Otazníky a pochybnosti jako součást víry

Pochybnost z nevděku. Když hledající člověk uvěří, stane se vděčnou bytostí. Bohužel to, co Bůh pro nás udělal, postupně v obraze života vybledne, a my se zaměřujeme na to, o čem si myslíme, že to jsme schopni dělat sami. Právě v tomto okamžiku může nastoupit pochybnost, aniž by člověk nutně procházel velkou krizí. Stačí jen malé nepohodlí, nějaká nepříjemná povinnost nebo lákavá příležitost. Právě takový postup si vybral had, když pokoušel naši pramáti Evu. V okamžiku, kdy se slovo „děkuji“ stane nadbytečným, zrodí se pochybnost. Zvykáme si na věci pohodlné, a to nás vede k samolibosti, která bere vše jako samozřejmost. V americkém televizním seriálu se Bart Simpson modlí před jídlem: „Drahý Bože, všechno si to platíme, takže ti za nic neděkujeme. Amen.“ Lékem na tento stav je to, že si v pravidelném chodu života vytvoříme čas na vzpomínání a na vděčnost, a to jak vůči lidem, tak i vůči Bohu.

Nesprávný pohled na Boha. Je známo, že obrazy v naší mysli silně ovlivňují naše vztahy, dokonce je mohou do určité míry určovat. Druhá kategorie pochybností spočívá v tom, že si z nějakého důvodu vytvoříme ve své hlavě špatnou představu o Bohu. Tento obraz se pak postaví mezi naši důvěru v Boha a Boha samotného. Ztrácíme pak schopnost Bohu důvěřovat, a výsledkem toho je pochybnost. Věřit v Boha znamená nechat ho, aby byl opravdu Bohem. Když věříme, dovolujeme Bohu, aby byl v našich životech tím, čím již sám o sobě je.

Pochybnost kvůli slabým znalostem. Pro řadu křesťanů se svět víry může nacházet ve velmi nepříjemné poloze, a to mezi totální nevědomostí na straně jedné a porozuměním na straně druhé. Na okraji církve se tak ocitají ti, kdo nevěří a nevědí, proč tomu tak je. V církvi pak jsou zase někteří, kteří naopak věří, ale rovněž nevědí proč. Obě tyto skupiny se cítí ohroženy, pokud je jejich postavení nějakým způsobem zkoušeno. Řešení je jednoduché: zkoumat základy osobní víry, abychom věděli, čemu věříme a proč.

Pochybnost z nedostatku vydanosti. Hledající člověk se stává věřícím, když se rozhodne a vydá se důsledkům tohoto rozhodnutí. To není jen otázkou víry v Boha, ale i povolání k manželství, k duchovnímu stavu atd. Dobrá zpráva křesťanského evangelia je svobodným „kontraktem“, který nám nabízí Bůh. K tomu, aby smlouva byla platná, je třeba našeho podpisu. Bez něj je to jen „kus papíru“. Podobně je tomu v případě víry. Bez dostatečné vydanosti se nám dříve nebo později začne zdát, že naše víra nás stojí víc, než jsme si ujednali.

Pochybnost z nedostatku růstu. Jestliže víra není praktikována, nedá se určit, jestli je živá. To neplatí jen pro vnějšího pozorovatele, ale i pro křesťana samotného. Když nemá známky živosti své víry, musí očekávat, že na dveře jeho srdce začne klepat pochybnost. Známý popis takové eroze víry nalezneme v autobiografii Charlese Darwina: „Postupně jsem došel k tomu, že jsem přestal věřit křesťanství jako Božskému zjevení. Ten postup byl tak pomalý, že jsem necítil žádný strach a nikdy jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že jsou mé závěry správné.“ To je způsob, jak mnozí lidé pochybují a přestávají věřit – pozvolna krok za krokem. Víra je vlastně podobná umění či dovednosti. Nedá se naučit jednou provždy, ale musí se udržovat praxí.

Pochybnost z neukázněných emocí. Křesťanská víra dává emocím velký prostor, avšak porozumění a rozhodnutí v ní mají primární místo, emoce jsou až druhotné. C. S. Lewis říká, že „víra je umění držet se toho, co jsme jednou rozumově přijali, bez ohledu na to, jak se nám mění nálada.“ Slova pochybujícího mají být brána vážně, ale ne doslovně. Lze mu pomoci jen tak, že si musí vydechnout, uklidnit se, a pak má přijmout další úkol, další poslání ve víře.

Pochybnost ze skrytých konfliktů. Zdravou víru lze přirovnat k pevnému stisku ruky člověka, který je schopen ruku vztáhnout a uchopit cokoliv, co chce držet. Pokud má ovšem na dlani nějakou ránu, je to problém. Věc, kterou chce držet, je na dosah, svaly jsou silné, ale bolest, která je důsledkem tlaku na ránu, znamená, že nemůže svoji sílu použít. A právě o to jde při pochybnosti ze skrytých konfliktů. Lidé vidí, že v určité záležitosti potřebují pravdu a touží po ní. Celý problém je však v tom, že víra tlačí na staré rány na duši, které jsou citlivé. Pak je nejdůležitější tuto pochybnost identifikovat a pojmenovat.

Pochybnosti, nebo víra?

Ve víře – stejně jako v každém vztahu – musí být určitý prostor pro tajemství. Právě to je oblast, kde se má naše víra projevit jako důvěra, i když můžeme o lecčems pochybovat. Na závěr jedno maličké podobenství: Jdeme životem se dvěma psy na vodítku. Jedním je pochybnost a druhým víra. Pes, kterému dáme více pozornosti a potravy, bude nakonec tím, kdo významně ovlivní směr a cíl naší životní procházky. •