Získat pro Neposkvrněnou celý svět.

Milé děti, Panna Maria počítá s každým z nás. Chce, abychom každý na svém místě splnili svůj díl velkého Božího plánu, kterým je spása všech lidí. Ten, kdo s ní spolupracuje, vytvoří ve svém okolí něco krásného, ať už velkého, nebo malého. Tak tomu bylo také v životě otce Maxmiliána a jeho bratří.

Klášter v Niepokalanowě, který před dvěma lety vybudovali, se rychle rozrůstal. Práce bylo mnoho a potřebovali každou ruku. Vydávali časopisy a knížky, které četli lidé v celém Polsku. Ale otec Maxmilián neměl na srdci jen svoji vlast. Toužil přinést evangelium do celého světa, zvláště tam, kde lidé ještě Boha ani Pannu Marii neznají. „Otče,“ říkali mu bratři nechápavě, „vy byste nás chtěl opustit? Vždyť se naše dílo teprve rozbíhá! Jak bychom to bez vás zvládli?“ On však odpověděl: „Je třeba získat pro Neposkvrněnou celý svět. Když je to dílo Matky Boží, tak se nezhroutí.“

Po nutných přípravách a s požehnáním představených vyrazil Maxmilián spolu se čtyřmi bratry na Dálný východ. Asi po dvou měsících dobrodružné cesty se naši misionáři dostali do Japonska. Vylodili se v přístavu Nagasaki. Když vystupovali na břeh, říkali si s obavou: „Co, když nás tady nepřijmou stejně, jako před týdnem v Číně?“ Sotva vstoupili do města, uviděli kostel. „Podívejte se,“ zvolal jeden z bratří, „to je Neposkvrněná!“ a ukazoval na sochu před kostelem. „Panna Maria je tu s námi!“ řekl Maxmilián. „Musíme důvěřovat, že se o nás postará.“ Zazvonili u místního biskupa, který je vlídně přijal. Nabídl jim, že u něj můžou nějaký čas bydlet, a otci Maxmiliánovi řekl: „Nechtěl byste vyučovat filosofii v našem katolickém semináři?“ „S radostí!“ odpověděl Maxmilián. Tak začalo jejich působení v zemi vycházejícího slunce.

„Jak v této nové vlasti oslovit nové lidi, vždyť neznáme jejich jazyk ani písmo?“ lámali si hlavu. Díky práci ve škole se Maxmilián seznámil s místními lidmi. Svým nadšením si mezi nimi okamžitě získal pomocníky a překladatele pro vydávání časopisu v japonštině. Přesně měsíc po příjezdu se jim podařilo vydat první číslo v deseti tisícovém nákladu. Nazvali ho Seibo no Kishi, tedy Rytíř Neposkvrněné. Rozdávali ho zadarmo nejen v Nagasaki, ale poslali ho také křesťanům do celého Japonska. Všichni kroutili hlavou na tím, jak se jim to mohlo podařit. Bylo vidět, že Boží požehnání je s nimi.

Brzy vybudovali nový klášter, který nazvali Mugensai no Sono, to znamená Zahrada Neposkvrněné. Na vyvýšené místo postavili velkou sochu Panny Marie, aby bylo jasné, že ona je Královnou tohoto místa. A ona se skutečně starala o všechno. Prostý a srdečný život bratří přitahoval nevěřící lidi z okolí. Mnozí z nich se stávali křesťany a někteří dokonce vstoupili mezi řeholní bratry.

Klášter ještě nebyl úplně dokončen a Maxmilián už snil o evangelizaci Číny, Indie a Arábie. Zanedlouho však přišel dopis od představených, aby se vrátil zpět do Polska. „Co tu bez vás budeme dělat, otče?“ ptali se bratři jeden přes druhého. „Nebojte se,“ řekl Maxmilián. „Váš život i toto místo jsou v rukou naší nebeské Matky. Už přece víte, že ona se o vás stará.“ Když nastupoval na loď, která ho po šesti letech odvážela zpět domů, mávalo mu na rozloučenou téměř padesát bratří. V dáli ho čekala jeho vlast a nový úkol, který pro něj připravila Neposkvrněná.

Milé děti, podívejte se, jaké krásné dílo vykonal otec Maxmilián společně se svými bratry! Jak se jim to mohlo podařit? S plným nasazením chtěli plnit Boží vůli a učili se spoléhat na Boží pomoc a na laskavou ochranu Boží Matky. A co my? I před námi jsou výzvy a úkoly. Prosíme Boha, aby nám je pomohl uskutečnit? Udělejme to jako Maxmilián a jistě i náš život přinese krásné ovoce. •

Podobné články:

Štítky: