Na pomyslném žebříčku anglických konvertitek zaujímá čelní postavení zcela jistě Elizabeth Anscombeová. Elizabeth Anscombeová – filozofka světového formátu, kterou někteří nazývali „děsnou profesorkou“, především však žena veřejně hájící katolickou víru a etiku. Na třiatřiceti amerických univerzitách působí spolky nesoucí její jméno. Tvoří je studenti odhodlaní bránit manželství, rodinu a čistotu proti kultuře propagující nevázaný způsob života, jež v současné době na akademické půdě dominuje. První „Anscombe Society“ povstalo v r. 2005 na univerzitě v Princetonu, v současnosti již funguje celá síť organizací nazvaná „Love and Fidelity Network“ – „Láska a věrnost“. Informace o ní přinesl dokonce i liberální deník „New York Times“. V článku „Renesance známé katolické filozofky“ mimo jiné stálo, že přednášky vztahující se k odkazu této anglické filozofky přitahují pravidelně zástupy lidí z celého světa. Nebo jiný příklad: když blah. Jan Pavel II. přijal na jedné audienci jistého anglického biskupa a profesora, otázal se jich poté, co uvedli, že jsou spjati s Oxfordem: „Tak to znáte profesorku Anscombeovou?“ „Ne, kdo to je?“ odpověděli oba shodně.
Dítě, proč zrovna katolicismus?
Její studenti ji nazývali „Miss Anscombe“, tj. „slečna Anscombeová“, ačkoli byla vdaná a měla sedm dětí. Pro kolegy z oboru byla vynikající představitelkou analytické filozofie a žačkou slavného Ludwiga Wittgensteina, překladatelkou jeho děl do angličtiny, profesorkou filozofie působící nejprve v Oxfordu a poté v Cambridge. Pro část svých kolegů, lépe řečeno pro většinu z nich, však byla „čarodějnicí z Oxfordu, tou katolickou podivínkou“. Elity společnosti výjimečným jednotlivcům celkem snadno odpouštějí všelijaké extravagance, avšak protest proti legalizaci potratů či kritiku antikoncepce jsou pro ně neodpustitelnými „hříchy“. Na vědeckém poli dosáhla Anscombeová absolutního vrcholu. Mnozí ji považují za největší filozofku – ženu několika posledních staletí. Věnovala se myšlení Aristotela a sv. Tomáše Akvinského. Za její nejlepší dílo jsou považovány „Intence“ (Intention) z r. 1957. Některé její práce z oboru etiky sloužily jako racionální opora morálním východiskům v učení Církve, obsaženým v encyklice „Gaudium et spes“ či encyklice Jana Pavla II. „Veritas splendor“.
Narodila se v r. 1919 jako Gertrude Elizabeth Margaret Anscombeová milujícím, vzdělaným, leč nevěřícím rodičům. Jako náctiletá se tedy sama začala seznamovat s teologickou problematikou, což ji nakonec v 15 letech dovedlo k rozhodnutí stát se katoličkou. Rodiče z toho byli nemile překvapeni – smířili by se s buddhismem, popř. anglikánstvím, ale katolicismus? V zoufalství ji poslali za anglikánským pastorem, aby ji přivedl na správnou cestu. Zbytečně. Po rozhovoru s ní musel pastor přiznat, že ještě nikdy nepoznal nikoho s tak pevnou katolickou vírou, jakou má tato 15letá dívka. Rodiče si přece jen prosadili svou a nedovolili své dceři křest, dokud nedosáhne 18 let.
Elizabeth začala studovat univerzitu v Oxfordu a zároveň se připravovala ke křtu. Přijala ho v r. 1938 v kostele dominikánů. Tamtéž pak zanedlouho potkala po jedné mši svaté Petera Geache, který stejně jako ona právě započal studium filozofie a byl taktéž čerstvým konvertitou. Přes nesouhlas obou rodin se tito dva mladí lidé vzali, stalo se tak v tichosti v r. 1941. Ve světě zuřila válka a mladá studentka Anscombeová napsala otevřený dopis, v němž ostře protestovala proti kobercovým náletům britského letectva proti německým městům. Nebyla žádnou pacifistkou, ale jen zastánkyní spravedlivě vedené války, a do této kategorie jí tyto odvetné útoky, postihující především civilní obyvatelstvo, v žádném případě nezapadaly.
Podivuhodná filozofická dvojice
V r. 1939 se stal profesorem na cambridžské univerzitě slavný rakouský filozof Ludwig Wittgenstein. V jeho žilách kolovala ze tří čtvrtin židovská krev, ač byl pokřtěn a vychován jako katolík. Víru však přestal praktikovat zhruba ve stejném věku, jako ji Elizabeth Anscombeová nalezla. Nebyl to šťastný člověk, jeho osobnost byla poněkud deformovaná – měl homosexuální sklony. Ženy ho vůbec nepřitahovaly, pokládal je za neschopné logického myšlení. Zvláště se mu příčily ženy – filozofky, a katolíky bral jako lidi svázané dogmaty. Těžko by mohl někdo najít dva rozdílnější lidi, než byli tito dva – Anscombeová a Wittgenstein. Ale znáte to – protiklady se přitahují… Tito dva vášniví filozofové, kteří se tak vyžívali v diskusích a argumentacích, hledající však upřímně pravdu, spojil vztah učitel – žákyně a posléze i přátelství. Anscombeová dojížděla jednou týdně do Cambridge, aby vyslechla profesorovu přednášku. On sám přiznal, že ho nikdo nikdy neposlouchal tak pozorně jako ona. Nedokázal pochopit, jak může mladá studentka spojit dohromady katolickou víru s přesným logickým myšlením. (Dodejme, že jde o typickou pověru novodobých intelektuálů, pro něž je ateismus mnohem logičtější než víra.) Vysoce oceňoval její schopnost klást otázky, které tříbily i jeho vlastní názory. Traduje se, že Wittgenstein jednou navštívil Elizabeth a Petera v Oxfordu. Když spatřil trojici capartů běhajících po z pokoje do pokoje a nemluvně spočívající na rameni matky, zeptal se: „Jak se můžeš soustředit na filozofii?“ Elizabeth se usmála, vytáhla si z uší špunty a řekla jen: „Pán se stará.“
Ve věku 29 let Elizabeth zapředla diskusi s S. C. Lewisem, tehdy již křesťanským spisovatelem. Diskuse se týkala třetí kapitoly Lewisovy knihy o zázracích. Mladá, ambiciózní paní filozofka do kořene vyvrátila argumenty slavného spisovatele, který její kritiku nedostatečné intelektuální obrany zázraků uznal a inkriminovanou kapitolu přepracoval. Sama Anscombeová na zázraky věřila. Jedna historka dosvědčuje, jak úspěšně naučila svou dcerku věřit v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Když se jednou po přijímání vrátila do lavice, zeptala se jí její tříletá dcerka Barbara: „Maminko, a to je teď Pán Ježíš v tobě?“ Když se děvčátku dostalo kladné odpovědi, vyskočilo z lavice a padlo před svou matkou na tvář…
Elizabeth Anscombeová ukončila studium jako nejlepší absolventka z ročníku a začala v Oxfordu vyučovat. Přednášela, psala, zabývala se filozofií jazyka, rodila a vychovávala děti. Více než deset let úzce spolupracovala s Wittgensteinem. Ten za svého života vydal pouze Logicko-filozofický traktát, avšak veškeré své poznámky svěřil E. Anscombeové, jež se zhostila vydávání a komentování jeho díla. Už po jeho smrti vydala kupř. Filosofická zkoumání ve svém kongeniálním překladu, ačkoli sama se všemi Wittgensteinovými vývody nesouhlasila. Když v r. 1951 Wittgenstein umíral, požádal Elisabeth, aby k němu přivedla „nefilozofujícího kněze“, a ji samotnou a její katolické přátele žádal o modlitbu. Nestačil se s Bohem vědomě smířit, ale na smrtelné posteli přijal svátost pomazání nemocných. Elizabeth Anscombeová pro něj vybojovala katolický pohřeb v Cambridge.
Anscombeová plodí nesmrtelné
V 50. letech začala Anscombeová v zastoupení přednášet etiku. Po seznámení se s pracemi filozofů morálky 20. stol. došla k závěru, že je spojuje jedno – absence absolutní morální hodnoty a hodnocení činu v závislosti na okolnostech. To byl zřetelný odklon od židokřesťanské tradice formující společnost po celá dvě tisíciletí, ba dokonce od klasické starověké filozofie. S tím se nemohla ztotožnit. V díle „O současné morální filozofii“ podrobila soudobé závěry ostré kritice, jmenovitě pak tezi, že účel světí prostředky, a hájila klasickou etiku založenou na ctnostech. Připomínala též, že ti, kdo zastávají tezi mravního zákona, musí předpokládat existenci Toho, který tento zákon lidem dal. Tyto závěry nebyly v jejím působišti přijímány zrovna nadšeně.
Když se v r. 1956 rozhodla oxfordská univerzita udělit čestný doktorát Harrymu Trumanovi, veřejně proti tomu vystoupila. Měla za to, že na prezidentu USA, který rozhodl o svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, ulpěla vina za hromadnou vraždu. Podpořili ji pouze tři její kolegové.
Elizabeth se svým manželem Peterem (oba dva přednášeli filozofii na univerzitě) i nadále zvětšovali svou rodinu. Dům tohoto filozofického páru, plný plínek a povykujících dětí, způsoboval v univerzitním prostředí velké pozdvižení. Elizabeth Anscombeová se nikdy nějak zvlášť nezaobírala svým zevnějškem. Nikdy též nenosila tógu, jež byla až do pol. 60. let pro oxfordské profesory povinná. Byla vídána v kalhotách z levhartí kůže a kožené bundě, často s cigaretou v ruce. Traduje se, že když čekala své sedmé dítě, napsal někdo na tabuli jízlivou větu: „Anscombeová plodí“. A ona po zahájení přednášky dopsala beze slova do této věty „nesmrtelné“.
V 60. letech dostihla Oxford, stejně jako většinu jiných univerzit na Západě, sexuální revoluce. Elizabeth Anscombeová, žena veřejně se hlásící ke katolické víře, bránící čistotu a rodinu, byla těmito svými postoji ve vědeckých kruzích bílou vránou. Ta, která protestovala proti zabíjení bezbranných v Drážďanech či Hirošimě, povstala se stejným odhodláním na obranu nenarozených dětí zabíjených s požehnáním státu. „Každý národ, jenž praktikuje ››liberální‹‹ abortivní zákon, se brzy stává národem vrahů, pokud jím už není,“ hlásala. V jedněch novinách se objevila fotografie zachycující Anscombeovou, kterak ji od potratové kliniky násilím vyvádějí dva policisté. Pod fotografií ovšem chyběla popiska. Filozofka světového formátu protestující proti potratům – něco takového nebylo radno říkat nahlas. Její dvě dcery byly kvůli obraně nenarozených několikrát pokutovány a zadrženy.
Kalhoty, cigarety a antikoncepce
Anscombeová otevřeně vystupovala rovněž proti antikoncepci, a to dokonce ještě dříve, než světlo světa spatřila encyklika „Humanae vitae“, tedy v době netrpělivého očekávání všech, včetně katolíků, zda se církev nevydá liberální cestou. Anscombeová deklarovala, že žije už dostatečně dlouho na to, aby věděla, že všechny sliby, které lidé horující pro antikoncepci dali, se ukázaly jako liché. Zmenšení počtu nechtěných dětí, zmizení potratů, úbytek rozvodů, více sexuálního vyžití manželských párů – to vše se ukázalo jako iluzorní. Na teologickém kongresu v Torontu v r. 1967 přinesla propracovanou logickou analýzu antikoncepce. Část novinářů její slova překroutila a napsala, že se vyslovila pro antikoncepční praktiky. Důvod? Když se po nich žádalo vysvětlení, prohlásili, že žena v kalhotách, kouřící cigarety antikoncepci jednoduše podporovat musí.
V r. 1970 Anscombeová usedla do čela katedry filozofie v Cambridge, začala tedy působit na postu, jež před lety zastával Wittgenstein. Katedru vedla až do r. 1986, kdy odešla do důchodu. Pro její vědeckou činnost bylo typické vášnivé hledání pravdy a odmítání jejích náhražek. Katolíci ji zvali na přednášky věnované morální problematice – čistotě, manželství, lásce. Poukazovala v nich na realismus učení Církve v otázkách manželství, jež ukazuje cestu mezi přísností přehlížející city i tělesnost a požadavky na ustavičné naplňování svých potřeb a vášní. Její rodina přitom byla příkladem správného spojení rodinného života a úspěchu ve svém oboru.
V r. 1996 unikla Anscombeová jen o vlásek smrti při autonehodě. Poslední léta svého života strávila v Cambridge v péči své rodiny – dětí a vnuků. Všechny její děti jsou praktikujícími katolíky, jedna z dcer se stala řeholnicí. Profesorka Elizabeth Anscombeová odešla k Pánu ve svých 81 letech v kruhu svých modlících se blízkých. Posledním vědomým činem její pozemské pouti byl polibek svému muži.
autor: P. Tomasz Jaklewicz | Gość niedzielny 28/2012 | překlad Libor Rösner