Návrat papežů z Avignonu do Říma

Papežové v Avignonu byli častokrát konfrontováni s výzvami k návratu do Říma, který po jejich odchodu čím dál víc chátral. Srdce věřícího katolíka se muselo nad tím svírat. Řím byl přece hrobem sv. Petra a místem prvního pronásledování křesťanů, na poutě do „Věčného města“ stanovila církevní autorita odpustky. Rovněž tak nebylo těžké poukázat na to, že před odchodem papežů do Avignonu se v církvi nevyskytovaly zlořády plynoucí z papežského fiskalismu. Na návrat papežů do Říma naléhaly zejména dvě významné mystičky 14. století: sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. K nim se připojil i římskoněmecký císař a český král Karel IV.

Charakteristika avignonských papežů

Nástupcem neblaze proslulého Klementa V. se stal opět Francouz – sedmdesátiletý kardinál Jakub Duése, jenž předtím působil jako kancléř na dvoře neapolského krále Karla II. Přijal jméno Jan XXII. (1316–1334). Byl vynikajícím církevním právníkem. Kladným bodem jeho pontifikátu bylo zavedení slavnosti Nejsvětější Trojice v neděli následující po slavnosti seslání Ducha Svatého. Ve srovnání se svým předchůdcem vystupoval vůči francouzským panovníkům s větším sebevědomím, nebyl a nechtěl být jejich pouhou loutkou. Bohužel ale prohluboval politiku papežského fiskalismu, požadoval stále vyšší obnosy pro avignonskou kurii, což vyvolávalo čím dál větší nespokojenost.

Proti papeži se postavil německý král Ludvík Bavor, který v duchu teorie Marsilia z Padovy kategoricky odmítl jakoukoliv světskou moc římských pontifiků a zpochybnil i jejich primát v duchovních záležitostech. Jan XXII. jej za to odmítl korunovat císařem, kteréžto právo papežům příslušelo, později dokonce nad ním vyhlásil klatbu.

Papež také odsoudil názory dominikána Mistra Eckharta jako bludné. Tento mystik ve svých meditacích sklouzával k panteismu. Nicméně papež Jan sám musel čelit obvinění z hereze, a to nikoli neoprávněně. Popíral totiž v osobních rozhovorech i v kázáních existenci soukromého soudu bezprostředně po smrti člověka. Lidská duše prý sama pozná, jestli jí náleží místo v nebi, očistci nebo v pekle, a podle toho se rozhodne. Kristus toto její rozhodnutí prý potvrdí až na konci časů, kdy přijde soudit lidstvo.

Tento papežův názor byl v rozporu s předchozími definicemi papežů a koncilů, které závazně stanovily, že duše bezprostředně po smrti předstoupí před tzv. soukromý soud Ježíše Krista. Janovi XXII. se nepodařilo tento blud vyhlásit jako závaznou nauku, ačkoliv o to usiloval. Mnozí dominikánští a františkánští kazatelé, zejména inkvizitoři, označovali papeže Jana veřejně v kázáních za kacíře. Teprve těsně před smrtí tento papež svůj blud odvolal.

 

Časopis Immaculata je hrazen formou dobrovolných darů. Budeme rádi, když si objednáte tištěnou verzi našeho časopisu a podpoříte ho svým darem. Časopis si můžete objednat prostřednictvím formuláře. Děkujeme Vám za podporu.

Číst dále...

Po něm následoval Benedikt XII. (1334–1342), původně cisterciácký mnich. Osobně žil asketicky, bohužel ale ani on nic nepodnikl proti papežskému fiskalismu, omezil se pouze na všeobecné výzvy k ctnostnému životu. Za jeho pontifikátu byl v Avignonu postaven proslulý papežský palác, který je skvostem gotické architektury. R. 1338 v rozporu s papežovým postojem odsouhlasili němečtí kurfiřti (volitelé císaře) zákon, který prohlásil papežský souhlas pro zvoleného kandidáta za nepotřebný. Tím papež pozbyl jednu ze svých důležitých pák politické moci.

Ani další z avignonských papežů, Klement VI. (1342–1352), neprovedl žádné změny v dosavadní papežské politice. Jmenoval se původně Petr Roger a jako kardinál byl vychovatelem pozdějšího císaře a českého krále Karla IV. Jako papež obnovil klatbu nad Ludvíkem Bavorem.

Napjatý vztah papežství a císařství skončil r. 1346 volbou Karla IV. římskoněmeckým císařem. Karel choval k papeži Klementovi úctu jako ke svému vychovateli, proto se mu podřizoval a řídil se jeho radami. Nicméně mezi oběma muži došlo přece jen ke sporu, když se Karel vzepřel vybírání annátů, ročních poplatků pro avignonskou kurii. Císař a král Karel patřil mezi kritiky papežského fiskalismu a snažil se mu čelit.

Snahy o přesídlení papežů zpět do Říma

V Evropě sílily hlasy po návratu papežů z Avignonu do Říma, mnoho významných osobností a světců v tom vidělo řešení dosavadní církevní krize. Tento postoj zastával i císař Karel IV. Papež Klement VI. k tomu ale neměl nejmenší chuti.

Teprve jeho nástupce Innocenc VI. (1352–1362) musel o tomto řešení vážně uvažovat v souvislosti s povstáním římského lidu. Řím pustl a lid trpěl neustálými boji mezi šlechtickými rody Colonna a Orsini. Římskému notáři Colovi di Rienzo se dvakrát podařilo získat vládu nad městem jako tzv. „tribunovi lidu“. Papež ho s jistými výhradami uznal, nicméně Cola při novém povstání byl zabit. Papežský legát Albornoz udělal v Římě rázně a energicky pořádek. Svou spravedlností si získal římský lid. Vše bylo připraveno pro návrat papežů zpět do Říma. To naléhavě žádaly dvě mystičky a vizionářky sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. Brigita dokonce opustila svoji severskou vlast a usadila se v Římě, aby papežům připomenula, kde je jejich místo. I významný renezanční básník té doby Francesco Petrarca naléhavě žádal přesídlení papeže do Říma.

Innocenc VI. se ale k tomuto rozhodujícímu kroku nakonec neodhodlal. Učinil to až jeho nástupce bl. Urban V. (1362–1370), původně benediktinský opat v Marseille, známý svým asketickým životem a dobročinností. S podporou císaře Karla IV. opustil r. 1367 Avignon a přijel s celým mohutným doprovodem do Říma, kde byl uvítán nadšeným jásotem obyvatelstva, které již 63 let žádného papeže nevidělo. Brzy ale přišlo obrovské zklamání a rozčarování. Papež Urban nalezl v Římě jenom zchátralé budovy, kde těžko mohly sídlit kuriální úřady, proto se po jistém čase vrátil zpět do Avignonu.

Až jeho nástupce Řehoř XI. (1370–1378), původně kuriální úředník v Avignonu a synovec Klementa VI., se vrátil definitivně do Říma. Nebylo ale snadné přimět ho k tomu. V severní Itálii vypuklo povstání proti duchovenstvu, jehož někteří představitelé dávali lidu svým životem špatný příklad. Papež tam musel vyslat vojáky a uvalit na Florencii, jež se stala původcem nepokojů, interdikt (tzn. zákaz bohoslužeb až do vyřešení situace). Napjatá atmosféra a neustálé nepokoje odrazovaly papeže Řehoře od návratu do Říma.

Rozhodující roli zde nakonec sehrála sv. Kateřina Sienská, dominikánská terciářka, vizionářka a mystička, prohlášená za učitelku církve, která osobními dopisy vytrvale vyzývala papeže k cestě do Říma. Nakonec se sama vypravila do Avignonu, s Řehořem se osobně setkala a přesvědčila ho o nutnosti přesídlit zpět do města, kde sv. Petr obětoval pro Krista svůj život. Řehoř XI. se vrátil do Říma r. 1378, těsně po příjezdu ale zemřel. Tím definitivně končí doba pobytu papežů v Avignonu, avšak začíná nová nechvalná epocha v dějinách papežství – schizma, o němž pojednáme v příštím pokračování seriálu.

Avignonské papežství ve světle církevních dějin

Pobyt papežů v Avignonu nepřinesl církvi nic pozitivního. Ačkoliv papežové se nadále snažili uplatňovat svou moc nad světskými panovníky, nedá se popřít jejich závislost na francouzském dvoru, i když její intenzita se u jednotlivých pontifiků různila. Vážnost papežství a jeho morální autorita během tohoto období povážlivě utrpěly – a to zejména pro zlořády plynoucí z papežského fiskalismu.

Proto i uvnitř církve sílily tendence snažící se papežskou moc omezit na minimum. Ty se projevily i v samotném kardinálském sboru. Při volbě Innocence VI. r. 1352 odsouhlasili kardinálové tzv. volební kapitulaci, tj. přísežnou úmluvu, jíž se každý z nich v případě zvolení papežem zavazuje k určitému omezení jak světské, tak i duchovní moci. Zde se již zřetelně projevuje tendence vidět v papeži nikoli rozhodčí autoritu mezi biskupy, ale „prvního mezi rovnými“, což vykrystalizovalo později na kostnickém a basilejském koncilu v podobě tzv konciliární teorie, jež církev té doby silně poškodila.

Správný, autenticky katolický postoj vůči avignonskému papežství a jeho nešvarům zaujali v té době vedle sv. Kateřiny a sv. Brigity významní světci a mystikové: němečtí dominikáni Johannes Tauler a Heinrich Seuse, kartuzián Ludolf Saský, italská františkánka bl. Angela z Foligna aj. Ti zdůrazňovali katolickou nauku o primátu římského pontifika, zároveň však odmítali zlořády plynoucí z pobytů papežů v Avignonu a tvrdili, že místem Kristova náměstka má být Řím.

 

Použitá literatura:
Buehlmeyer, Carl. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Kubeš, Konrád. Apologetická abeceda. Svazek I. Brno: Exerciční knihovna, 1948.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.

Podobné články:

Štítky: