Kolem ruky měla růženec
75 let od válečného zničení kláštera boromejek na Údolní ulici v Brně
text: Radovan Kojecký
Brněnské pošmourné ráno 20. listopadu 1944 se příliš nelišilo od řady předchozích. Ale už během několika hodin se měl spolu s velikým utrpením lidí ukázat i příklad, jak silná může být láska k Bohu a bližním, láska, zapomínající na vlastní život.
CHYBĚLA SESTRA REMIGIE
Před polednem se rozezněly sirény varující před leteckými bombami a protektorátní město ovládla hrůza z přemíry smrti, bolestí a škod. Spojenecké svazy napadly průmysl hlavního zemského města již několikrát. Tentokrát bylo ale zasaženo také centrum Brna včetně kláštera milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Údolní ulici. Vysoko nad jeho střechu vyšlehly plameny, které spálily vše, co nestačila zničit detonace výbušnin. Sestry, ukryté ve sklepích, záchranáři postupně vyhrabali z doutnajících trosek a představená Ermenfrída je s úlevou počítala. Už se zdálo, že jsou všechny. Ale nakonec přece jedna chyběla, sestra Remigie.
S MATEŘSKOU LÁSKOU
Sestra byla nakonec nalezena mrtvá spolu s ostatky několika starých osamělých žen. Kdysi našly v klášteře útulek a právě Remigie o ně pečovala doslova do poslední chvíle. Jedna z verzí tragédie uvádí, že ve chvíli poplachu se místo do úkrytu vydala do nejvyššího poschodí kláštera vyvádět své stařenky do bezpečí.
V řádové kronice je možné číst: „Sestra Remigie téměř celý svůj zasvěcený život působila v Brně, kde se zaměstnávala ponejvíc ošetřováním churavých paní v asylu. Nelekala se žádných obětí a své svěřenkyně ošetřovala s láskou vpravdě mateřskou. Obzvláštní péči věnovala jejich nesmrtelné duši, aby dobře připravena a posílena sv. svátostmi mohla se odebrat na věčnost. Velikou láskou lnula k Matičce Boží a se zvláštní zálibou se modlívala růženec. A právě tato modlitba nakonec provázela ji samou, neboť z trosek byla vyproštěna s růžencem, ovinutým kolem neporušené levé ruky.“
VYPROSILY NÁM SVOBODU
Boromejky uložily svoji sestru Remigii do řádového hrobu v Líšni, odkud byly ostatky řeholnic později přeneseny na Ústřední hřbitov. A po zničeném klášteře zeje pod Špilberkem proluka dodnes. Znovu postavit svůj dům už brněnské boromejky nedokázaly, totalitní režim je ochromil a většina skončila internována v Hradišti u Znojma. Tam vyprošovaly obnovu své kongregace a svobodu církve v naší vlasti.
Ctihodná sestra Remigie, občanským jménem Anežka Švarcová, pocházela z Mokrosuk u jihočeské Sušice. Byla tetou maminky autora tohoto textu, který ji několikrát s rodiči navštívil a sám byl jako dítě svědkem požáru kláštera a pátrání po obětech. Parcely pod Špilberkem byly nedávno vráceny řeholnicím a ty umožnily, že jejich zahrady slouží veřejnosti i s obnovenou mariánskou sochou.