je historická skutečnost? O tom podává detailní informace polský církevní historik P. Marek Piotrowski, jehož seriál na pokračování, otištěný v časopise „Rycerz Niepokalanej“, uveřejňujeme:
Dnes, více než půl století po válce, nechybějí kritické hlasy na adresu postoje papeže Pia XII. v těchto strašlivých dobách. Izraelský deník „Jedijot Achronot“ dokonce napsal, že „kanonizace Pia XII. by byla fackou pro všechny Židy“. Je ale s podivem, že tyto názory se podstatně a radikálně liší od stanovisek, vyslovených bezprostředně po válce – a to od těch nejpovolanějších, od samotných Židů.
R. 1940 světoznámý fyzik Albert Einstein, sám židovského původu, který kvůli tomu musel emigrovat z Německa do USA, napsal v britském deníku „The Times“:
„Pouze Katolická církev postavila hráz hitlerovské kampani k umlčení pravdy. Nikdy předtím jsem se jí nezabýval, ale dnes budí ve mně obdiv a sympatie, protože pouze ona měla odvahu a houževnatost bránit pravdu a morální svobodu.“
Isaak Herzog, vrchní rabín Izraele, řekl r. 1944:
„Izraelský lid nikdy nezapomene, co Jeho Svatost a další představitelé Katolické církve, inspirováni věčnými principy náboženství, které vytváří fundament opravdové civilizace, dělají pro naše nešťastné bratry a sestry v této nejtragičtější hodině našich dějin. Toto je živým důkazem Boží Prozřetelnosti v současném světě.“
Tento vynikající rabín nezměnil své stanovisko ani po válce. Hned druhý den po smrti Pia XII. r. 1958 prohlásil: „Smrt Pia XII. je citelnou ztrátou pro celý svobodný svět. Nejen katolíci oplakávají jeho smrt.“
Chaim Weizmann, pozdější izraelský prezident, se vyjádřil r. 1943 takto:
„Svatý stolec poskytuje svoji mohutnou pomoc všude, kde jen může, aby zmírnil osud mých pronásledovaných souvěrců.“
Vrchní rabín Říma Israel Eugenio Zolli napsal:
„Velký dluh vděčnosti Źidů vůči papeži Piovi XII. se týká především římských Židů, kteří, protože se nacházeli nejblíže Vatikánu, byli mimořádným předmětem jeho péče.“
Zolli po válce konvertoval ke katolicismu a vybral si křestní jméno Eugenio na znamení vděčnosti vůči Piovi XII., jenž se občansky jmenoval Eugenio Pacelli. Prorocky sdělil své dceři:
„Uvidíš, že z Pia XII. udělají obětního beránka za mlčení celého světa k nacistickým zločinům.“
Moshe Sharett, pozdější prezident Izraele, prohlásil na konci války:
„Mou první povinností bude poděkovat Piovi XII. a Katolické církvi jménem židovské komunity za všechno, co vykonali v různých zemích pro záchranu Židů.“
Světový židovský kongres r. 1945 podpořil vatikánské charitativní akce „jako uznání toho, co Svatý stolec učinil pro záchranu Židů před fašistickým a nacistickým pronásledováním.“
Dr. Joseph Natan jménem Italské židovské komise řekl r. 1945: „Vyjadřujeme jménem všech pronásledovaných své poděkování papeži a řeholníkům, plnícím jeho příkazy. Považovali každého pronásledovaného za bratra a pomáhali všem bez ohledu na hrozící nebezpečí.“
Unie italských židovských komunit vyhlásila r. 1955 17. květen „Dnem vděčnosti“ za pomoc Pia XII. v době války.
Rabín David Dalin z USA připomenul větu z Talmudu, že kdo zachrání jeden lidský život, počítá se mu to, jako by zachránil celý svět: „Pius XII. naplnil tento talmudský výrok lépe než kterákoliv jiná světová osobnost 20. století.“
V jiné své výpovědi, když polemizoval s pomluvami na adresu Pia XII., řekl: „Pius XII. nebyl Hitlerovým papežem, ale nejbližším spojencem, jakého Židé měli – a to v okamžiku, kdy toto mělo největší význam.“ Rabín Dalin požadoval, aby Piovi XII. byl přiznán titul „Spravedlivý mezi národy světa“.
Představitelka Izraele na fóru OSN Golda Meirová, pozdější předsedkyně vlády, se vyjádřila r. 1958 u příležitosti úmrtí Pia XII. následovně:
„Když se strašlivé utrpení stalo údělem našeho národa, papež pozvedl hlas na obranu obětí. Hluboce litujeme ztráty, kterou představuje smrt tohoto velkého služebníka míru.“
William Zuckermann, šéfredaktor židovského časopisu „Jewisch Newsletter“, napsal:
„Je pochopitelné, že smrt Pia XII. musela vyvolat mezi Židy upřímný zármutek. V naší generaci snad nebylo jiné takové osobnosti na vedoucím místě, jež by pomáhala Židům více než zesnulý papež v čase jejich největší tragédie.“
Elio Toaff, pozdější vrchní rabín Říma, jenž přežil holocaust, řekl:
„Více než kdokoliv jiný jsme měli možnost zakusit soucitnou dobrotu a velkodušnost papeže během těch nešťastných let pronásledování a teroru, kdy se zdálo, že pro nás už neexistuje žádné útočiště.“
Historik německého původu Rudolf Fischer-Wollpert v „Lexikonu papežů“ r. 1985 odhadl počet Židů zachráněných bezprostředně Piem XII. v Římě na 5 tisíc. Židovský historik a filozof Pinchas Lapide, jenž pracoval na izraelském konzulátě v Miláně a vyslýchal Židy, kteří přežili holocaust, však tvrdí ve své knize „Three Popes and the Jews“ na základě archivních výzkumů, že papež Pius XII. buď přímo nebo nepřímo (tzv. buď v Římě, kde sám vydával pokyny k ukrývání Židů, nebo svými intervencemi v zahraničí) zachránil cca 860 tisíc Židů.
Neodbytně se tedy vnucuje otázka: Kde je pravda? Podporoval papež činnost nacistů nebo naopak byl jejich přirozeným – a často i hrdinským – protivníkem? Jak je možné, že hodnocení bezprostředních účastníků těchto událostí a dnešních kritiků Pia XII. se od sebe tak diametrálně liší?
Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v dalších dílech našeho seriálu.