Náměstkové Kristovi (13)
text: PhDr. Radomír Malý
Ve 14. století prochází Církev velkými zvraty a proměnami, způsobenými pobytem papežů mimo Řím – ve francouzském Avignonu. To mělo své negativní konotace, neboť papežové se chtěli nákladným způsobem života vyrovnat francouzským králům, na jejichž území sídlili. Tato skutečnost negativně ovlivnila i život kléru a věřících. Úpadek mravů se stal obecným jevem a předmětem kritiky mnoha reformních kazatelů, katolicky pravověrných i těch, kteří upadli do nejrůznějších bludů.
Pontifikát Bonifáce VIII.
Světlým zjevem středověkého papežství byl Bonifác VIII. (1294–1303), nástupce sv. Celestina V., který abdikoval. Pocházel z významného šlechtického rodu Gaetano, jeho křestní jméno bylo Benedikt, proslul jako vynikající církevní právník. Vyznačoval se laskavým jednáním a vystupováním, štědrostí k chudým a zbožností, ale také neústupnou tvrdostí, když šlo o zásady. Proto se brzy dostal do konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným, jenž uvalil na duchovenstvo vysoké daně a zasahoval neoprávněně do vnitrocírkevních záležitostí. Když biskup Bernard de Saisset z francouzského Pamiersu se r. 1301 proti panovníkovým intervencím do církevní sféry ohradil, dal ho král Filip zatknout a obvinil jej z velezrady. Za to mu hrozil trest smrti.
Papež Bonifác odpověděl bulou „Ausculta fili carissime“ (Slyš, nejdražší synu), v níž krále upozorňuje, že svou tyranií vůči duchovenstvu upadá do církevního trestu exkomunikace. Panovník v klatbě ztrácí nárok na trůn, a pokud sám neodstoupí, může být zatčen a postaven před soud. Bonifác poté svolal do Říma synodu, která měla potvrdit jeho postup proti Filipovi Sličnému.
Král se rozzuřil, bulu Ausculta nechal veřejně spálit a zakázal francouzským biskupům odjet do Říma na synodu. Dal pozatýkat francouzské spojence papeže Bonifáce a poslal do Říma list, v němž popírá jakoukoliv supremaci římského pontifika nad světskými panovníky v morální rovině. Bonifác VIII. na to reagoval r. 1302 bulou „Unam Sanctam“, v níž potvrzuje všechny výroky svých předchůdců, zejména sv. Řehoře VII. a Innocence III., o nadřazenosti papežské moci nad mocí světských vládců, která se samozřejmě netýká ryze praktické formy panovníkovy politiky při správě země, ale morální oblasti. Králové ve smyslu této teorie měli povinnost veřejně vyznávat katolickou nauku a hájit ji proti nepřátelům, zajistit pro Církev naprostou svobodu pro hlásání evangelia, dbát o rozkvět mravů, věrnost a nerozlučitelnost manželství, a bránit chudé proti násilí bohatých.
Filip IV. ztratil trpělivost a vtrhl vojensky do Itálie s cílem zatknout papeže. Spoléhal přitom na některé církevní honostáře z rodu Colonna, který byl úhlavním nepřítelem rodu Gaetano, z něhož vzešel papež Bonifác. Francouzi nakonec obsadili Řím, papež musel r. 1303 uprchnout do Anagni. Tam ho dostihl Filipův vojevůdce Nogaret, Bonifác jen o vlásek unikl smrti z jeho rukou. Vyšel v ornátě a s papežskou tiarou na hlavě vstříc francouzským vojákům a zeptal se jich otázkou Kristovou: „Koho hledáte?“ Francouzi, ohromeni majestátním chováním tohoto starého muže, se stáhli, nicméně později obsadili dům, kde Bonifác sídlil a zatkli jej. Obyvatelé Anagni ale povstali a papeže osvobodili. Nogaret se svým vojskem musel odtáhnout, papež Bonifác se mohl vrátit zpět do Říma. Stav ohrožení a nebezpečí života, v němž se nacházel, mu ale podlomily zdraví, proto krátce po návratu r. 1303 zemřel.
Přesídlení papeže do Avignonu a proces s templáři
Po krátkém pontifikátu Benedikta XI. (1303–1304) zvolili kardinálové, zastrašeni hrozbami použití vojenské síly králem Filipem Sličným, za papeže francouzského arcibiskupa z Bordeaux Bertranda de Got, jenž přijal jméno Klement V. (1305–1314). Byla to loutka ve Filipových rukou. Na jeho výslovné přání přenesl r. 1309 na stálo svůj pobyt z Říma do francouzského Avignonu. Král Filip chtěl mít papeže pod kontrolou, proto požadoval, aby sídlel na francouzském území.
Papež Klement se podřizoval francouzskému králi úplně ve všem. Největší hanbou jeho pontifikátu je likvidace rytířského řádu templářů, neboť tak si to přál král Filip. Templáři se před r. 1303 silně angažovali na straně papeže Bonifáce v jeho sporu s Filipem – a to jim krutý král neodpustil. Svou roli tu hrál i obrovský majetek templářů, jehož se panovník chtěl zmocnit.
Papež tedy na přání krále templářský řád zrušil. Klement spolu s Filipem rytíře obvinili z kacířství, modloslužby a uctívání ďábla, dali je v počtu téměř 2 tisíc mužů zatknout a vedli proti nim několik inkvizičních procesů, které všechny skončily upálením na hranici. Údajné zločiny templářům nikdo nedokázal, jediným „důkazem“ obžaloby byla doznání vynucená útrpným právem (torturou). Soudci při tom vůbec nerespektovali omezení, která procesní řád při použití tortury ukládal, např. že mučení, když se obviněný při něm nepřizná, nesmí být opakováno. Papež Klement a král Filip též zcela ignorovali rozhodnutí církevního koncilu ve francouzském Vienne r. 1311, který odmítl žaloby proti templářům jako neopodstatněné. Posledním upáleným templářem byl r. 1314 jejich samotný velmistr Jakub de Molay, který ještě v plamenech vykřikoval, že on a všichni jeho řádoví spolubratři jsou nevinní a přiznali se jen proto, poněvadž nevydrželi muka tortury.
Papežský fiskalismus
Papežové sídlili v Avignonu až do r. 1378. Tato epocha je církevními historiky nazývána „dobou babylonského zajetí“ a přinesla Církvi obrovské škody. I když avignonští papežové nedávali svým životem přímo a bezprostředně pohoršení věřícím, přesto otevřeli dveře negativním jevům, vyplývajícím z podřízenosti papežství francouzské koruně.
Na prvém místě to byla snaha vyrovnat se co do reprezentativnosti nákladům francouzského dvora, na druhém místě zase potřeba stavět v Avignonu, ve srovnání s Římem malém městě, sídla kuriálních úřadů, které se stěhovaly z Říma do Avignonu spolu s papežem. To ale naráželo na problém peněz. Ty avignonští papežové vyžadovali ve formě různých provizí, ročních poplatků zvaných annáty a dalších finančních požadavků od biskupů a někdy i od světských panovníků. Mluvíme o tzv. papežském fiskalismu, kdy se zdálo, že papežský dvůr není sídlem nejvyššího velekněze, ale sídlem největšího bankéře. Peníze se rovněž vyžadovaly za uvedení do biskupského či opatského úřadu, za udělení privilegií, odpustků atd. Každý biskup v té době měl co dělat s neustálým tlakem papežské kurie na to, aby platil. Protože často nedisponoval takovými částkami, aby mohl kurii uspokojit, přenášel tyto finanční požadavky níž. Vymáhal proto peníze za uvedení do úřadů arcijáhnů, děkanů a farářů, kteří potom museli platit ještě další částky při různých příležitostech. Kněží poté přenášeli tento finanční tlak na bedra věřících, kteří platili za každou službu včetně zpovědi a sv. přijímání. Celá církev se tak stala „církví platící“.
Je sice pravda, že tomu, kdo neměl peníze, aby zaplatil za uvedení do úřadu, když měl pro jeho výkon předpoklady, mohla být požadovaná částka prominuta, stejně tak pokud někdo neměl na zaplacení svátostné či svátostinné služby, nicméně buď jak buď, perioda avignonského papežství představuje velkou hanbu pro tehdejší církev, kdy se peníze dostaly na první místo na úkor péče o duše. To vyvolalo masové zesvětštění kléru, zejména vysokého, neboť k těmto funkcím měli přístup převážně ti nejbohatší. Na druhé straně narůstal počet tzv. kněžského proletariátu, tzn. chudých kněží, kteří postrádali peníze na zaplacení příslušného obročí, a pokud nenalezli zámožného mecenáše nebo nevynikali mimořádnými duchovními či intelektuálními kvalitami, aby jim byla platba prominuta, mohli sloužit pouze jako tzv. oltářníci, čili na základě nějaké finanční nadace celebrovat u bočního oltáře denně několik roků mše na úmysl dárce.
Tento zoufalý stav vyvolával samozřejmě ve 14. stol. kritiku, která se nezastavila ani před popíráním božského původu papežského úřadu. Marsilius z Padovy, právník na dvoře německého krále Ludvíka Bavora, napsal spis „Defensor pacis“ (Obránce míru), v němž tvrdí, že papežský primát nepochází od Krista, nýbrž je výtvorem politiky církevních knížat. K Marsiliovi se připojil anglický františkánský filozof a mystik William Occam. Ve františkánském řádu se vytvořil opoziční proud v čele s Italem Michaelem Cesenou, odmítající papežský primát. Tito mniši se nazývali „fraticeli“ (bratříčci). Obhájcem papežství byl ale španělský františkán Alvarez Pelayo, který – inspirován příklady Innocence III. a Bonifáce VIII. – je prohlásil za zdroj veškerého práva. Přitom ale Pelayo nebyl nekritický ke zlořádům avignonského papežství a stal se naopak jedním z prvních kazatelů-mravokárců vad tehdejšího kléru včetně papežů.
Použitá literatura:
Buehlmeyer, Carl. Die Kichengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Crowdy, Michael: Tajemnica Izraela na tle historii. Zawsze Wierni 29/1999.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen, 1920.