Bastille
Dobytí Bastilly Foto: CC0 | commons.wikimedia.org

Náměstkové Kristovi (23)

Papežství v epoše Francouzské revoluce

text: Radomír Malý

Krvavým plodem osvícenství byla Velká francouzská revoluce, která navzdory vznešeným heslům o lidské svobodě, rovnosti a bratrství se stala první novověkou genocidou, srovnatelnou s pozdějším nacistickým vyvražděním židovské populace v Evropě a komunistickou likvidací tzv. vykořisťovatelských tříd, jak konstatoval známý italský novinář a historik Vittorio Messori. Francouzská revoluce (1789–1799) znamenala mimo jiné i bestiální usmrcení několika stovek tisíc katolíků jen proto, poněvadž se nechtěli vzdát pravé víry Kristovy a zřeknout se Boha a Ježíše Krista. Byly mezi nimi i ženy a malé děti, především v kraji zvaném Vendée na západě země. Gilotina, utopení v proděravělých bárkách na řece Loiře, otrávení veškeré vody arzenikem, nošení nemluvňátek na bajonetech a znásilňování žen na oltářích zrušených chrámů – tak si počínali vyznavači osvícenské „demokracie“, „práv člověka“ a liberalismu. Papežové museli na to náležitě reagovat a bránit Církev. Pius VI. se stal nakonec vězněm bezbožeckých revolucionářů a v jejich internaci zemřel.

Likvidace jezuitského řádu

Hlavní ideovou hradbou proti osvícenskému jedu deismu a ateismu byl jezuitský řád, tehdy avantgarda pravověrného katolicismu. Proto panovnické dvory, poplatné myšlenkovému směru osvícenství a infikované svobodnými zednáři, vyvíjely tlak na papeže, aby Tovaryšstvo Ježíšovo zrušil. Vynikali v tom zejména francouzský král Ludvík XV., španělský Karel III., neapolský Ferdinand IV. a portugalský Josef Emmanuel I., jenž byl pod rozhodujícím vlivem prvního ministra a svobodného zednáře Sebastiana Pombala, který již předtím ve jménu Voltairova učení (byl osobním přítelem tohoto hlavního ideologa osvícenství) pronásledoval Katolickou církev a má na svědomí cca 8 tisíc povražděných katolíků. Jezuitský řád v Portugalsku zrušil, některé jeho členy dal popravit, jiné deportovat do Papežského státu.

Papežové požadavek zrušení jezuitů kategoricky odmítali, nejradikálněji Klement XIII. r. 1765 bulou Apostolicum Pascendi. Když se ale habsburské Rakousko za vlády Marie Terezie, kde rozhodující slovo měl svobodný zednář Gerard van Swieten, připojilo k tomuto požadavku ostatních panovnických dvorů, papež Klement XIV. kapituloval a r. 1773 bulou Dominus ac Redemptor jezuitský řád rozpustil.

Likvidace Tovaryšstva Ježíšova se nejzhoubněji podepsala na osudu jihoamerických domorodců, pro něž jezuité vytvořili tzv. redukce, tj. osady s vlastní samosprávou, které se řídily zákony podle křesťanské morálky. Jezuité vedli v redukcích školy, učili indiány řemeslům a vychovávali z nich civilizované a spořádané občany. To bylo solí v očích portugalským a španělským kolonizátorům, kteří chtěli mít domorodce jako otroky, proto právě oni nejhlasitěji bojovali proti řádu a požadovali jeho zrušení.

Nekrvavé mučednictví Pia VI.

Perzekuce katolické církve se dotkla i papežského Říma. Stalo se tak za pontifikátu Pia VI. (1775–1799), vysoce vzdělaného a ušlechtilého muže, proslulého svým jemným jednáním s podřízenými, štědrostí k chudým a potřebným a ochotou pomoci všude, kde bylo zapotřebí.

Pocházel z Ceseny ze vznešeného rodu Braschi, pokřtěn byl na jméno Giovanni Angelo. Po svém zvolení se pustil v Papežském státě do boje proti rozbujelé korupci, kterou se mu podařilo snížit na minimum.

Hned na počátku svého pontifikátu se projevil jako důsledný odpůrce osvícenství a svobodného zednářství. Vydal r. 1775 bulu „Inscrutabile“, v níž ostře odsuzuje „lidi, kteří jsou posedlí šílenstvím přizpůsobení se nové době a ohrožují tím samou podstatu racionality přírody … skrývají ničemnost své doktríny v půvabných slovech a krásných formulacích, aby zlákali a oklamali mnoho lidí mezi slabými, aby nakonec všichni odmítli svou víru nebo alespoň v ní byli zvikláni…“

Za jeho pontifikátu hlásali někteří duchovní, a dokonce biskupové pod vlivem osvícenství ideje tzv. febronianismu, tj. názory, že papež nemá právo v Církvi rozhodovat, že je pouze „primus inter pares“, tj. jakýmsi čestným předsedou mezi biskupy. V německy mluvících zemích byl hlavním propagátorem těchto postojů světící biskup z Trevíru Nikolaus von Hontheim, píšící pod pseudonymem Febronius (odtud název febronianismus). Jeho stoupenci se sešli r. 1786 v německém městě Ems a publikovali tzv. Emžské punktace, které obsahovaly i radikální požadavky na přizpůsobení teologické výuky osvícenským naukám o přednosti rozumu před dogmatem. Pius VI. toto kategoricky odmítl jako herezi. Téhož roku proběhla v podobném duchu v italské Pistoji synoda duchovenstva, svolaná v rozporu s kanonickým právem toskánským arcivévodou Leopoldem (bratrem rakouského císaře Josefa II.). I tuto papež Pius stejným způsobem odsoudil.

Velkou starost působily papeži Piovi poměry v Rakousku, kde císař Josef II. rušil kláštery, svévolně „upravoval“ předpisy pro bohoslužby (kněz musel z kazatelny poučovat lid mj. i o správném hnojení pole) a zaváděl do seminářů výuku v duchu osvícenství, kdy se popíraly i nejzákladnější pravdy katolické víry o zázracích Ježíše Krista, o jeho vtělení do lůna Panny Marie z Ducha Svatého, posty a zpověď se odmítaly jako pozůstatek středověku aj.

Papež Pius osobně přijel r. 1782 do Vídně, aby císaře od jeho církevní politiky odradil. Neúspěšně, Josef II. sice slíbil, ale nic nezměnil, naopak své reformy ještě více radikalizoval. Jeho osvícenští rádcové Kounic, Eybel a Sonnenfels dávali papeži arogantně najevo své pohrdání, vyjadřovali se o něm jako o „prázdné hlavě“ a nechali vylepovat po Vídni jeho karikatury. To vyvolalo masové demonstrace vídeňského obyvatelstva proti Piově návštěvě.

Ještě horší situace pro papeže nastala po vypuknutí Velké francouzské revoluce r. 1789. Pius VI. bulou „Auctorem Fidei“ r. 1791 odsoudil tzv. civilní konstituci kléru, vyhlášenou revolučním parlamentem, jež stanovila, že duchovní mají být nikoli jmenováni, ale voleni vším lidem, včetně nekatolíků a nevěřících. Zároveň papež zakázal duchovenstvu pod trestem exkomunikace skládat přísahu na tuto konstituci.

Když jakobíni r. 1793 zavedli ve Francii povinný „kult rozumu“ a zahájili krvavou genocidu věrných katolíků, Pius VI. protestoval různými dokumenty a veřejnými prohlášeními. Francouzské republikánské vojsko pod velením generála Berthiera nakonec vtrhlo do Itálie a obsadilo r. 1798 Řím, který barbarsky vyplenilo. Na této akci se podílel i francouzský velvyslanec ve Vatikánu José Bonaparte, bratr pozdějšího císaře Napoleona Bonaparta.

Papeže Pia VI. zajali a deportovali do Francie na zámek Valenciénne. Pius, jemuž bylo v té době již 80 let, prosil důstojníka, který jej zatýkal, aby mu dovolil umřít v Římě, kde strávil největší část svého života. Dostal surovou odpověď: „To je snad jedno, vy dědku, kde chcípnete.“

Ve francouzském nedobrovolném exilu papež Pius VI. o rok později zemřel. Ani jeho tělesné ostatky nesměly být převezeny do Říma, stalo se tak až o několik let později. Noviny se předháněly v oslavných článcích o definitivním konci papežství a katolické církve. Jenže Pán opět dokázal, že „brány pekelné ji nepřemohou“. 

 

Použitá literatura:

Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.

Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.

Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.

Lassus, Arnaud de: Masoneria, intrygujaca tajemniczość. Paris: Ruch na rzecz rodziny i szkoły, 1993.

DĚKUJEME
Milí čtenáři, časopis Immaculata je hrazen pouze z dobrovolných příspěvků čtenářů. Svým darem se podílíte na šíření duchovních hodnot v našem národě. Děkujeme Vám za Vaši podporu.

Objednat/přispět

Náměstkové Kristovi (23)