Posuzovat režim generála Franka a jím vytvořený státní a politický systém, nazvaný po něm „frankismus“, nelze bez kontextu novodobých španělských dějin, jimiž se neustále prolíná zápas mezi katolickými monarchisty, tzv. karlisty a protikatolickými liberály, které ve 20. století nahradili socialisté a komunisté. Katolíci byli již v 19. stol. terčem častých fyzických útoků a násilností, které se vyostřily v době před první světovou válkou. R. 1909 např. svobodní zednáři a socialisté upálili veřejně v Barceloně na náměstí stovku katolíků, kněží, řeholnic i laiků jen proto, že jsou katolíci, bez uvedení jakéhokoliv jiného důvodu.
R. 1931 byla ve Španělsku svržena monarchie. Země se stala formálně demokratickou republikou se socialistickou vládou. Ta vyhlásila zákon o odluce Církve od státu, zrušila náboženskou výuku ve školách, zavřela církevní školy a omezila církevní tisk. Tato opatření byla doprovázena útoky na kostely. Stovky jich byly zplundrovány, některé vzácné chrámy obrovské umělecké hodnoty dokonce vyhozeny do povětří, např. katedrála v Seville. Situace se příliš nezměnila ani poté, když ve volbách r. 1933 zvítězila křesťanskodemokratická pravice. Komunisté vyvolali povstání horníků v Asturii. Povstalci systematicky vypalovali chrámy a kláštery, fyzicky napadali a týrali kněze, mnichy a jeptišky.
V lednu r. 1936 zvítězila ve zmanipulovaných volbách opět levice, reprezentovaná socialistickou a komunistickou stranou. Prezidentem se stal svobodný zednář Azaňa, předsedou vlády socialista Caballero. Nová vláda se otevřeně hlásila ke spojenectví se Sovětským svazem, který posílal do Madridu své agenty. Caballerova socialisticko-komunistická vláda, podporovaná ze zákulisí vlivnými zednářskými lóžemi, respektovala navenek demokratické principy republiky. Levicové ozbrojené bojůvky však napadaly kostely a kláštery a vraždily přitom duchovenstvo i aktivní katolické laiky za blahosklonné asistence policie. Státní orgány na stížnosti Církve odpovídaly vyhýbavě s tím, že nejsou schopny zjednat pořádek. Bylo jasné, že vláda uplatnila proti Církvi taktiku alibismu: my nejsme vinni těmito vraždami, to dělají revoluční radikálové, proti nimž jsme bezmocní. Ve skutečnosti však policie poskytovala ozbrojeným bandám aktivní podporu, někde se těchto zločinů sama účastnila.
Vojenské povstání
Křesťanskodemokratičtí poslanci spolu s církevní hierarchií marně vznášeli protesty a dožadovali se nápravy. Záměrná „neschopnost“ vlády zjednat pořádek vedla naopak k radikalizaci katolíků a vůbec všech slušných lidí Španělska. Nechtěli se smířit se situací, kdy si nikdo nemohl být jist životem, kdy byla reálnou hrozba, že ho za bílého dne neznámí muži vytáhnou z bytu na ulici a zastřelí přímo před zraky nečinně přihlížejících policistů. Jedinou složkou, která mohla něco podniknout, byla armáda. Vláda sice dosadila na vedoucí pozice marxisticky smýšlející velitele, ale monarchistické, katolické a nacionalistickopravicové smýšlení mezi důstojníky bylo natolik silné, že nebylo možno všechny odstranit. Právě k nim upínali všichni slušní Španělé své naděje.
Pohár trpělivosti přetekl v červenci r. 1936, kdy ozbrojená marxistická tlupa spolu s policisty vytáhla přímo za bílého dne křesťanskodemokratického poslance Calva Sotela z jeho bytu a ostentativně před zraky veřejnosti ho zastřelila. To bylo signálem k vojenskému povstání, kdy se všichni nespokojení důstojníci semkli kolem generála Franciska Franka, který vyhlásil madridské vládě ozbrojený boj. Vypukla španělská občanská válka, trvající tři roky. Její význam přesáhl čistě španělskou politickou scénu. Caballerovu vládu vojensky podpořil Sovětský svaz, Frankovy povstalce fašistická Itálie a nacistické Německo. Španělská armáda byla rozdělena právě tak jako celá španělská společnost na provládní a povstalecké jednotky. Provládním oddílům asistovaly dobrovolnické skupiny rudých gardistů, trockistů a anarchistů, komunisté po celé Evropě organizovali oddíly tzv. interbrigadistů. Frankovy jednotky se opíraly o pomoc dobrovolnických oddílů tzv. Falangy, jež se stala politickou organizací, sdružující všechny nespokojence se socialisticko-komunistickou vládou v Madridu.
Španělská občanská válka byla poznamenána bezprecedentními krutostmi na obou stranách. Republikánská vláda využila situace ke konečnému zúčtování s Katolickou církví. Provládní vojsko, doprovázené ozbrojenými tlupami rudých gard, všude na území kontrolovaném madridskou vládou ničilo kostely, vraždilo duchovní osoby a znásilňovalo ženy včetně řeholnic. Ani děti nebyly ušetřeny, levice jich povraždila několik stovek. Obětmi bolševické bestiality se stalo 11 biskupů, tj. pětina celkového počtu, 12 procent řeholních osob a 13 procent kněží. Celkový počet duchovních, kteří byli povražděni nebo umučeni, je odhadován na 7 tisíc, počet aktivních laiků, zabitých proto, že se nechtěli vzdát své víry, jde do desítek tisíc. Několik desítek španělských mučedníků pro víru z té doby již bylo prohlášeno blahoslavenými, nejznámějším je první kanonizovaný světec romské národnosti Ceferino Jiménez Malla. Vraždy probíhaly většinou sadistickým způsobem. V provincii Ciudad Real byl matce dvou jezuitů vražen do krku kříž, v Rondě komunisté svrhli 512 věřících katolíků do rokle, odkud se nedalo uniknout, častými jevy byly upálení, pohřbení zaživa nebo uřezání končetin.
Frankisté na povstaleckém území se také snažili záměrně šířit atmosféru hrůzy. Jejich obětmi se stávali levicoví aktivisté. Počet zabitých byl ale nižší než na straně republikánů, nehledě k tomu, že Frankova armáda a falangisté zásadně nikdy neznásilňovali ženy a nevraždili děti. Sám Franco nevyzýval k teroru, nebyl ale schopen v atmosféře zjitřených vášní a bojů zabránit mnoha neomluvitelným krutostem vlastního tábora.
Postoj španělské Církve
Církev stála stranou frankistického povstání. Americký historik Paul Johnson ve svých „Dějinách 20. století“ píše (str. 322): „Církev se povstání neúčastnila a pomoc, kterou někteří kněží později poskytovali nacionalistům, byla důsledkem republikánských zvěrstev.“ Je logické, že španělští katolíci přáli vítězství frankistům, neboť ti na rozdíl od levicových republikánů je nevyvražďovali a neničili kostely. I když Franco byl praktikujícím katolíkem, v jeho táboře bojovalo také mnoho lidí Církvi vzdálených, ano, i otevřených ateistů, jako např. generál Mola. Frankisté však respektovali Katolickou církev, považovali ji za součást španělského národního a kulturního dědictví a byli připraveni ji chránit. V řadách Frankovy armády a Falangy se nacházelo mnoho praktikujících a zbožných katolíků, kteří chápali svoji účast v povstání jako úkol od Boha. Katoličtí kněží se většinou snažili zabránit krutostem, když k nim Frankovi vojáci sáhli, někdy se stávalo, že byli od nich kvůli tomu také zabiti, jak uvádí Johnson v citovaném díle (str. 323).
Španělští biskupové vydali uprostřed občanské války list biskupům celého světa, kde se snažili vysvětlit situaci. Říkají v něm mimo jiné: „Je nám známo a vícekrát bylo prokázáno, že mínění zahraniční se rozchází v nazírání na skutečnosti, které se v naší zemi staly. Příčinu tohoto omylu byste mohli připsat protikřesťanskému duchu, který v událostech španělských rozhodoval pro nebo proti náboženství Kristovu a křesťanské civilizaci… Válka španělská je zápasem neslučitelných ideologií… Budiž konstatováno především, že vše to, ano i válka, mohlo být očekáváno již tehdy, když došlo k útoku na národního ducha, ač episkopát španělský od r. 1931 dal nejkrásnější příklady apoštolské a občanské rozvahy. Podle tradice a podle zásad Svatého stolce se stavěl po bok konstituční státní moci, s níž usiloval o spolupráci pro společné blaho. A přes opakované útoky na kněze, na práva a záležitosti Církve, setrval na svém rozhodnutí nevystupovat proti současnému režimu… …abychom zastavili válku, dali jsme se do boje proti bolestnému zlu více než kdo jiný… Církev nechtěla tuto válku, nevyhledávala ji a nemáme potřebu si ji přivlastňovat, jak usoudil zahraniční tisk, když napsal, že válka ve Španělsku je spjata s Církví… kdo viní Církev, že to všechno způsobila, že neučinila potřebných kroků, aby tomu zabránila, buď pravdy nezná nebo ji úmyslně falšuje. Postoj španělského episkopátu a Církve k nynější válce byl takový, že Církev ji odmítala a bojovala proti ní hned v počátcích a sama se stala prvou obětí zběsilosti jedné válčící strany… Tvrdíme především, že tuto válku přivodila nerozvážnost, omyly, někdy zlomyslnost a zbabělost těch, kteří jí mohli předejít, kdyby vládli lidu spravedlivě… Požáry chrámů v Madridu a v provinciích v květnu r. 1931, nepokoje v říjnu 1934, zvláště v Katalánsku a Asturii, kde po dva týdny byla anarchie, rozvířené období od února do července 1936, kdy bylo rozbořeno a zneuctěno 411 kostelů a spácháno 3 tisíce těžkých atentátů politických a sociálních, dávalo tušit úplné zhroucení veřejné moci, jež podlehla násilí tajných živlů, které zneužívaly svých funkcí… jiný národ, mocné Rusko, se dohodlo s našimi komunisty a pomocí divadla i filmu, pomocí exotických mravů a materiálními výhodami, připravil národního ducha pro revoluci… 27. února 1936 v bezprostředním spojení s úspěchem lidové fronty kominterna nařídila španělskou revoluci a také ji vydatně financovala. 1. května již mladíci veřejně v Madridu žádali bomby, střelný prach a zbraně… 16. téhož měsíce se sešli v provinciálním paláci ve Valencii zástupcové SSSR se španělskými delegáty III. Internacionály a rozhodli se dát příkaz jedné radiové stanici v Madridu, aby byli »zajištěni« politikové a vojáci, kteří by mohli sehrát významnou úlohu v boji proti revoluci… v podrobně propracovaném projektu marxistické revoluce, který se prováděl a měl zasáhnout do všech krajů, kdyby mu to nepřekazila vojenská akce, bylo stanoveno vyhlazení katolického kléru, sovětizace průmyslu a rozšíření komunismu… Španělsko mělo jedinou alternativu: buď definitivně podlehnout destruktivnímu komunismu nebo se rozhodnout k nadlidskému odporu a osvobodit tak od hrozného nepřítele sebe, základy společenského života a národní charakter… Církev přesto, že chtěla jen mír, válku si nepřála a pro ni nepracovala, nemohla v tomto zápase zůstat indiferentní; přikazovalo jí to její učení, její duch, instinkt sebeobrany a zkušenosti z Ruska.“
Vítězství frankistů
V březnu r. 1939 občanská válka skončila vítězstvím Frankova tábora. Stalo se tak s vojenskou pomocí fašistické Itálie a nacistického Německa. Hitler se domníval, že frankistické Španělsko se stane jeho odrazovým můstkem k agresi proti britským a francouzským koloniím v Africe. Přepočítal se, Franco vyhlásil neutralitu Španělska a neúčast ve válce Německa proti jiným evropským státům, pouze proti SSSR vyslal dobrovolnickou Modrou divizi, aby tak Stalinovi oplatil jeho agresi proti Španělsku za republikánského režimu. Španělsko za druhé světové války poskytlo azyl mnoha uprchlíkům z Německa a obsazených území, zejména Židům, což Frankovi slouží ke cti.
Armáda a kortesy (španělský parlament) udělily Frankovi titul „Caudillo“, tj. doživotní náčelník s diktátorskými pravomocemi. Nejprve bylo třeba vypořádat se s levicí. V zemi začaly fungovat zvláštní vojenské soudy, které ve zkráceném řízení bez možnosti odvolání vynášely nad socialisty a komunisty velké množství trestů smrti zastřelením, během prvních let po ukončení občanské války několik desítek tisíc. Je jasné, že mezi nimi bylo velké množství skutečných zločinců, kteří za občanské války vraždili, mučili a znásilňovali. Neomluvitelné však je, že došlo i k mnoha popravám lidí, kteří se provinili pouze hlasitými sympatiemi k republikánské levici. Na rozdíl od dřívějšího komunistického teroru však frankistické soudy rozhodovaly na základě individuální viny, nikoli na základě příslušnosti k určité třídě. Sám Franco neměl na teroru zájem a snažil se jej co nejrychleji ukončit. Velmi často osobně zasahoval do procesů vojenských soudů, aby udělil odsouzencům k smrti milost. Johnson uvádí v cit. díle (str. 334) tento Frankův výrok: „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpuštění, nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním.“ Politickým vězňům byla nabídnuta dobrovolná účast na veřejně prospěšných pracích obnovy země. Kdo ji přijal, tomu se trest anuloval. Frankův režim na rozdíl od totalitních diktatur nacismu a komunismu neznal vyhlazovací koncentrační tábory, političtí vězňové nemuseli pracovat, směli dostávat balíčky a dopisy, měli čas na sebevzdělávání a dokonce i na politické debaty, jak píše polský historik a velký znalec frankistického Španělska Adam Wielomski ve své knize „Hiszpania Franco“ (str. 330). Mylně je frankistický režim nazýván fašistickým. Faktem je, že Franco vládl diktátorsky, ale nikoliv totalitně. Jediná povolená strana, Falanga, nebyla monolitem, nýbrž volným sdružením často protikladných hnutí a sdružení, z nichž nejpočetnější byly proudy křesťanskodemokratický, monarchistický a také fašistický, který ovšem po druhé světové válce citelně zeslábl.
Obnova země
Katolíci zcela logicky přijali vítězství Franka v občanské válce s nadšením. Skončilo se období jejich krvavého pronásledování, kdy si nemohli být jisti životem. Franco prohlásil katolicismus státním náboženstvím při respektování svobody svědomí nekatolíků. Vztahy mezi Církví a státem se ale nevyvíjely bezproblémově, protože episkopát se ve svých dokumentech vyjadřoval kriticky k represím režimu. Franco také usiloval o to, aby měl rozhodující slovo při nominaci biskupů, což nemohl akceptovat Sv. stolec. Proto konkordát mezi frankistickým Španělskem a Vatikánem byl podepsán poměrně pozdě, až r. 1953.
Katolická církev se tedy za svůj postoj během španělské občanské války nemusí vůbec stydět a omlouvat. Jestliže její sympatie byly na straně Franka a nikoli republiky, tak každý rozumný a objektivní člověk pochopí, že jinak tomu být nemohlo. Frankisté na rozdíl od levičáckých republikánů nevyvražďovali duchovní osoby a aktivní laiky, ani nevyhazovali do vzduchu kostely. Církev nebyla lhostejná ani k nespravedlivým krutostem Frankova režimu, jak svědčí velké množství dokumentů španělského episkopátu. Frankova diktatura postupně uvolňovala své represivní metody vlády, až r. 1975 po caudillově smrti Španělsko nastoupilo plynulou cestu ke konstituční monarchii a demokracii. Na tom má svoji zásluhu mj. i katolické laické hnutí Opus Dei, založené španělským knězem sv. Josém Escrívou de Balaguer, jehož členové vstoupili na přelomu 50. a 60. let do vlády a významně se podíleli na modernizaci země. Frankův režim samozřejmě nebyl rájem na zemi a snese mnohou kritiku. Nedá se ale upřít, že Frankovo povstání zachránilo zemi před pohromou bolševismu a před totální likvidací katolického náboženství. Franco Španělsko, které bylo před válkou zaostalou zemí, ekonomicky úžasně pozvedl a zařadil je mezi vyspělé evropské státy. A co je pro nás hodné následování – za Franka byly ve Španělsku přísně pod trestem dlouholetého vězení zakázány potraty, propagace pornografie, násilí a homosexuality.