V roce kněží, vzpomínka na dobrého kněze
14/05/2010 11:27
Chci
vzpomenout jednoho kněze, otce Tadeáše Wojnara , který v den
památky sv. Karla Boromejského, biskupa, který rovněž po sv. Janu
Maria Vianney je velikým vzorem pro kněze, odešel pro odměnu, také
jako dobrý správce Božího lidu.
Manželům Wojnarovým z Ropice daroval Bůh do opatrování 4 chlapce. Tři z nich, jako tři Mudrci, šli za hvězdou víry, za Ježíšem, aby mu byli v životě co nejblíže. Stali se kněžími, Otec Tadeáš působil naposledy ve farnosti Vřesina u Hlučína. Při pohřbu, otec generální vikář, Martin David vyzdvihl jeho pokoru a houževnatost v kněžské službě. Ano, bylo tomu tak. Často jsem ho zastupoval v jeho nemoci a byl mu na blízku.
Polský kněz Jan Twardowsky napsal: "Pospěšte si milovat lidi, rychle odcházejí. Zůstanou po nich boty a telefon hluchý." Tato slova se zcela naplnila na otci Tadeáši v jeho posledních dnech života. Odešel nečekaně, takže jsem nestačil podat mu ruku s vědomím, že je to naposled. Zůstaly boty a telefon hluchý v jeho kanceláři. A on chtěl žít. Ještě pár hodin, než ho kostelník odvezl do nemocnice, mi volal: "Dal jste mi otče spravit ty boty, abych měl na zimu až se vrátím." Boty jsou spravené, ale on se nevrátil, ale otec Tadeáš nemyslel jen na boty, na to pozemské, především pamatoval na svou duši. V krátkém čase dvakrát přijal svátost nemocných. Nechtěl být vytržen ze života, ale připraven. Často opakoval "Buď vůle Boží". Když byl naposled u něho bratr Jan, po modlitbě mu řekl "už jdi", "ne já zůstanu", "jen už jdi, se mnou je Ježíš". Ústa zmlkla navždy.
Při návštěvě dříve narozených, pětadevadesátiletá stařenka řekla: "Já jsem tu pořád, a on tak mladý a kněží je třeba, proč musel odejít?" Podobně se ptáme všichni: Proč? Možná, aby hoši ministranti dobře naslouchali Božímu volání. Možná, abychom si já i ostatní spolubratři více vážili kněžství, tak jak otec Tadeáš. Jen když trochu mohl, již se hlásil k oltáři. Jednou při mši sv. po proměňování omdlel a klesl na dlažbu. S pomocí ministrantů znovu se postavil a bohoslužbu dokončil. Svaté příjímání již nebyl schopen podat. To byla poslední mše sv. s farníky. Za dva týdny byl povolán na věčnou liturgii. Vydal se do krajnosti. Statečně nesl kříž své nemoci. Na podlaze se objevila skvrna krve a on: "To nic není". Na nic si nestěžoval. Nikdy nemluvil o sobě. Svědomitě se připravoval na svátost smíření. "Otče, přijďte po mši sv., já ještě nejsem připraven." Velmi pečlivě chystal katecheze pro děti. Jak rád dlel před svatostánkem.
Možná, že otec Tadeáš odešel, aby rodiče s větší láskou vedli své svěřené děti k Ježíši, tak jak rodiče kněze Tadeáše vedli své syny. Teď vracejí ze svého opatrování jednoho z nich, navždy již Bohu. Takovým rodičům patří uznání za tak veliký dar Bohu v církvi Kristově.
V hodině, když jejich syn odcházel do nebeského domova, Šilheřovická farnost se modlila růženec. Tím stlala růže na cestu, aby Matka Boží mohla mu jít naproti. Moc jí měl rád. V měsíci růžencovém mě prosil, abych spolu oficiálně s věřícími se modlil tuto krásnou modlitbu, čím mě velice potěšil, neboť v mnohých farnostech už tomu tak není. Škoda, ale vždy je možnost nápravy. Aspoň jeden měsíc spolu otec se svými dětmi.
Matko Boží i sv. Tadeáši oroduj za něho!
Na milého přítele, kněze a dalšího příbuzného
vzpomíná P. Josef Kaszper, Hať
Manželům Wojnarovým z Ropice daroval Bůh do opatrování 4 chlapce. Tři z nich, jako tři Mudrci, šli za hvězdou víry, za Ježíšem, aby mu byli v životě co nejblíže. Stali se kněžími, Otec Tadeáš působil naposledy ve farnosti Vřesina u Hlučína. Při pohřbu, otec generální vikář, Martin David vyzdvihl jeho pokoru a houževnatost v kněžské službě. Ano, bylo tomu tak. Často jsem ho zastupoval v jeho nemoci a byl mu na blízku.
Polský kněz Jan Twardowsky napsal: "Pospěšte si milovat lidi, rychle odcházejí. Zůstanou po nich boty a telefon hluchý." Tato slova se zcela naplnila na otci Tadeáši v jeho posledních dnech života. Odešel nečekaně, takže jsem nestačil podat mu ruku s vědomím, že je to naposled. Zůstaly boty a telefon hluchý v jeho kanceláři. A on chtěl žít. Ještě pár hodin, než ho kostelník odvezl do nemocnice, mi volal: "Dal jste mi otče spravit ty boty, abych měl na zimu až se vrátím." Boty jsou spravené, ale on se nevrátil, ale otec Tadeáš nemyslel jen na boty, na to pozemské, především pamatoval na svou duši. V krátkém čase dvakrát přijal svátost nemocných. Nechtěl být vytržen ze života, ale připraven. Často opakoval "Buď vůle Boží". Když byl naposled u něho bratr Jan, po modlitbě mu řekl "už jdi", "ne já zůstanu", "jen už jdi, se mnou je Ježíš". Ústa zmlkla navždy.
Při návštěvě dříve narozených, pětadevadesátiletá stařenka řekla: "Já jsem tu pořád, a on tak mladý a kněží je třeba, proč musel odejít?" Podobně se ptáme všichni: Proč? Možná, aby hoši ministranti dobře naslouchali Božímu volání. Možná, abychom si já i ostatní spolubratři více vážili kněžství, tak jak otec Tadeáš. Jen když trochu mohl, již se hlásil k oltáři. Jednou při mši sv. po proměňování omdlel a klesl na dlažbu. S pomocí ministrantů znovu se postavil a bohoslužbu dokončil. Svaté příjímání již nebyl schopen podat. To byla poslední mše sv. s farníky. Za dva týdny byl povolán na věčnou liturgii. Vydal se do krajnosti. Statečně nesl kříž své nemoci. Na podlaze se objevila skvrna krve a on: "To nic není". Na nic si nestěžoval. Nikdy nemluvil o sobě. Svědomitě se připravoval na svátost smíření. "Otče, přijďte po mši sv., já ještě nejsem připraven." Velmi pečlivě chystal katecheze pro děti. Jak rád dlel před svatostánkem.
Možná, že otec Tadeáš odešel, aby rodiče s větší láskou vedli své svěřené děti k Ježíši, tak jak rodiče kněze Tadeáše vedli své syny. Teď vracejí ze svého opatrování jednoho z nich, navždy již Bohu. Takovým rodičům patří uznání za tak veliký dar Bohu v církvi Kristově.
V hodině, když jejich syn odcházel do nebeského domova, Šilheřovická farnost se modlila růženec. Tím stlala růže na cestu, aby Matka Boží mohla mu jít naproti. Moc jí měl rád. V měsíci růžencovém mě prosil, abych spolu oficiálně s věřícími se modlil tuto krásnou modlitbu, čím mě velice potěšil, neboť v mnohých farnostech už tomu tak není. Škoda, ale vždy je možnost nápravy. Aspoň jeden měsíc spolu otec se svými dětmi.
Matko Boží i sv. Tadeáši oroduj za něho!
Na milého přítele, kněze a dalšího příbuzného
vzpomíná P. Josef Kaszper, Hať
Immaculata č.108 - 2/2010
03/05/2010 01:25
 |
Nové číslo Immaculaty jsme dali do tisku. Koncem
příštího týdne bychom jej rádi rozeslali. br. Bohdan |
Duchovní rozměr katyňské tragédie
27/04/2010 19:46
Katyň
a její duchovní význam
Radomír Malý
Katyň! Snad nikdy neobletěl název této malé ruské lokality celý svět v takové míře, jako se stalo 10. dubna. Prezidentský pár spolu s politiky, armádními veliteli, duchovními a představiteli kulturního života se stal obětí letecké katastrofy na místě, kde bylo před 70 lety více než 20 tisíc polských důstojníků brutálně zastřeleno sovětskou tajnou policií NKVD.
Každý národ má své tragické symboly. To, co znamená pro Židy Osvětim a holocaust, pro Čechy Lidice nebo pro Angličany Coventry, znamená pro Poláky Katyň. Přes 20 tisíc polských válečných zajatců zastřelených ranou do týla a naházených do hromadných hrobů! Rozkaz k této satanské bestialitě podepsali 4 představitelé Sovětského svazu: Stalin, Berja, Molotov a Vorošilov. Dokument s jejich vlastnoručními podpisy byl několikrát ukázán i v České televizi. Genocida německých nacistů a sovětských komunistů probíhaly na stejné úrovni. Jenže zatímco nacističtí zločinci neunikli ve své většině spravedlnosti, u komunistických tomu bylo zcela jinak. Ze 4 podepsaných na příkazu ke katyňské vraždě 3 zemřeli přirozenou smrtí (pouze Berja byl zastřelen svými spolusoudruhy, ale ne za Katyň). Během jejich života se veřejnost vůbec nedozvěděla, že právě oni vydali bezprostřední příkaz k těmto odporným vraždám, v Polsku a v dalších zemích východního bloku bylo nebezpečné jakkoliv jenom naznačit, že je spáchali Sověti a nikoli Němci, jak hlásala oficiální propaganda. I na Západě se mluvilo o Katyni jako o „nacistickém“ a nikoli komunistickém zločinu, teprve od 50. let se pozvolna připouštěla i tato možnost.
Až Gorbačovova „pěrestrojka“ a politické změny ve východní Evropě koncem 80. let přinesly změnu i tady. Především Poláci nerezignovali, málokdo z nich věřil verzi o „německém“ zločinu v Katyni. Gorbačov r. 1990 oficiálně přiznal, že příkaz k zastřelení polských důstojníků v Katyni vydal osobně Stalin. I někteří ruští spisovatelé a publicisté odvážně přiznali na základě prozkoumaných dokumentů jednoznačně sovětskou vinu. Dosud zveřejněné dokumenty odhalují, že Stalin měl v plánu vyvraždit veškerou polskou inteligenci, což mu překazila nakonec válka. Vraždy zajatců v Katyni byly k tomu pouhou „předehrou“. Většinu z nich totiž netvořili profesionální vojáci, ale záložní důstojníci, jimiž se mohli v předválečném Polsku stát pouze lidé s vyšším vzděláním. Byli to právníci, lékaři, učitelé, profesoři, inženýři, kněží.....Polská předválečná inteligence byla převážně katolická, což dokazují mimo jiné i růžence v prstech mnoha exhumovaných ostatků katyňských obětí.
Sovětský svaz a později Rusko sice přiznalo, že Katyň je jejich a nikoliv německou vinou – přesto však až do současnosti tvrdošíjně odmítalo stíhat to jako zločin proti lidskosti. Ruská generální prokuratura se ještě nedávno vyjádřila, že prý šlo o „válečnou operaci“ a na tu se údajně se nevztahuje žádný paragraf. Vrahové tak unikali spravedlnosti. Jeden z důstojníků bývalé NKVD se dokonce přiznal ruským médiím, že v Katyni zastřelil 5 tisíc lidí – a nikdo ho nežaloval.
Historie odhalení katyňského zločinu má totiž svůj zcela zvláštní vývoj. Němci při útoku na Sovětský svaz, kdy obsadili značnou část ruského území, odhalili v Katyni masové hroby polských důstojníků. Pozvali k tomu experty z neutrálních států: Švédska, Švýcarska, Španělska a také od Mezinárodního Červeného kříže. Ti všichni konstatovali datum úmrtí minimálně před 3 lety, tudíž v roce 1940, kdy Němci ještě Sovětský svaz neokupovali, naopak měli s ním uzavřenou přátelskou smlouvu na základě dohody ministrů zahraničí Molotova a Ribbentropa (spolu se také obě diktatury „rozdělily“ o Polsko). Pachateli proto museli být ve světle těchto důkazů jednoznačně Sověti a nikoli Němci. Na to ukazuje i způsob popravy – rána do týla.
Závažné odhalení katyňského zločinu vedla představitele polského exilu generála Wladyslawa Sikorského k okamžitému přerušení jednání se Sovětským svazem. Žel narazil i u západních velmocí, které potřebovaly k porážce hitlerovského Německa spojenectví se Sověty. Verzi o sovětském zločinu v Katyni tak byla odmítly i západní státy a trvalo desetiletí, než pravda vyšla najevo. Katyň až do nedávných dnů byla též příčinou hořkosti ve vztazích Polska a Ruska.
Teprve v poslední době se situace začala měnit. Nejprve se v Katyni setkali premiéři Tusk a Putin, teď se měla uskutečnit společná akce na úrovni hlav států Medvěděva a Kaczyńského. Duchovní měli odpravit bohoslužbu – katoličtí i pravoslavní. Zdá se, jakoby právě toto ďábel nemohl potřebovat. On chce rozdělení, nikoli smíření. Tak lze metafyzicky chápat tragédii havárie letounu s polskou elitou, aniž bychom tím chtěli ignorovat nebo dokonce popřít přirozené příčiny pádu letadla. Jenže Boží láska a dobrota i ďáblův pokus o destrukci nakonec obrací v dobro. Pro polský národ to byla opět příležitost semknout se kolem Církve. Všude se zapalovaly svíce, lidé se nestyděli veřejně křižovat, dokonce ani politikové při oficiálních smutečních ceremoniích. Poláci se opět po delší době sjednotili – a to ve směru návratu k tradičním hodnotám víry a morálky. Katyňská tragédie – jak ta před 70 lety, tak i ta současná s 96 obětmi letecké katastrofy – má své místo v Božím plánu. Je zde naděje, že informace o sovětských vraždách polské elity r. 1940 se více rozšíří a komunismus tak bude ještě více než dosud demaskován jako zločinecký systém. A také - pro Polsko se nabízí jedinečná příležitost být opět tak jako za komunismu oázou autentických katolických hodnot uprostřed ideologického i konzumního bezbožectví. Kéž Bůh dá!
Radomír Malý
Katyň! Snad nikdy neobletěl název této malé ruské lokality celý svět v takové míře, jako se stalo 10. dubna. Prezidentský pár spolu s politiky, armádními veliteli, duchovními a představiteli kulturního života se stal obětí letecké katastrofy na místě, kde bylo před 70 lety více než 20 tisíc polských důstojníků brutálně zastřeleno sovětskou tajnou policií NKVD.
Každý národ má své tragické symboly. To, co znamená pro Židy Osvětim a holocaust, pro Čechy Lidice nebo pro Angličany Coventry, znamená pro Poláky Katyň. Přes 20 tisíc polských válečných zajatců zastřelených ranou do týla a naházených do hromadných hrobů! Rozkaz k této satanské bestialitě podepsali 4 představitelé Sovětského svazu: Stalin, Berja, Molotov a Vorošilov. Dokument s jejich vlastnoručními podpisy byl několikrát ukázán i v České televizi. Genocida německých nacistů a sovětských komunistů probíhaly na stejné úrovni. Jenže zatímco nacističtí zločinci neunikli ve své většině spravedlnosti, u komunistických tomu bylo zcela jinak. Ze 4 podepsaných na příkazu ke katyňské vraždě 3 zemřeli přirozenou smrtí (pouze Berja byl zastřelen svými spolusoudruhy, ale ne za Katyň). Během jejich života se veřejnost vůbec nedozvěděla, že právě oni vydali bezprostřední příkaz k těmto odporným vraždám, v Polsku a v dalších zemích východního bloku bylo nebezpečné jakkoliv jenom naznačit, že je spáchali Sověti a nikoli Němci, jak hlásala oficiální propaganda. I na Západě se mluvilo o Katyni jako o „nacistickém“ a nikoli komunistickém zločinu, teprve od 50. let se pozvolna připouštěla i tato možnost.
Až Gorbačovova „pěrestrojka“ a politické změny ve východní Evropě koncem 80. let přinesly změnu i tady. Především Poláci nerezignovali, málokdo z nich věřil verzi o „německém“ zločinu v Katyni. Gorbačov r. 1990 oficiálně přiznal, že příkaz k zastřelení polských důstojníků v Katyni vydal osobně Stalin. I někteří ruští spisovatelé a publicisté odvážně přiznali na základě prozkoumaných dokumentů jednoznačně sovětskou vinu. Dosud zveřejněné dokumenty odhalují, že Stalin měl v plánu vyvraždit veškerou polskou inteligenci, což mu překazila nakonec válka. Vraždy zajatců v Katyni byly k tomu pouhou „předehrou“. Většinu z nich totiž netvořili profesionální vojáci, ale záložní důstojníci, jimiž se mohli v předválečném Polsku stát pouze lidé s vyšším vzděláním. Byli to právníci, lékaři, učitelé, profesoři, inženýři, kněží.....Polská předválečná inteligence byla převážně katolická, což dokazují mimo jiné i růžence v prstech mnoha exhumovaných ostatků katyňských obětí.
Sovětský svaz a později Rusko sice přiznalo, že Katyň je jejich a nikoliv německou vinou – přesto však až do současnosti tvrdošíjně odmítalo stíhat to jako zločin proti lidskosti. Ruská generální prokuratura se ještě nedávno vyjádřila, že prý šlo o „válečnou operaci“ a na tu se údajně se nevztahuje žádný paragraf. Vrahové tak unikali spravedlnosti. Jeden z důstojníků bývalé NKVD se dokonce přiznal ruským médiím, že v Katyni zastřelil 5 tisíc lidí – a nikdo ho nežaloval.
Historie odhalení katyňského zločinu má totiž svůj zcela zvláštní vývoj. Němci při útoku na Sovětský svaz, kdy obsadili značnou část ruského území, odhalili v Katyni masové hroby polských důstojníků. Pozvali k tomu experty z neutrálních států: Švédska, Švýcarska, Španělska a také od Mezinárodního Červeného kříže. Ti všichni konstatovali datum úmrtí minimálně před 3 lety, tudíž v roce 1940, kdy Němci ještě Sovětský svaz neokupovali, naopak měli s ním uzavřenou přátelskou smlouvu na základě dohody ministrů zahraničí Molotova a Ribbentropa (spolu se také obě diktatury „rozdělily“ o Polsko). Pachateli proto museli být ve světle těchto důkazů jednoznačně Sověti a nikoli Němci. Na to ukazuje i způsob popravy – rána do týla.
Závažné odhalení katyňského zločinu vedla představitele polského exilu generála Wladyslawa Sikorského k okamžitému přerušení jednání se Sovětským svazem. Žel narazil i u západních velmocí, které potřebovaly k porážce hitlerovského Německa spojenectví se Sověty. Verzi o sovětském zločinu v Katyni tak byla odmítly i západní státy a trvalo desetiletí, než pravda vyšla najevo. Katyň až do nedávných dnů byla též příčinou hořkosti ve vztazích Polska a Ruska.
Teprve v poslední době se situace začala měnit. Nejprve se v Katyni setkali premiéři Tusk a Putin, teď se měla uskutečnit společná akce na úrovni hlav států Medvěděva a Kaczyńského. Duchovní měli odpravit bohoslužbu – katoličtí i pravoslavní. Zdá se, jakoby právě toto ďábel nemohl potřebovat. On chce rozdělení, nikoli smíření. Tak lze metafyzicky chápat tragédii havárie letounu s polskou elitou, aniž bychom tím chtěli ignorovat nebo dokonce popřít přirozené příčiny pádu letadla. Jenže Boží láska a dobrota i ďáblův pokus o destrukci nakonec obrací v dobro. Pro polský národ to byla opět příležitost semknout se kolem Církve. Všude se zapalovaly svíce, lidé se nestyděli veřejně křižovat, dokonce ani politikové při oficiálních smutečních ceremoniích. Poláci se opět po delší době sjednotili – a to ve směru návratu k tradičním hodnotám víry a morálky. Katyňská tragédie – jak ta před 70 lety, tak i ta současná s 96 obětmi letecké katastrofy – má své místo v Božím plánu. Je zde naděje, že informace o sovětských vraždách polské elity r. 1940 se více rozšíří a komunismus tak bude ještě více než dosud demaskován jako zločinecký systém. A také - pro Polsko se nabízí jedinečná příležitost být opět tak jako za komunismu oázou autentických katolických hodnot uprostřed ideologického i konzumního bezbožectví. Kéž Bůh dá!
Immaculata č.107 - 1/2010
18/03/2010 19:35
 |
Rozeslali jsme nové číslo Immaculaty. Spolu s Immaculatou jsme zaslali - jako obvykle s prvním číslem - i složenku, jejímž prostřednictvím můžete, budete-li chtít, zaslat dar na vydávání našeho časopisu. Nejedná se o žádnou upomínku, chceme jen usnadnit zaslání daru těm, kteří by tak chtěli učinit. Na konci našeho dopisku byla uvedena poznámka "poslední registrovaný příspěvek...". Ta měla sloužit jako zpětná vazba, že Váš dřívější dar došel v pořádku. Takže pokud jste zaslali příspěvek např. v prosinci 2009 ale byl určen na rok 2010, tak v poznámce bude uvedeno, že dar přišel v roce 2009. Zdá se, že některé naše čtenáře jsme tím trochu znejistili, za což se jim omlouváme. Pokoj a dobro br. Bohdan |
Promluvy Svatého otce během návštěvy v České republice
28/09/2009 14:30
Uvítací ceremoniál
- Praha, letiště Stará Ruzyně, 26. září 2009
Návštěva u „Pražského
Jezulátka“
- Praha, chrám Panny Marie Vítězné, 26. září 2009
Promluva k představitelům politického a občanského
života a k diplomatickému sboru
- Pražský hrad, 26. září 2009
Nešpory s kněžími, řeholníky, řeholnicemi,
seminaristy a laickými hnutími
- Praha, katedrála sv. Víta. 26. září 2009
Homilie na Eucharistické
slavnosti
- Brno, letiště, 27. září
Anděl Páně
- Brno, letiště, 27. září 2009
Promluva na ekumenickém
setkání
- Praha, Arcibiskupský palác, 27. září 2009
Promluva na setkání s akademickým
světem
- Vladislavský sál Pražského hradu, 27. září 2009
Homilie při slavení Eucharistie ze slavnosti
sv. Václava
- Stará Boleslav, 28. září 2009
Projev – poselství mládeži
- Stará Boleslav, 28. září 2009
Projev na rozloučenou
- Praha, letiště Stará Ruzyně, 28. září 2009
Konala se pouť Rytířů Neposkvrněné a čtenářů časopisu Immaculata
15/08/2009 23:13
Dne
15.8.2009 se uskutečnila pouť na Cvilín - poutní místo v
Ostravsko-opavské diecézi, které spravují bratři minorité. Z
brněnské minoritské farnosti se vypravil celý autobus.
Dále si můžete prohlédnout obrazovou reportáž.
Hledáme nadšence...
27/07/2009 15:25
Hledáme nadšence, který by nám navrhl
design těchto webových stránek
(popřípadě i správu pomocí redakčního systému).
Kontaktujte nás.
Děkujeme.
br. Bohdan
(popřípadě i správu pomocí redakčního systému).
Kontaktujte nás.
Děkujeme.
br. Bohdan
Byli jsme na pouti po stopách sv. Maxmiliána
19/09/2007 19:30
Milí čtenáři,
ve dnech 14.-16.9.2007 jsme podnikli pouť po stopách sv. Maxmiliána.
Celkem nás bylo tak akorát do jednoho autobusu. Navštivíli jsme Něpokalanov, Varšavu, Krakov, Auschwitz.
Předpokládám, že o vypravení se na pouť přemýšlelo více z Vás.
Naše FOTOGALERIE Vám umožní alespoň trošku nahlédnout do míst, která jsme navštívili.
br. Bohdan
ve dnech 14.-16.9.2007 jsme podnikli pouť po stopách sv. Maxmiliána.
Celkem nás bylo tak akorát do jednoho autobusu. Navštivíli jsme Něpokalanov, Varšavu, Krakov, Auschwitz.
Předpokládám, že o vypravení se na pouť přemýšlelo více z Vás.
Naše FOTOGALERIE Vám umožní alespoň trošku nahlédnout do míst, která jsme navštívili.
br. Bohdan
Nakoukněte do archivu