Chléb sestoupil z nebe
Právě narozený Ježíš leží v jeslích a andělé ho adorují, vedle klečí Maria s Josefem.
text: Leszek Śliwa
U jeslí nechybějí ani zvířata, tradičně malovaná na obrazech znázorňujících Narození Páně: na Dítě pohlížejí vůl s oslíkem. Do betlémské stáje vcházejí rozradostnění pastýři, aby se Ježíškovi poklonili. Ačkoli obraz vlámského malíře Huga van der Gouse ukazuje pastýře při tradičním klanění, je velmi netypický. V prvním plánu totiž vidíme dva muže, kteří účastníky biblické scény nejsou. Odhalují zelenou oponu a tím i celou scénu, takže divák začíná obraz sledovat jako jakési slavnostní představení, jako jakýsi Živý betlém.
Tradice oživování dávných betlémských scenérií sahá hluboko do středověku – až k prvním jeslím vytvořeným v Itálii sv. Františkem z Assisi. Když se však na obraz podíváme detailněji, shledáme, že neuvažujeme správným směrem. Dílo totiž nezobrazuje převlečené herce tuto biblickou scénu pouze hrající. Motiv odhalování opony býval v umění poměrně dost oblíbený, nicméně v 15. století nebyl spjat s divadelním představením. Vyjadřoval spíše spojení světa pozemského, viditelného, se světem nebeským, neviditelným. Bůh sestoupil z nebe a stal se člověkem. Viditelné a neviditelné vytvořilo jednotu. Dva muži odhalující oponu představují Izajáše s Jeremiášem čili starozákonní proroky předpovídající příchod Mesiáše. Odhalení opony tak symbolizuje vyplnění těchto proroctví.
Klanění pastýřů je na plátně zachyceno zároveň s událostí, jež mu předcházela. V okně stáje na pravé straně obrazu vidíme anděla, který se pastýřům zjevuje a zpravuje je o Ježíšově narození. Pastýři se přicházejí Dítěti poklonit – první z nich vidíme ve dveřích na levé straně plátna.
Hugo van der Goes namaloval na svém obraze ještě jeden symbol, jenž má význam události, k níž v chudé betlémské stáji došlo, podtrhnout, a sice malý snopek obilí ležící pod jesličkami s Dítětem. Odkazuje tím na Spasitelovu větu, kterou pronesl o mnoho let později a kterou předeslal ustanovení Eucharistie: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“ (J 6,41).