V historické literatuře a učebnicích dějepisu se neustále tvrdí, že heretické sekty ve středověku ztělesňovaly prý mimo jiné i požadavek náboženské tolerance proti údajné intoleranci římskokatolické církve. Jak to bylo ve skutečnosti? Je to pravda nebo lež?

Od římského císaře Theodosia Velikého r. 381 hovoříme o křesťanském, fakticky katolickém státě, jenž přetrval celý středověk až do novověku. Hereze, tzn. odpady od víry kvůli bludům, byly pokládány nejen za náboženský, nýbrž i politický delikt ohrožující jednotu katolického státu, který – jak jsme ukázali v příspěvku v minulé Immaculatě – si mohl dovolit tolerovat nepokřtěné pohany, mohamedány a židy, nikoli však pokřtěné odpadlíky. Nicméně ani zde po dobu téměř 900 let se nesetkáváme s žádnou krutou perzekucí heretiků a pokud ano, tak následovala vždycky odmítavá reakce církevních autorit, jak dokazuje už r. 384 případ bludaře Priscilliana, popraveného vzdorocísařem Maximem v Trevíru. Proti trestu smrti nad ním se energicky ozvali papež Siricius a biskupové sv. Martin z Toursu, sv. Ambrož z Milána a sv. Jan Zlatoústý z Cařihradu. Od té doby až do 13. století byl vynesen trest smrti nad kacíři pouze jednou – a sice r. 1022 v Orléansu francouzským králem Robertem II. proti 13 osobám, ačkoliv církevní autority požadovaly pouze exkomunikaci a vězení. Roku 1115 ve francouzském Soissonsu se synoda radila, jak naložit s uvězněnými heretiky, lid však vtrhl do žaláře a vězně za městem upálil, obávaje se „přílišné mírnosti kléru“. Kromě těchto tří případů až do r. 1220 nebyl nikdo kvůli herezi popraven, procesy s kacíři končívaly buď propuštěním nebo trestem vyhnanství a žaláře. Na III. Lateránském koncilu r. 1179 požaduje papež Alexander III. postihovat heretiky vězením a hospodářským bojkotem, o popravě ani slovo. Roku 1184 uzavřeli papež Lucius III. a císař Friedrich I. Barbarossa společnou dohodu o postihu kacířů klatbou, konfiskací majetku a vězením, trest smrti není vůbec zmiňován. Církevní učitel 12. stol. sv. Bernard z Clairvaux výslovně odmítá názor, že by zatvrzelý heretik měl být potrestán na hrdle. Jeden z největších bludařů té doby Petr Abélard, zpochybňující mimo jiné i Boží Trojici a odmítající své hereze odvolat, byl potrestán nejprve uvězněním v klášteře a potom nuceným pobytem na rodné tvrzi, zakladatel heretické sekty valdenských, Petr Valdéns, dostal po biskupské klatbě příkaz odejít z Lyonu na venkov, kde zemřel v kruhu svých věrných přirozenou smrtí. Bez nadsázky je možno říci, že dějiny katolicismu až do 13. stol. jsou dějinami příkladné ohleduplnosti k bludařům a těžko bychom tehdy hledali srovnatelný postup u jiných náboženství. Taková je historická pravda.

A jak to vypadalo s bludařskými sektami? Píší-li historikové o „středověké intoleranci“, pak je třeba poctivě uvést, že s ní začali právě heretikové, nikoli Katolická církev. K zabíjení jinověrců, konkrétně katolíků, sáhla jako první ve středověku sekta katarů albigenských, prohlašující Boha a ďábla za rovnocenné bytosti a popírající božství Kristovo, jež se rozšířila ve 12. stol. na jihu Francie. Teror proti katolíkům, napadání duchovních osob a jejich vraždění byly ideovým programem těchto bludařů. Český jezuita Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě uvádí stížnosti místních kronikářů, že v Toulousu a Béziérsu, albigenských baštách, se nemohl kněz nebo řeholník ukázat ve městě v duchovenském oděvu, jinak mu hrozila smrt, biskup mohl vyjít jen se silnou stráží. Albigenští se nezastavili r. 1209 ani před papežským legátem Petrem z Castelnovy, který přijel, aby s nimi v míru diskutoval – a zavraždili jej. Kruté zkušenosti s touto sektou, která musela být nakonec vojensky rozdrcena, přiměly tehdejší státní i církevní autoritu, aby přehodnotily dosavadní odmítání trestu smrti za herezi. Nicméně, jak poznamenává Vittorio Messori ve svých „Černých kartách Církve“, nebyli to církevní představitelé, kdo volal po popravách kacířů, nýbrž panovníci, a hlavně lid. Vznik inkvizice je třeba chápat jako snahu církevní autority zabránit živelnému zabíjení heretiků, vyloučit ubližování nevinným a postupovat podle zákona.

Tím neříkáme, že se inkvizice zejména v pozdějších dobách nedopustila špatností a krutostí. Papež Jan Pavel II. se za ně v jubilejním roce 2000 jménem Církve omluvil. To ale nejen nevylučuje, nýbrž dokonce předpokládá pravdivé poznání, které odsouvá stranou všechny zlomyslné výmysly. Ty jsou v nejnovější době šířeny především pracemi Umberta Eca a autora „Velké encyklopedie středověku“ Le Goffa. Proto právě Svatý otec má enormní zájem na důkladném zmapování problematiky. V Římě letos proběhla na toto téma konference historiků, její výsledky, shrnuté v publikaci o 800 stranách, dostal Jan Pavel II. do rukou. Vyplývá z ní, že inkviziční procesy v 98 procentech případů končily buď osvobozením nebo trestem vězení, počet upálených na hranici se v období mezi 13.-18. stol. pohybuje v celé Evropě v počtu několika tisíc. Mezi nimi se nacházely nejenom osoby odsouzené za setrvávání v bludné nauce, ale také žháři církevních objektů, vrahové duchovních, pachatelé násilí na řeholnicích atd. Rovněž užívání mučení bylo u církevních soudů vzácným jevem, což upravovaly rigorózní předpisy. Mezi inkvizitory se vyskytli i lidumilové, světci a mučedníci pro víru (např. dominikán sv. Petr Veronský, augustinián bl. Petr Arbués z Epily aj.). Církevní inkvizice se jen výjimečně zabývala delikty čarodějnictví a na rozdíl od světských soudců, kteří v 16. a 17. stol. nesou především v Německu hlavní vinu na krvavém protičarodějnickém běsnění, obviněné převážně osvobozovala. Nejméně lidí, odsouzených k smrti církevní inkvizicí, vykazují Papežský stát a italská knížectví, dále Irsko a Polsko. Od církevní inkvizice nutno odlišit inkvizici španělskou, která byla světským soudem, i když vedeným kněžími. Ta se sice dopustila více špatných skutků než inkvizice církevní, nicméně i tady je třeba odmítnout lži. Počet jejích obětí, jak vyplynulo z uvedené konference, nečinil 10-30 tisíc za období 15.-18. stol., jak se původně myslelo, nýbrž kolem 3 tisíc. Teze o statisících upálených, jak uvádějí některé učebnice dějepisu, jsou vylhanou osvícenskou fantasmagorií. I španělská inkvizice má na svém kontě podstatně více osvobozených než odsouzených, i zde se užívalo mučení jen zřídka.

Tím samozřejmě trest smrti pro heretiky a mučení neospravedlňujeme. Poprava člověka jen za jeho přesvědčení (např. našeho Jana Husa), byť sebescestnější, je neobhajitelná zejména proto, poněvadž celých prvních 12 staletí církevní nauka trest smrti pro heretiky odmítala. Kategoricky je třeba zejména odsoudit zneužívání inkvizice k ryze účelovým a vykonstruovaným procesům, jejichž obětí se staly např. rytířský řád templářů počátkem 14. stol. nebo o více než 100 let později sv. Jana z Arku. Dnešní omluvy za tyto skutečnosti však neprávem vyvolávají u některých katolíků pocit hanby za minulost své církve, jako by právě ona byla viníkem té nejhorší intolerance a krutosti ve středověku. Přesně toto potřebují nepřátelé Kristovi: aby věřící propadli depresi z historie středověkého katolicismu, která má být vylhaně prezentována pouze jako soupis ukrutných poprav nevinných lidí jenom za jejich přesvědčení. Katolík, ovládaný touto vnitřní tísní, je potom těžko schopen získávat druhé pro Krista, naopak sám postupně začíná ztrácet víru.

Platí pravda padni komu padni, jenže nutno ji vidět v dějinných souvislostech. Katolická církev skutečně v období 13.-17. stol. souhlasila s trestem smrti vůči kacířům, což odmítáme. Avšak první, kdo začal se zabíjením lidí jen pro jejich odlišné přesvědčení, byli heretikové, konkrétně sekta albigenských. V jejich šlépějích kráčeli i naši husité, sám jejich kronikář Vavřinec z Březové píše o více než 10 tisících popravených katolících, kteří odmítli souhlasit s jejich bludy. Počet obětí husitů v Čechách během pár let je tak vyšší než počet obětí inkvizice za půl tisíciletí v celé Evropě, jenže husité jsou glorifikováni jako nositelé ideje svobody, zatímco katolíci démonizováni jako výkvět vší krutosti.

Legalizace trestu smrti pro heretiky a inkvizice byly zoufalým projevem sebeobrany katolické církve a státu. V sázce byla celá křesťanská civilizace, již s velikou námahou budovali misionáři, kteří za to položili i své životy (sv. Vojtěch, sv. Bonifác aj.), do ohrožení se dostala monogamní rodina, zpochybňovaná a napadaná mnoha bludaři, křesťanská charita, poznamenaná obrovským množstvím skutků obětavé blíženské lásky, sociální spravedlnost a řád. Heretikové neváhali sáhnout k teroru, aby toto všechno zničili, proto obranná reakce katolicismu nemohla probíhat „v rukavičkách“. Uznáváme, že šlo někdy o obranu nepřiměřenou na úkor nevinných, jenže není nejmenšího důvodu, aby se katolík za minulost své církve styděl, zvláště pak když ti, kteří se ve středověku provinili početnějšími a horšími projevy intolerance a násilí, jsou naopak vynášeni jako „tolerantní“.

Podobné články: