Nesmrtelná duše
Donedávna se ještě i na některých našich vysokých školách s naprostou vážností učilo, že prý „v 6. stol. biskupská synoda v Mocanu prohlásila, že žena nemá nesmrtelnou duši“. Nic takového na této synodě nezaznělo, neexistuje jediný dokument té doby, jenž by to potvrzoval, jde o zcela obyčejný výmysl primitivů ateistické propagandy nedávných let. Žádná synoda také nemohla nic podobného prohlásit, neboť by se tak octla v jasném věroučném bludu. Kdyby totiž Církev uvěřila, že žena nemá nesmrtelnou duši, tak proč by potom ženy křtila? Proč také zařadila mezi modlitby breviáře Magnificat Panny Marie, kde Matka Boží, největší žena v dějinách, hned na počátku říká „Velebí má duše Pána…“? Proč už ve starověku prohlásila za svaté celou řadu žen, zejména mučednic z doby pronásledování, k nimž se měli křesťané obracet v modlitbách o přímluvu, když údajně nevěřila, že mají nesmrtelnou duši?
Nerovnost mezi mužem a ženou
Vážnější námitky, jimiž je třeba se zabývat, se však týkají nerovnosti mezi mužem a ženou, což prý Církev podporovala. Je jasné, že postavení ženy v křesťanském starověku a středověku bylo jiné než dnes. Neříkáme lepší nebo horší, zkrátka jiné. Hodnocení přenecháme čtenářům.
V antice a v jiných pohanských civilizacích byla žena na muži ekonomicky závislá, a proto mu zcela podřízená. Ve starověkém Řecku a Římě sice bylo na rozdíl od řady jiných zemí uzákoněno jednoženství, ale praxe vypadala jinak. Muž měl právo na poměr s otrokyněmi, což se nepovažovalo za manželskou nevěru. Sexuální promiskuita byla běžnou záležitostí, muž mohl podle zákonů kdykoliv vlastní manželku vyhnat na ulici bez prostředků nebo ji prodat do otroctví, jestliže se „zhlédl“ v jiné ženě. Otec rodiny, tzv. „pater familias“, měl právo nepřijmout vlastní novorozeně, které potom bylo zabito, což se uplatňovalo hlavně vůči dívkám, neboť antičtí patricijové měli přednostní zájem na mužském potomstvu. Zákony po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu, které byly formulovány v duchu křesťanské morálky, nepovolovaly rozvod a zakazovaly mužům vyhodit zákonnou manželku na ulici nebo ji prodat do otroctví. Zabíjení novorozeňat otci rodin bylo trestáno jako vražda. To je obrovská zásluha křesťanství. Žena už nebyla bezprávná a muž musel respektovat její právo na domov, rodinný majetek a děti. Křesťanství tedy na základě těchto faktů znamenalo ve věci zrovnoprávnění ženy jednoznačně obrovský krok kupředu.
Na druhé straně je ale pravdou, že někteří církevní otcové zaujali obranný, až pohrdavý postoj vůči ženě, v níž viděli především pokušení proti životu v celibátu. Tak nalézáme v dílech sv. Ambrože, sv. Jeronýma (4. stol.) aj. tvrzení, že žena byla první, kdo v ráji zhřešil proti Bohu, kdežto muž druhý, proto údajně žena je náchylnější ke hříchu než muž, a představuje pro něho pokušení. Takové názory se ale nikdy nestaly součástí církevní nauky, i když se s nimi setkáváme i ve středověku. Jsou pouze soukromým a nikoli neomylným stanoviskem mužů, kteří zasvětili svůj život Bohu v celibátu a považovali toto za nejvyšší hodnotu, proto je třeba jejich reakci chápat. Nicméně i sv. Ambrož vysoko cení ctnostné panny. Panenství bylo ve starověku i středověku považováno za nejvyšší hodnotu ženy, proto zejména řeholnice se těšily v těch dobách obrovské úctě a vážnosti.
Jiní církevní otcové však pohlíželi na ženu s respektem. Sv. Augustin (4. stol.) sice uvádí řadu důvodů, proč žena má být muži podřízena, avšak zdůrazňuje povinnost muže chovat se k ženě ohleduplně a laskavě. Papež sv. Řehoř Veliký (6. stol.) vysoko hodnotí křesťanskou matku, jejímž předobrazem je Panna Maria a chválí manželství jako moudrou Boží instituci. Sv. Isidor, biskup v Seville (6. stol.), připomíná povinnosti muže vůči ženě, zejména lásku, kterou jí musí prokazovat a být jí vzorem ctností.
Nová Eva
V 11. stol. se potom objevila myšlenka „nové Evy“. Tou je podle teologie sv. Anselma z Canterbury Panna Maria, která odčiňuje zlo, jež způsobila „stará Eva“. Jestliže „jedna žena“, tj. Eva, přivedla svým hříchem na svět zlo, „jiná žena“, Panna Maria, to dokonale „vyvážila“ a dokonce o mnoho „převážila“ svým „Fiat“, jímž přivedla na svět to nejvyšší dobro – Božského Spasitele. Mariánský kult se tak stal hybnou silou k tomu, aby v křesťanském středověku žena byla předmětem úcty, kdy rytíři se jí měli klanět, líbat jí ruce a chránit ji. Vynikající katolický český historik Zdeněk Kalista ve svém spise „Blahoslavená Zdislava z Lemberka“ píše na str. 113: „Maria je nejen předmětem náboženské úcty, kterou ji obklopuje nastupující gotika, ale i neviditelným a nepozorovatelným povzbuzením emancipačního procesu: onoho zrození nové ženy, která už nebude do té míry podléhat animálním zaujetím jako žena barbarských bojovníků dob starších a která bude nositelkou duchových hodnot – především těch, které vyznačovaly nesmírného syna Mariina. Být Marií – alespoň poněkud, alespoň kusem svého vnitřního života i života vnějšího – býti Marií, připodobnit se jí, vzít na sebe ony rysy, které znamenají osvobození od dosavadní poddanosti muži a vůbec tělesnému životu… stává se do jisté míry programem této nové »gotické« ženy… vezme-li na sebe žena té doby aspoň poněkud rysy, jež s úctou pozoruje v duchové tváři Mariině, není pochyby, že i ona se z ženy poddané muži stane paní: předmětem nejen mužova chtíče, ale i předmětem jeho úcty, pobídkou jeho rytířskosti, jež dovede ve službách své paní podstoupit věci nejrozličnější a začasté velmi namáhavé… Jsme na počátku procesu, který měl dát ženě takové postavení ve společnosti, jaké jí nedovedla dát žádná z pozdějších dob (ani dnešní údobí ženské rovnoprávnosti nevyjímaje) – aniž přitom porušil ono přirozené poslání, jež ženě vykázal řád přírody.“
Vzniká ale otázka, jestli žena měla stejné možnosti uplatnění ve společnosti jako muž, nakolik tady existovala „rovnoprávnost“. Je třeba říct, že v tom smyslu, jak rozumíme rovnoprávnosti nyní, žena skutečně rovnoprávnou nebyla. Její existence nadále závisela na mužově příjmu. Hlavním posláním ženy bylo rodit a vychovávat děti a být „strážkyní domácího krbu“. Přesto však přístup ke vzdělání jí nebyl uzavřen. Cestou k němu byly kláštery. Středověk zná hodně vysoce vzdělaných abatyší, např. sv. Hildegardu z Bingenu. Řada ženských klášterů vedla školy pro vzdělání dívek. Tyto klášterní školy nahrazovaly ženám univerzitní vzdělání, které bylo vyhrazeno pouze mužům – a to nikoli proto, že by se o ženských intelektuálních schopnostech pochybovalo, ale proto, poněvadž absolvování artistické a právnické fakulty, u teologické to bylo samozřejmostí, se vázalo na duchovenské svěcení, alespoň nižší – a to ženám uděleno být nemohlo, neboť Ježíš Kristus, sám muž, ustanovil svými apoštoly a učedníky pouze muže. Jedinou fakultou, kde mohly ženy studovat, byla medicína. Tam se totiž duchovenské svěcení nevyžadovalo. Na lékařské fakultě v italském Salernu se také v 11. století setkáváme s první ženou – univerzitní profesorkou v dějinách, Trotullou di Ruggiero. V principu v křesťanském středověku platilo, že žena se může vzdělávat a věnovat vědě, ale jako řeholnice, žijící v celibátě, nikoli jako manželka a matka rodiny, jež měla podle tehdejší mentality jiné poslání. Toto je další obrovský pokrok proti antice a pohanským civilizacím, které vzdělání žen vůbec nepřipouštěly.
Ženy jako šlechtičny, kněžny a královny velmi často ovlivňovaly rozhodování svých mužů a v případě ovdovění vládly nebo se staraly o rodinné hospodářství samy. Mnohokrát též paralelně vedle svých manželů vyvíjely vlastní aktivitu buď charitativní, duchovně formační nebo vzdělávací, u nás např. sv. Zdislava z Lemberka. To svědčí o tom, že ženy, ač majetkově závislé na svých manželech, měly přece jen široký prostor pro vlastní iniciativu a činnost, což dosvědčuje ve své poutavé a vysoce objektivní knize „Žena v době katedrál“ francouzská autorka Regine Pernoudová. Podle ní žena ve středověku nebyla podceňována, ale naopak se stala předmětem všeobecné úcty, i když se vyskytovala díla některých v celibátu žijících kněží a mnichů, která o ženě mluvila s despektem. Čím více však vzrůstala laická vzdělanost, jejímiž nositeli byli lidé žijící v manželství a nikoli v celibátě, tím více se také objevují práce vyzvedávající lásku mezi mužem a ženou, rozvíjí se milostná poezie a troubadourské zpěvy, opěvující vyvolenou mužova srdce, a to nejen její tělesnou krásu, ale i její jemnost, citlivost a ušlechtilost. Jen jedno se zakazovalo a stíhalo: propagace smilstva. Každý mimomanželský sex byl křesťanským středověkem chápán jako znehodnocení pravé ženskosti, která se realizuje nejlépe a nejvýstižněji v ideálu Panny Marie, té nejdokonalejší a nejkrásnější ženy.
Ženská otázka v novověku
Ptejme se nyní, v čem znamenal bezbožecký novověk pokrok v chápání ženské otázky. Jistě, umožnil i vdaným ženám, matkám rodin, stejnou účast v pracovním procesu a v profesní kariéře jako mužům. Zkušenost však stále jasněji ukazuje, že tato myšlenka byla uchopena za špatný konec. Výsledkem jsou domovy bez mateřského duchovního tepla, velmi často i bez matky samotné, která v zaměstnání podlehne „kouzlu“ jiného muže, rozvrácené rodiny, děti trávící celé dny buď u televize nebo u počítače, nebo ještě hůře v partičkách, kde se kouří „tráva“. Moderní odkřesťanštěná společnost nechce skutečnou rovnoprávnost ženy s mužem, ale aby se přirozené rozdíly mezi oběma pohlavími, dané Stvořitelem, setřely. Každé jednání, které nerespektuje přirozený řád stvoření, se však dříve či později vymstí.
Žena měla být podle osvícenských, liberálně socialistických a komunistických teorií „osvobozena“ od mužovy nadvlády tím, že jí byla dána možnost kdykoliv se rozvést a odejít za jiným mužem. Tím ovšem se stává opět jako v antice mužovou sexuální otrokyní. Vdaná žena již není v morálním povědomí pro cizího muže tabu, jak to chápal středověk, nýbrž bez ohledu na manželskou smlouvu může být zcela legálně předmětem jeho smilného chtíče, předmětem ukojení v rámci třebas i tzv. „rekreačního sexu“. V práci musí být velmi často šéfovi „po vůli“, když ne, tak má jen jedinou možnost: posílit řady nezaměstnaných. Zlo je jako lavina a nikdy nezůstane stát, padá dále s čím dál větší ničící silou. Aby žena byla „osvobozena“ od zátěže plození dětí a jejich výchovy, což vyplývá z její přirozenosti, a mohla se plně věnovat své profesní kariéře, uzákonil bezbožecký novověk potraty, čímž se vrátil zpět k antické praxi barbarského zabíjení nemluvňat.
Křesťanská emancipace
Skutečná emancipace ženy je možná a myslitelná pouze v pokračování procesu, který nastolilo křesťanství ve starověku a středověku. Nechť žena má stejná práva v zaměstnání a společenském uplatnění jako muž, nechť je ale náležitě zhodnoceno, že hlavním posláním vdané ženy je mateřství a péče o rodinu. Rovnoprávnost muže a ženy, jak ji už dva tisíce let hlásá Církev, je založena na slovech sv. Pavla: „Ženy, buďte poddány svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlava ženy, jako hlava Církve je Kristus… Muži, milujte své manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého v oběť za ni…“ (Ef 5, 22-3, 25). Kdo si myslí, že tyto věty zvýhodňují muže a znevýhodňují ženy, ten nečte správně. Muži mají od přirozenosti sklon k vnější aktivitě, k vedení, zatímco ženy k péči o děti a domácnost, čímž se ocitají – ať už chtějí nebo ne – v jisté závislosti na muži, v jistém „poddání se“ jemu. Ovšem muž to má podle Pavla horší. Musí milovat svou ženu tak, jak „Kristus miloval Církev“, který dal za ni svůj život. Tak i muž je povinen podstoupit pro svou ženu v případě potřeby i tu nejvyšší oběť. Pro tak velikou lásku je absurdní představa, že by muž byl k ženě hrubý nebo že by ji omezoval v jejích ušlechtilých zájmech, rozvíjejících její přirozené lidství, ať už je to touha po vzdělání nebo angažovanost ve všem dobrém a krásném. Toto je opravdová emancipace podle Božího záměru, emancipace, která chce naprostou rovnost muže a ženy jako výrazu jednoho a téhož lidství, ale která zároveň respektuje přirozenou rozdílnost obou pohlaví tak, jak ji definoval sv. Pavel. Církev tedy nikdy nebyla a není nepřítelem ženy, naopak lze bez nadsázky říct, že nikdo ji v dějinách nepozvedl tolik, jako právě ona díky mariánskému kultu. Skutečná svoboda ženy a její pravá emancipace spočívá ve dvou formách realizace pravého ženství: buď jako panny v doživotní službě Bohu a nadpřirozeným cílům nebo jako věrné manželky a obětavé matky. Každá jiná forma realizace ženství znamená její zotročení.