V našich apologeticko-historických „výletech“ se dostáváme ze světových do českých dějin. Zde je nejpalčivějším problémem nepochybně otázka Mistra Jana Husa, která už dlouho oddaluje českou společnost od Katolické církve. V českém národě se právě jako důsledek Husova upálení v Kostnici u příležitosti všeobecného církevního sněmu r. 1415 ujala představa, že „být dobrým katolíkem znamená nebýt dobrým Čechem a naopak“.

Husův tragický osud nepochybně souvisí s tím, co v tomto časopise již dříve bylo napsáno o hrdelním trestání heretiků: nelze je schvalovat a nutno kategoricky odmítnout. Křesťanská Christianitas, tj. společnost založená na principu křesťanství jako státního náboženství, přistoupila ve vrcholném středověku k praxi trestání heretiků smrtí pouze za jejich přesvědčení. Nad tím nutno vyslovit politování a prohlásit tento fakt za odporující Evangeliu a požadavkům Ježíše Krista. Tak se vyjádřil u příležitosti omluv k jubileu r. 2000 i zesnulý papež Jan Pavel II. Na druhé straně však třeba objektivně vidět, že to byla právě heretická hnutí, kdo svým rozvratným působením a terorismem vyprovokoval středověký stát a Církev k uplatnění tak drastických trestů. Jejich postup proti kacířům byl nezbytnou obranou, jenže nepřiměřenou.

Obětí této nepřiměřené obrany se stal náš Mistr Jan Hus. Nebudeme seznamovat čtenáře s jeho životem a dílem, což je snadno dostupné v literatuře, nejlépe a nejvýstižněji v díle Jana Sedláka. Nám jde o vyvrácení mýtů a předsudků, které v souvislosti s Husovou problematikou jsou hluboce zakódovány v hlavách českých občanů.

Jedním z nich je i tvrzení, že prý Hus byl potrestán za svoji kritiku mravních zlořádů v kléru. To je nesmysl, který právě Sedlák už v prvním vydání svého Husova životopisu r. 1915 vyvrací, když ukazuje, že biskupové shromáždění na kostnickém koncilu byli stejně ostrými mravokárci špatného života duchovenstva jako Hus. Příčinou Husova odsouzení byly bludy, které hlásal. 30 inkriminovaných vět, jež koncil nalezl v Husových spisech, skutečně jsou bludy i dnes a zůstanou jimi stále, což je třeba říci jasně a bez uhýbání. Teze, že kněz v těžkém hříchu neplatně uděluje svátosti nebo že představený v tomto stavu protiprávně zastává svůj úřad, jsou nejen věroučně, ale i objektivně a logicky neobhajitelné a nelze říkat, že Hus měl v tomto pravdu. Katolické stanovisko bylo, je a bude nezměněno: Hus se v tomto mýlil.

Od Husových bludů nutno však oddělit jeho smrt na hranici za to, že je hlásal. To hájit nelze a je třeba se ztotožnit s odsouzením této skutečnosti, jak učinil 20.9.1965 pražský arcibiskup kardinál Josef Beran na Druhém vatikánském koncilu. Na tom nic nemění ani vnější polehčující okolnosti celého případu, např. to, že preláti na kostnickém sněmu se uchylovali až k prosbám, aby Hus odvolal, neboť by se rádi vyhnuli jeho vydání světské moci k upálení. Pravdou též je, že sám Hus byl v tomto dítětem své doby a ještě v Čechách požadoval po králi Václavovi IV. upálení svých teologických odpůrců jako kacířů (uvádí František Palacký: Dějiny národa českého, III. díl, Praha 1939, str. 117).

Husova poprava za pouhé názory stejně jako poprava Jeronýma Pražského, Husova žáka, jenž za ním přijel do Kostnice, se skutečně hájit nedá. Rovněž tak se ale nedá hájit pozdější husitské vraždění katolíků, které odsuzuje ve svých Dějinách i evangelík Palacký. Desetitisíce kněží, řeholníků, řeholnic i laiků včetně žen a dětí byly upáleny, svrženy z oken na kopí nebo rozčtvrceny jen proto, poněvadž se nechtěly vzdát své katolické víry a přijmout husitské hereze, jež byly na hony vzdáleny katolické věrouce a popíraly i to, co Hus věrně učil (např. sedmero svátostí, mariánskou úctu). To není propaganda nepřátel, nýbrž autentické svědectví samotného husity Vavřince z Březové z jeho Husitské kroniky. V zájmu pravdy je ovšem nutno konstatovat, že podobná zvěrstva páchala i křižácká vojska, jenže husité v letech 1419-20 byli prvními, kdo započal s krvavým terorem a vyhlazovacími akcemi vůči katolíkům.

To všechno je středověká minulost, kdy se provinili katolíci i husité. Obě strany se dopouštěly krutostí a násilí. Katolíci byli tenkrát také součástí českého národa, proto nelze stavět otázku Husovu jako nacionalistickou záležitost. Bohužel toto se stalo v 18. a 19. století. Osvícenská a později liberální protikatolická propaganda pochopila, že je možné Husovy památky využít proti Katolické církvi. Vytvořila tedy zcela jiný, absolutně vylhaný obraz Jana Husa. Ten pravý Jan Hus, přes všechny své omyly, byl středověkým, hluboce nábožensky založeným člověkem a do jisté míry i katolicky smýšlejícím. V novověkém osvícensko-liberálním pojetí vystupuje však Hus jako tribun lidu, propagátor myšlenek Velké francouzské revoluce a bojovník proti Církvi a vůbec všemu katolickému. Prvním, kdo Jana Husa takto prezentoval, byl osvícenský církevní historik za vlády císaře Josefa II. Caspar Royko. Hus byl podle něj nikoliv středověkým křesťanským myslitelem a  teologem, ale prvním osvícencem a bojovníkem za svobodu svědomí a za údajná „práva rozumu“ proti církevnímu tmářství. Podle tohoto scénáře vytvořil svoji postavu Jana Husa i liberální dramatik Josef Kajetán Tyl, který navíc z něj učinil i symbol českého vlastenectví.

Nic není falešnějšího než takovýto Jan Hus, který nikdy neexistoval. Historický Jan Hus by se této své karikatuře tvrdě bránil a její původce „vypráskal“, jak správně napsal koncem 19. stol. historik Václav Vladivoj Tomek. Skutečný, pravý Jan Hus by např. nikdy nepronesl slova, jež mu klade ve svém stejnojmenném dramatu do úst Tyl: „Vzpírám se jménem všeho lidstva, ježto touží po osvícení….“ Termín „osvícení“, „osvícenství“, mělo v té době svůj přesný význam: odmítnutí křesťanského zjevení, božství Ježíše Krista a vůbec autority Písma sv. a nauky Církve. Toho by se Hus zcela nepochybně zděsil právě tak jako svého dalšího údajného výroku z Tylova dramatu: „….slovo mé vzejde z popela a bude živo navěky!…“ Středověký člověk, vědom si své závislosti na Bohu, což Hus nepochybně byl, by nikdy nic takového nepronesl, protože by pokládal za rouhání prohlašovat své slovo za „věčné“ a tím za identické se slovem Božím. Takto pyšně smýšlela až bezbožecká osvícensko-liberální ideologie.

Osvícensko-liberální karikaturu Jana Husa převzala komunistická propaganda, která ji ještě „vylepšila“, když z tohoto středověkého reformního kazatele udělala hlasatele komunistických myšlenek údajné sociální spravedlnosti a beztřídní společnosti ve smyslu nauky marxismu-leninismu. Takový dojem vyvolává Jan Hus ve stejnojmenném filmu režiséra Jana Vávry z 50. let, přesně podle směrnic komunistického ideologa a hlavního vykladače dějin Zdeňka Nejedlého.

Máme-li se tedy jako čeští katolíci vyrovnat s případem Jana Husa, jak po nás přímo i nepřímo vyžadují víře odcizení spoluobčané, tak je nutno položit otázku: Kterého Jana Husa máte na mysli? Toho historického, který byl upálen 6. července 1415 v Kostnici nebo jeho mnohem pozdější osvícensko-liberální, případně komunistickou karikaturu? K tomu prvnímu, skutečnému Janu Husovi, již bylo řečeno z katolické strany dost: Odmítáme to, v čem se mýlil a co tvrdošíjně nechtěl odvolat, ale odsuzujeme jeho smrt na hranici. Uznáváme jeho typicky středověký nábožensko-mravní zápal za obnovu Církve a ceníme si jeho osobní zbožnost, rovněž tak ryze středověkou. K tomu druhému Janu Husovi pak musíme říci po pravdě, že se jedná o mýtus, zcela vybájenou bytost. Hus Tylova dramatu a Vávrova filmu nikdy neexistoval. Proto není důvod, abychom se o tom bavili. Odpůrcům Církve je třeba pouze říci, že uctívají-li Jana Husa jako mučedníka synkretisticky a rozplizle chápané svobody svědomí ve smyslu relativizace objektivní pravdy, pak uctívají falešné mučednictví, vylhaný obraz Husův, který je agitačně zneužíván proti Katolické církvi.

Podobné články: