Může být láska přikázána?
Přikázání lásky není rozkazem, ale spíše pozváním ke vztahu lásky.
text: o. Jacek Ciupiński OFMConv
Odpověď člověka na Boží lásku zjevenou skrze Ježíše Krista se nemůže vztahovat pouze k Bohu, ale nutně zahrnuje i lásku k druhému člověku.
Které přikázání je největší?
Jednou přišel k Ježíši jistý znalec Zákona a zeptal se: „Které je první ze všech přikázání?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné jiné přikázání není větší než tato“ (Mk 12,29-31).
Ježíš ve své odpovědi spojil dvě přikázání lásky, která byla tazateli dokonale známá. První, týkající se lásky k Bohu, najdeme v knize Deuteronomium (Dt 6,4-5). Druhé, vztahující se k lásce k bližnímu, je zapsáno v knize Leviticus (Lv 19,18). Ježíš, třebaže byl požádán o uvedení pouze jediného, nejdůležitějšího přikázání, k němu připojuje druhé. To, že je obě uvádí vedle sebe, nemusí nutně znamenat snahu postavit je na stejnou úroveň z pohledu důležitosti. Jejich spojení však způsobilo, že se svým způsobem slily v přikázání jediné. V tomto duchu byla tato Ježíšova odpověď interpretována v celé křesťanské tradici. Takto k ní přistupoval i sv. Jan Pavel II. ve svém kázání při mši svaté ve Varšavě 9. června 1991, během které beatifikoval františkána o. Rafala Chyliňského. Řekl: „Toto největší přikázání je jediné a zároveň dvojí: zahrnuje Boha i člověka. A mezi lidmi – zahrnuje bližní i sebe samého. V tomto přikázání se Bůh setkává se svým obrazem, kterým je každý člověk.“
Je možné lásku přikazovat?
Zde může vzniknout jistá pochybnost. Může být láska přikazována? Copak láska není a nemá být svobodným úkonem milujícího vůči milovanému? Může snad být vynucována přikázáním? Copak nás může někdo skrze rozkaz nutit k lásce? Taková pochybnost se může zrodit v srdcích těch lidí, kteří pohlížejí na přikázání Boží jako na svévolné nařízení Boha (Pána) člověku (služebníkovi, nebo co horšího, otroku), za jehož nesplnění hrozí trest. Avšak toto přikázání není ani tak závazkem, jako spíše pozváním ke vztahu lásky k Bohu.
Tuto pravdu nám vysvětluje sám Ježíš během Poslední večeře, když říká svým učedníkům: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přáteli, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli (…). To vám přikazuji: Milujte se navzájem“ (J 15,12-17).
Dokonalou interpretací Ježíšových slov z Poslední večeře je První list svatého Jana, ve kterém milovaný Ježíšův učedník poukazuje především na skutečnost, že Bůh je láska a že ho mohou poznat jedině ti, kteří milují, neboť láska pochází od Boha (srov. 1 J 4,7-8).
To je totiž nejdůležitější pravda naší víry, že láska se projevuje ne v tom, že my milujeme Boha, ale v tom, že On si zamiloval nás, a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (srov. 1 J 4,10).
Odpovědět láskou na lásku
Proto nikdy nemůžeme považovat přikázání lásky za útok na naši svobodu, ale právě naopak, za pobídku ke kladné odpovědi na lásku, kterou jsme byli obdařeni skrze Boha. A to od prvního momentu stvoření světa. Bůh totiž všechno stvořil s myšlenkou na člověka, kterého jako jedinou bytost na tomto světě stvořil k obrazu svému a tento obraz také obdařil rozumem a svobodnou vůlí. Dar rozumu a svobodné vůle je právě tím, díky čemu člověk může svého Stvořitele poznat a v naprosté svobodě k němu přilnout. Stejně tak může Boha odvrhnout, odvrátit se od něho a směřovat k něčemu jinému. A to se také stalo na úsvitu času. Člověk pokoušený hadem odvrhl pravdu o sobě jako o stvoření milovaném Stvořitelem a rozhodl se „být jako Bůh“ (srov. Gen 3,5). Zhřešil, Bohu se však nevyrovnal a pouze zpřetrhal s Bohem vztah lásky, která jediná mu mohla poskytnout úplné štěstí. Zničil také vztah s druhým člověkem, který od té doby přestal být někým blízkým a stal se konkurentem.
Bůh však láskou zůstal a toužil člověka láskou obklopovat. Proto ho nenechal samotného, ale neustále ho doprovázel a zjevoval se mu, až v určitém momentu historie, když „se čas naplnil“,w poslal na zem svého jediného Syna. Boží Syn se stal člověkem ne proto, aby nás ponížil, ale proto, aby nás spasil, aby obnovil vztah lásky mezi Bohem a lidmi. Zároveň nám ukázal, v čem spočívá pravá láska. Z lásky k Otci se stal dokonale poslušným a z lásky k člověku dal svůj život, aby vykoupil hřích, zvítězil nad smrtí, obdařil člověka důstojností Božího dítěte a otevřel mu brány nebe.
Láska touží být opětována
Člověk, který si uvědomuje všechno to, co Bůh pro něho z lásky učinil, dokáže na to vše odpovědět pouze láskou. A tato láska se nemůže týkat pouze Boha. Bůh totiž miluje nejen mě, ale všechny lidi a učinil z nich moje bratry a sestry. Jak by bylo možné milovat Otce a nemilovat jeho děti? Proto sv. Jan píše: „Kdokoliv miluje samotného Dárce života, miluje rovněž toho, který od tohoto Dárce život obdržel“ (1 J 5,1). Láska k lidem je navíc určitým testem a důkazem, že milujeme Boha: „Kdo neprokazuje lásku bratru, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1J 4,20).
Musíme si však také uvědomit, že láska, o které zde mluvíme, není jen cit. Boží láska k nám je aktivní. A taková musí být i naše láska k Bohu a k našim bližním, neboť „každý, kdo tvrdí, že v Něm (Bohu) zůstává, by měl dělat to, co On dělal“ (1J 1,6). Proto „nemilujme slovem a jazykem, ale činem a pravdou“ (1J 3,18). „Láska, kterou prokazujeme Bohu, se projevuje tím, že plníme Boží přikázání“ (1J 5,3).
Proto, drazí bratři a sestry, „ať vás netíží žádný dluh, kromě dluhu vzájemné lásky. Kdo totiž projevuje lásku svému bližnímu, ten splňuje vše, co zákon vyžaduje. Taková přikázání jako: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš manželku bližního – a všechna ostatní jsou shrnuta v tom jediném příkazu: Miluj bližního svého jako sebe samého“ (Řím 13,8-9). Přikázání Desatera, která zde sv. Pavel vypočítává, však v sobě mají něco negativního v tom smyslu, že pouze zakazují konat, co je špatné. Přikázání lásky je otevřeno nekonečnosti dobra, svatosti, k níž nás Bůh zve: „Ve svém chování se také staňte svatými, následujte příkladu Svatého, který vás povolal, protože je psáno: Buďte svatí, protože já jsem svatý“ (1Petr 1,15-16).