Vždy mě zajímalo, jak se vášniví ateisté staví k otázce umírání a smrti, které z filozofických argumentů a vědeckých poznatků při vyrovnávání se se smrtí používají. Proto jsem uvítal knihu Smrtelnost Christophera Hitchense, jelikož jsem se domníval, že mi do toho přinese aspoň trochu světla. Leč zklamal jsem se v něm.
Ono se totiž ukázalo, že odpovědi na tuto otázku se čtenář v jinak profesionálně velmi dobře napsané knize nedočká. Bojovný ateista, osobní nepřítel Boží a věřících opakuje do omrzení argumenty proti víře či modlitbě, kupí jednu invektivu vůči papeži za druhou, stejně jako proti hlavám ostatních vyznání. Přitom na každé stránce je znát, že o podstatě křesťanství nemá ani potuchy. Jistě, vždy budou k mání takoví křesťané, s nimiž bude možné vést vášnivé polemiky a dokládat jim, že jejich Bůh je „mstivým božstvem“, nicméně nic to nemění na faktu, že Hitchensovo pojetí Boha nemá s Bohem, který pro člověka, tj. i pro Christophera Hitchense, zemřel na kříži, vůbec nic společného.
To bych už nebyl já
Takového Boha Hitchens nepoznal a nezakusil Jeho lásku, ba ani Ho potkat nechce. Pro něj je prosba o odpuštění, vyznání hříchů či uznání svého setrvávání v nevěře jako omylného trapným ponížením, k němuž by se on nikdy neodhodlal. Ledaže by dostal rakovinu mozku. „Dovedu si představit, že jako zcela paralyzovaný a schopnosti normálně uvažovat zbavený idiot bych k sobě přivolal kněze, až přijde má poslední hodinka, avšak v této chvíli, kdy jsem plně při smyslech, prohlašuji, že člověk schopný se takto ponížit, to bych už nebyl já. Kladu vám na srdce, abyste si na to v budoucnu vzpomněli, kdybyste náhodou slyšeli, že k něčemu podobnému došlo,“ píše.
Hitchens se pošklebuje snahám amerických křesťanů odhodlaných modlit se za jeho obrácení. On prý o obrácení nepřemýšlí, nechce být zbabělcem a nemá chuť k žádné změně, poněvadž otočení se k ateismu zády by bylo „prohnaným fíglem“, jímž by si chtěl zajistit život věčný. Svým způsobem má samozřejmě pravdu, samotné deklarování konverze by bylo bezvýznamné. Krista nelze vyznávat pouze ústy, je třeba Jej přijmout svým srdcem. Prvním zásadním krokem je upřímné přiznání se k chybám, uznání vlastní nedostatečnosti, zakušení bolesti a zoufalství a v neposlední řadě i zakušení opuštěnosti podobné té, jakou zažíval marnotratný syn. Pak musí následovat návrat k otci, který se nekončí jen ponížením, nýbrž též – a to hlavně – povýšením, radostí a přivinutím milovaného syna Otcem, jenž na něj po celý ten čas čekal. Ten první krok však vyžaduje člověkovu vůli, jeho obrácení se k Bohu. Toho obrácení, o něž prosili američtí křesťané a pro něž měl Hitchens jen slova opovržení, čímž jasně deklaroval, že vůbec nechápe, čím je modlitba a v čem spočívá vztah člověka s Bohem.
„Zubaté jsem se vysmál“
Nic nenasvědčuje tomu, že by se autor, stižený rakovinou, smrti bál. „Zubaté jsem se vysmál,“ píše a dodává, že nepocítil ani na chvíli hněv, ba ani si nekladl otázky, „proč zrovna on“. „Jediné, co jsem cítil, byla obrovská lítost nad tím, že nezvládnu to, co jsem si naplánoval. Měl jsem hotové plány na další desetiletí a byl jsem přesvědčen, že pracuji ndostatečně usilovně, abych je zvládl. To se opravdu nedožiju okamžiku, kdy si i mé děti založí své rodiny? Kdy opětovně vyvstane World Trade Center? Kdy si přečtu – a napíšu to, jak to cítím – nekrology takových zloduchů jako Henry Kissinger i Joseph Ratzinger?” vzpomíná, aby se vzápětí vysmál sám sobě a své slabé chvilce odtušením, že na stupidní otázku „proč zrovna já?“ asi těžko někdo odpoví „a proč ne?“.
Tyto pocity absurdnosti všeho nepřivádějí Hitchense na jakousi existenciální poušť jako např. A. Camuse, ale naopak k materialistickému, kořistnickému způsobu života, k ignorování reality smrtelnosti a zlehčování své nemoci (s patřičnou spisovatelskou grácií), nemocničního života či hledání zázračného léku v indiánské, šamanské či jakékoli jiné medicíně. Zde zůstává Hitchens věrný svému přesvědčení a zavrhuje všechna nadsmyslová a duchovní východiska.
Není to odvaha, spíš naivita
Byl-by na omylu čtenář, který by se domníval, že tato odvaha a toto vysmívání se smrti mají nějaký hluboký filozofický podtext. Nic takového v této knize nenajdeme. Není v ní ani stoicismus, ani řecký materialismus, ba není v ní ani stopa po existenciálním pocitu absurdnosti. Zřetelně z ní vysvítá jen nesporné spisovatelské umění, jež mistrně zakrývá absenci intelektu a bolestnou pravdu o tom, že příčinou absence strachu ze smrti je skutečnost, že autor jednoduše nevěří, že může umřít.
Hovoří o tom na posledních stránkách knihy jeho žena Carol Blue slovy vyzařujícími velikou láskou ke svému muži: „V době, kterou nazval ››činným životem‹‹, se křečovitě chytal života a jeho přirozenost, fyzická i filozoficky založená, konala vše, co se dalo, aby žil, by se udržel při životě. Christopher toužil být jedním z těch 5-20% šťastných, kterým se podařilo boj s rakovinou vyhrát,“ napsala. Poté dodala, že Hitchens věřil až do posledních chvil ve své uzdravení, do posledních chvil se snažil zvládat všecky své záležitosti. A „konec přišel nečekaně“. Toto strohé konstatování je jakýmsi odhalením tajemství naprosté absence smíření se se svou smrtelností, jak je znát z knihy Smrtelnost.
Hitchens, jak se zdá, uvěřil, že je nesmrtelný, že je sám sobě bohem a že si ho smrt nevezme – proto neměl příležitost se s ní smířit. Je to škoda, opravdu mě zajímá, jak by se popasoval s vědomím naprosté nicoty…
Zdroj: http://www.fronda.pl/a/nie-ma-boga-poza-hitchensem,28059.html