Setkání svatého Augustina s Bohem ve vlastním nitru
text: P. Petr Soukal
Život svatého Augustina doprovázelo upřímné hledání Boha. A k jeho velikému úžasu Boha nenalezl ani mezi vzdálenými hvězdami, ani jej nemohl identifikovat se stvořeným světem, nýbrž jej nalezl ve svém vlastním nitru. Augustin udělal zkušenost, že náš Bůh není Bohem, který by se schovával kdesi daleko, ale snaží se prolomit naši hluchotu a zahnat naši slepotu.
Bůh nesmírně blízký
Slova Deus interior intimo meo jsou latinskou parafrází textu svatého Augustina a znamenají, že Bůh je nám blíže než my sami sobě. To je myšlenka, u které stojí za to se zastavit. Ve svém slavném díle Vyznání Augustin píše: Tu autem eras interior intimo meo et superior summo meo, což bychom do češtiny mohli přeložit jako: „Tys ale byl hlouběji, než co je ve mně nejhlubší, a výš, než co je ve mně nejvyšší.“1 K tomuto poznání Augustin dochází po dlouhých letech hledání pravdy o Bohu, o světě i o sobě samém.
Toužebné hledání Boha
Augustin se v X. knize svých Vyznání sdílí o tuto zkušenost: „Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa a odpověděla mi: ‚Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.‘ Zeptal jsem se země a řekla: ‚Nejsem Bůh.‘ A všechno, co je na zemi, vyznalo totéž…“2 Starověká filozofie se vyznačovala velikým zájmem o astronomii. V pravidelném pohybu hvězd – alespoň to tak tedy dříve vypadalo, že se hvězdy pohybují stále stejně – spatřovali filosofové kosmos, tedy jistotu a řád. Není divu, že lidé hvězdy s úžasem pozorovali a snažili se jejich drah doptávat na budoucnost. Mnozí byli přesvědčeni, že jsou to právě hvězdy, co určuje dění na planetě Zemi, a jiní samotné hvězdy rovnou pokládali za živé bytosti. Augustin ale ve svém nitru zaslechl hlas pravdy, která mu řekla: „Tvůj Bůh, to není země, ani nebe, ani nic tělesného.“3
Bůh není mezi hvězdami
Mezi Ezopovými bajkami se nachází také vyprávění o tom, jak jistý „astronom měl ve zvyku vycházet každý večer, aby zkoumal hvězdy. Jednou, když se potuloval po předměstí s myslí zcela upřenou k nebi, spadl, aniž si toho všiml, do studny. Zatímco si stěžoval a křičel, kolemjdoucí zaslechl jeho nářek a přiblížil se k němu. Když se dozvěděl, co se stalo, řekl mu: ‚Milý příteli, snažíš se poznat to, co je na nebi, a přitom nevidíš to, co je na zemi.‘“4 Také Platon zmiňoval stejný příběh o filozofu Tháletovi5, přičemž poukazoval na to, že zatímco pro běžného člověka je pravdivé to, co je vidět na zemi (díra v zemi, studna), pro filozofa jde především o poznání vyšší pravdy o bytí světa, a to skrze pohled vzhůru ke hvězdám. Augustin se ale vydal jinou cestou. Ve Vyznáních popisuje zkoumání, které se nezaměřuje ani na zemi, ani na nebe, ale na vlastní nitro. „Já, Pane, – praví Augustin – na té věci namáhavě pracuji a namáhavě pracuji v sobě samém. Stal jsem se sám sobě zemí námahy a nesmírného potu. Nezkoumáme teď nebeské končiny, ani neměříme vzdálenosti hvězd, ani se netážeme na váhu země…“6
Bůh, který je „uvnitř“
Hledání svatého Augustina doprovázelo mnoho omylů. Nejprve se dal k manichejcům (kteří vyznávali dualismus a považovali svět za bojiště mezi dobrem a zlem), následně mezi skeptiky popíral možnost dopátrat se pravdy („ztratil jsem víru i naději, že se dá najít pravda“7) a také se nechal unést kouzlem novoplatonské filozofie… Vlastními slovy Augustin vyznává: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová. Pozdě jsem si tě zamiloval. A pohleď: tys byl uvnitř a já venku a hledal jsem tě tam…“ Boží trpělivou a laskavou věrnost popisuje Augustin slovy: „Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl… Volal jsi a křičel a prolomils mou hluchotu; leskl ses a zářil a zahnals mou slepotu; vydával jsi vůni a nadechl jsem se a vzdychám po tobě; okusil jsem tě a hladovím a žízním po tobě; dotkl ses mě a vzplanul jsem po tvém pokoji.“8
Spočinout v Bohu
Stará řecká filozofie byla přesvědčena, že hmota je věčná, a proto nepovažovala za možné rozlišit mezi Bohem a světem. Svět byl zkrátka „božský“. Platon později poukázal na nedokonalost materiálního světa a upnul svou pozornost ke světu idejí, protože byl přesvědčen, že pravda leží mimo náš svět, který je vnímatelný smysly. Bůh, který je Platonem na jistém místě rovněž nazýván „otcem“, je ovšem nedostupně daleko: „Je však nemožné nalézt původce a otce tohoto vesmíru, a i kdyby se ho podařilo najít, není možné ho ukázat všem.“9 Augustinova zkušenost je ale jiná. Bůh, který „prolomil jeho hluchotu“, na něj nevolal zvenku, ale zevnitř… Augustin objevil Boží přítomnost ve svém nitru. Spočinout v Bohu proto neznamená utéci ze světa, nýbrž odevzdat se tomu, kdo je nám bližší než naše vlastní nitro. Spočinout v Bohu znamená odevzdat se tomu, kdo je interior intimo meo.
Neklidné lidské srdce
Jak ale dosáhnout tohoto spočinutí? Jak ukotvit svůj život v samotném Bohu? Svatý Augustin se ve Vyznáních ptá velmi podobně: „Kdo mi dá spočinout v tobě? Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a naplnil je tak, že zapomenu na své špatnosti a obejmu tebe, své jediné dobro? Čím pro mě jsi? Slituj se a dej, abych to dokázal vyjádřit…“ A následně přidává tato slova vroucí modlitby: „Řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Řekni to tak, abych to uslyšel. Pohleď, před tebou jsou uši mého srdce, otevři je, a řekni mé duši: Já jsem tvá spása… Pane: dal bych život za to, abych nezemřel a viděl tvou tvář…“10
Bůh mého srdce
Jak dosáhnout spočinutí v Bohu? Toto spočinutí není možné přijmout jinak než jako Boží dar. Podle Augustinovy zkušenosti je třeba zejména upřímné lítosti nad vlastními hříchy, vroucí modlitby i touhy po Bohu, a nakonec také dostatku pozornosti k vlastnímu nitru. Vždyť právě zde je možné najít „Boha svého srdce“11, Boha, který je nám blíže než my sami sobě.
1 Augustin. Vyznání. III. kn., 6., 11.
2 Augustin. Vyznání. X. kn., 6., 9.
3 Augustin, Vyznání. X. kn., 6., 10.
4 Ezop. Fabulae 65.
5 Srov. Platon. Theaitétos 174 a.
6 Augustin. Vyznání. X. kn., 16., 25.
7 Augustin. Vyznání. VI. kn., 1., 1.
8 Augustin. Vyznání. X. kn., 27., 38.
9 Platon. Timaios 28 c.
10 Augustin. Vyznání. I. kn., 5., 5.
11 Augustin. Vyznání. I. kn., 5., 5.
QR platba na účet časopisu Immaculata: 7498984001 / 5500.
Objednat
