Minorité, kteří přinesli mír

Antonín Randa

Předmluva

Tato česká publikace je inspirována vyprávěním Alexe Cordera, který se narodil v Pariacotu v Peru roku 1980. Když do jeho rodného města vtrhli teroristé z organizace Světlá stezka, bylo mu 11 let. Později se odstěhoval, ale i když studoval a pracoval mimo svou vlast, vzpomínky na hroznou noc ho stále provázely. Rozhodl se tak pustit do bádání po tehdejších událostech. Po letech zkoumání a rozhovorů s pamětníky sepsal o osudové noci roku 1991 knihu.

„Když jsem se roku 2011 vrátil z Madridu domů, chtěl jsem si splnit svůj sen a napsat knihu. Ne jen tak nějaký obyčejný příběh, ale příběh o události, která mnou pohnula v dětství. Bylo mi sotva 11 let, když se to stalo. Já ani moji vrstevníci jsme nechápali, proč se tehdy, 9. srpna roku 1991, přihodila ta strašná věc. Lidé si o ní vyprávějí dodnes, ale já jsem vždy cítil, že jednotlivé verze událostí mají zásadní nesrovnalosti a pravda se v nich ztrácí. Ta věc mi nedala spát. Proto jsem se roku 2015 vrátil do Pariacota a zahájil své vlastní pátrání. Závažná svědectví, jež se mi podařilo získat, vedla k tomu, že jsem se rozhodl ukázat, co se ve skutečnosti té letní noci roku 1991 přihodilo…“

Úvod

Vo svete, v ktorom žijeme, prenasledovanie kresťanov za vernosť Kristovi a jeho evanjeliu sa stáva čoraz častejšie. Smiem tvrdiť, že tak niečím častým, že až nám, bohužiaľ, zovšednelo.

Predsa pred vyše tridsiatimi rokmi informáciu o umučení Zbigniewa a Michala prijímal som úplne inak, ako teraz prijímam informácie o každodennom zabíjaní kresťanov.  Prečo? Lebo tato vražda, hoci sa udiala veľmi ďaleko odo mňa, predsa zasahovala priamo do môjho srdca. Bol august 1991, bol som „čerstvo“ vysväteným kňazom. Počas obedu v jedálni krakovského kláštora provinciál poinformoval nás o tom, čo sa odohralo v Peru. Nebola to ešte stopercentná informácia, ale predstavený nám kázal sa modliť za našich bratov ako za mŕtvych. O pár hodín sme už vedeli, že Zbigniew a Michal nežijú. Potom každú chvíľu prichádzali viac podrobnejšie informácie o tom, čo sa odohralo na našej misii v Andách.

Krakovský minoriti koncom roku 1988 odišli na nové misijne pôsobenie. Peru po Bolívii sa stalo druhou misijnou krajinou, kde začali účinkovať naši bratia. Misia bola starostlivo pripravovaná a my mladí bohoslovci sme toto všetko pozorne sledovali. Prví misionári pátri Zbigniew a Jaroslav a neskôr aj Michal boli naši o niečo starší spolužiaci.  Pozorne sme čítali ich prvé dojmy z misijného pôsobenia. Mali sme možnosť spoznať miestneho biskupa, ktorý prišiel do Krakova povzbudiť k misijnému zanieteniu ďalších mladých minoritov, a bolo nás vtedy v seminári práve sto bratov. Peruánska misia bola nám blízka a ako „novonarodené dieťa“. Stala sa centrom pozornosti nielen našej provincie, ale aj celého rádu.  Keď toto „dieťa“ začínalo robiť svoje prvé kroky, prišla rana, ktorá ho povalila na zem. Zdalo sa, že náš rád prehral zápas o otvorenie misii medzi Indiánmi v Andách. Opak sa časom stal skutočnosťou. Misia sa obnovila a dnes už má aj konkrétne ovocie svojej evanjelizačnej práce. 

Fakt zabitia dvoch misionárov z prvej trojčlennej minoritskej komunity v Pariacoto, jeden z bratov bol v tom čase na dovolenke v Poľsku, sa stal pre mňa príležitosťou uvedomiť si, že misie, to nie je exotická dovolenka. A začiatok procesu blahorečenia Zbigniewa a Michala v roku 1996, že svätosť nie je niečím mimoriadnym. 

So Zbigniewom pod jednou strechou som žil len jeden rok, s Michalom dva roky, ale bolo toho ešte viac, čo nás spájalo. S Michalom a Zbigniewom nás spájala stredná škola, bol to malý seminár minoritov v Legnicy, na Dolnom Sliezsku. Michal a ja boli sme študentmi tejto školy. Stretol som ho prvýkrát, keď som navštívil malý seminár na záver základnej školy, Michal bol už v maturitnom ročníku. Druhý raz sme sa stretli, keď prišiel po noviciáte pozrieť svoju strednú školu. Pre nás návšteva starších spolužiakov, už oblečených do habitov, bola vždy povzbudením, že aj ja ráz zmaturujem a budem nosiť františkánsky habit.  Pamätám si, ako som stal pri  Michalovi, keď s láskou balil svoj habit do tašky pred cestou domov. Povedal mi vtedy, keď prídeš na noviciát, tak budeš nosiť môj pracovný habit, boli sme podobnej výšky. Nenosil som ten istý habit, lebo mal som noviciát už na inom mieste, ale on zopárkrát nosil môj habit, keď ešte účinkujúc v Poľsku sa cestou zastavoval v Krakove. Tento habit možno ešte leží niekde v bratislavskom kláštore. 

Pátra Zbigniewa po kňazskej vysviacke predstavení poslali pracovať pravé do tohto nášho malého seminára. O päť rokov nato tá istá cesta čakala aj mňa. Prevzal som tie isté povinnosti, ktoré pred štyrmi rokmi ukončil Zbignew. Spomienka na jeho účinkovanie v škole bola veľmi živá, o to viac, že som prichádzal do školy niekoľko dní po jeho smrti. Kolegovia v škole často nás porovnávali, a ja som cítil jeho blízkosť. Podobne ako on začínal som na poste vicerektora v malom seminári ako novokňaz. Mal som možnosť pokračovať v mnohých veciach, ktoré on začal. Ešte sme mali jednu spoločnú vec, Legnica a malý seminár pre Zbigniewa aj pre mňa boli v Poľsku jediným miestom nášho účinkovania, on z Legnicy odišiel do Peru a ja na Slovensko.  

Niekoľkokrát som rozmýšľal o tom, čo bolo také mimoriadne na Zbigniewovi a Michalovi, čo by ma uchvátilo, čo by ich odlišovalo od nás jednoduchých a ešte vtedy mladých minoritov. Nemal som nikdy pocit, že chodím okolo ľudí výnimočných. Dokonca Zbignew bol mi viac sympatickejší než Michal. Spájal nás  denný seminárny program, štúdium, rekreácia, jednoducho radosti a trápenia mladých rehoľníkov. Viac som sa o nich dozvedel až po ich smrti čítajúc niektoré svedectva svedkov ich pastoračného účinkovania. Predsa sa za ten krátky čas, čo sme boli spolu v seminári,  zapísali do mojej pamäte, ako bratia, ktorí vedeli, čo chcú. Myslím si, že aj to je znak svätosti, vedieť, čo chcem, a ísť vytrvalo za tým. Mať ciel a realizovať ho v rámci rehoľnej poslušnosti je veľkou vecou.  

Predsa chcel by som spomenúť na jednu Zbigniewovu vlastnosť, ktorá sa ma vždy dotýkala. Celý rok som v kláštornom chóre sedel v lavici oproti nemu. Pri všetkých spoločných duchovných podujatiach som mohol sledovať jeho tvár. Oproti mne aj za mnou sedeli ďalší jeho ročníkoví spolubratia. Oni boli najstarší a my sme boli najmladší, často si nás doberali, a my sme im práve na všetko naleteli, len aby bola „sranda“.  Zbigniewa som nikdy nevidel v kaplnke sa smiať. Bol sústredený aj vtedy, keď náš špirituál počas duchovného čítania s humorom komentoval nové konštitúcie nášho rádu. Jeho sústredená tvár, bez najmenšieho náznaku odmietavého postoja voči nám „smejkom“, zostane mi navždy pred očami.

Po ich blahorečení až teraz si uvedomujem, že som sa dotýkal vlastnými rukami nenápadnej svätosti. Je to zaujímavé uvedomiť si, že mal som možnosť sa zo svätým nielen modliť, ale pozerať sa na film v televízii, zahrať si karty, posedieť pri čaji, popracovať v záhrade…, a tiež posťažovať sa na predstavených a ťažký život vysokoškoláka. 

Ako by dnes vyzeral rehoľný život a kňazská služba pátrov Zbigniewa a Michala, keby ich nestretla mučenícka smrť? Pravdepodobne by jednoducho plnili svoje povinnosti. S ich vlastným nasadením by pracovali pre iných. A mňa by ani nenapadlo nasadzovať im svätožiaru… Jeden z nich, páter Jaroslav, ich predstavený, žije dodnes. Často som sa s ním stretával počas môjho pôsobenia v Ríme. Napriek tomu, že sa máme radi, a to ešte zo seminárnych čias, svätožiaru by som mu na hlavu nevztýčil. Našťastie to nie je moja úloha. To patrí len samému Bohu a On ju dáva tým, ktorých sám uzná za vhodných. Ja môžem byť len vďačný za to, že práve sú to otcovia Michal a Zbigniew, ktorých som mohol osobne poznať.  

br. Lucián Mária Bogucki, OFMConv.
spolubratr zo seminára

Docela obyčejná snídaně

Je pátek 9. srpna ráno. Pariacoto se budí prvními slunečními paprsky, které padají z vrcholků hor a nechávají za sebou svahy pokryté stíny. Nebe je jasně modré a křišťálové říční vody spěchají k Tichému oceánu. Lidé očekávají konec týdne. Mnozí už pracují ve svých ovocných sadech, jiní sbírají poslední sklizeň sezony.

Malé městečko, rozkládající se v širokém úrodném údolí, je ze čtyř stran obklopené majestátními horami, které mu zajišťují příjemné tropické podnebí. V nadmořské výšce 1 100 metrů nad mořem je tu teplo celý rok.

Stejně jako v jiných horských městech, i zde chybí základní služby. O zpevněných cestách nebo chodnících ani nemluvě. Ulice si musí sousedé sami kropit vodou, aby jim celé dny nevířil prach do očí.

Fara na náměstí je postavená v moderním stylu a vzbuzuje největší pozornost. Nachází se zde i radnice a policejní stanice, kterou teroristé v roce 1980 prakticky celou zničili.

Respektu místních obyvatel se kromě politické reprezentace městečka těší i bratři minorité, kteří na toto vzdálené místo přišli z Polska. 

Otec Jarek je toho osudného léta v Polsku, aby požehnal manželství své sestry. V Pariacotu zůstává otec Michal a otec Zbyněk. Oba se čile věnují pastoraci. Otec Zbyněk právě dokončuje katechetický kurz pro víc než třicet zájemců, kteří přišli z okolních farností.

Otci Zbyňkovi je 33 let. Vesničany zaujal tím, že zajíždí do těch nejvzdálenějších komunit, aby se postaral o nemocné. Jeho dobrácká tvář vzbuzuje důvěru a delší vousy mu dodávají vzhled zodpovědného muže. Navíc se rozhodl naučit kečuánsky, aby si s lidmi na venkově lépe rozuměl.

Zhruba o 50 kilometrů jižněji, v malé usedlosti v Cachipampě, právě snídá soudruh Jorge. Za pár hodin si vyzvedne auto, které ho spolu s jeho kumpány doveze do Pariacota. Včera v noci se sešel s přívrženci teroristické skupiny Světlá stezka a naplánovali přepadení vedoucích představitelů města v Pariacotu a minoritských kněží.

Otec Zbyněk si povídá s kuchařkou Yolandou. Farní kuchařka Yolanda je žena pevného charakteru a robustní postavy. V kuchyni má hlavní slovo. 

„Dobré ráno, otče.“

„Dobré ráno, Yolando. Jak ses vyspala?“

„Moc dobře, otče, už je mi lépe.“

„To mě velmi těší.“

„Vzala jsem si ty léky, které jste mi doporučil.“

„Výborně, jen nezapomeň, že na průdušky musíš pít vlažnou vodu,“ připomíná otec Zbyněk, ale zarazí se, protože se mu na Yolandině pohledu něco nezdá. Kuchařka se usmívá a dívá se na něj se zjevným zalíbením. Jak by také ne. Yolanda se včera potkala se sestrou Bertou, ráznou řeholnicí z konventu, která jí naznačila, že by si otec Zbyněk mohl už konečně vyměnit oblečení, protože chodí pořád v tom samém. Kuchařka proto knězi vše nachystala a on teď před ní stál bezchybně oblečený v perfektně vyžehlených šedých kalhotách, modré košili a naleštěných hnědých botách. Na levém zápěstí měl hodinky. 

Otci Zbyňkovi to došlo. Usmál se. „Tak co? Jak mi to sluší?“ Kněz mírně roztáhl ruce a v tu chvíli vypadal jako figurína ve výloze v obchodu s módou. 

„Moc,“ odvětila Yolanda a cítila v té chvíli pýchu, jakou mívají matky, když poprvé vyprovází syny do tanečních a nemohou se na ně vynadívat. 

Otec Michal byl již po snídani. Ale ne v Pariacotu. S partou mladých lidí plánoval vyjít na ledovec Pastoruri a dolaďoval poslední přípravy před výstupem. Místní animátoři měli tuto akci s otcem Michalem za odměnu. Z kněze byli animátoři nadšení, ale milovaly ho i děti. Fascinovala je jeho vysoká, dvoumetrová postava, ale též smysl pro humor, který měl. Něha, jež mu vyzařovala z očí, každému předem prozrazovala, že tento obr má dobré srdce.

„Musíme vyrazit, abychom se stihli včas vrátit domů do Pariacota a stihli večerní mši,“ hlásí kněz a výprava vyráží.

Kromě bratří minoritů se na nový den chystá i starosta Justino. Chce dokončit přípravu dokumentů, které mají zajistit elektrifikaci v Pariacotu a v okolních obcích. Kromě starostování učí ještě jazyk a literaturu na místní střední škole. Ještě než odejde do svého úřadu, srdečně se zdraví se svým sousedem Domingem. I on je starosta, ale v obci, která se jmenuje Cochabamba a leží 25 minut autem od Pariacota. Soused Domingo má dobrou náladu, protože na trhu koupil obrovského krocana, kterého plánuje upéct pro rodinu k obědu.

Když tenkrát přijeli senderisté

Otec Zbyněk se celý den věnuje laickým katechetům. Učí je, jak připravit rodiče a kmotry na slavení křtu. S Biblí v rukou vysvětluje učení o svátostech církve a doplňuje je komentáři k biblickým pasážím. Katecheté, usazení okolo dlouhého stolu, bedlivě poslouchají a někteří si dělají poznámky. Otec Zbyněk ví, že nesmí své posluchače umořit dlouhými výklady. Mají zájem, baví je to. To se mu na nich líbí. Když si během dne všichni několikrát zazpívají chvály s kytarou, zaplavuje ho pocit štěstí. Ano, tady jsem správně. Zde má moje služba smysl.

Soudruh Jorge a jeho pět bojovníků vystoupili z auta asi dva kilometry od Pariacota. Rostly zde ovocné keře, banánovníky a cukrová třtina. Vše dohromady vytvářelo souvislý porost. Muži vběhli mezi listí cukrové třtiny a ve stínu banánovníků a nízkých keříků se pustili do přípravy výbušnin z hliníkových nádob a střelného prachu.

K ledovci se otec Michal a skupinka animátorů přibližuje farním autem. Motor má co dělat, aby zvládl terén nezpevněné horské cesty a sérii serpentin. Osádka vozu zpívá písničky, které hrávají na mších. Otec Michal si lehce poklepává na volant, aby nevypadl z rytmu. Nic je nemůže zastavit. Už za chvíli stanou na nejkrásnějším ledovci země.

„Už jen kousek,“ hlásí s úsměvem otec Michal a vycení své velké bílé zuby. Pastoruri je nádherný.

„Otče, kolikrát jste už byl na Pastoruri?“ ptá se Nelly.

„Teď to bude potřetí,“ odpovídá otec Michal. „Počkejte, až budeme nahoře. Je to úchvatné místo.“

Někteří se při pohledu na nadšeného otce Michala pochechtávají. On je z Evropy, z jiného kontinentu. Všechno je tu pro něj úžasné, krásné, nové. Ale pro ně? Vždyť na to pohoří odmalička koukají z vesnice. I když, pravda, takhle vysoko ještě nikdy nebyli. A ta cesta a výhledy… Má to něco do sebe.

Starosta Pariacota Justino má dokumenty k elektrifikaci městečka doma na psacím stole. Než půjde do úřadu, chce si vše ještě jednou prostudovat. Otevře okno, aby dovnitř pustil víc světla. Jorgeho zabijáci jsou už na náměstí. Dívají se na starostův dům. Vědí, že je doma.

Senderisté zde nejsou nováčky. A policisté tu mívali z jejich útoků oprávněný strach. Bylo dokonce zvykem, že se navečer strážci pořádku přesouvali do domu naproti své stanici, kde měli pronajatý pokoj. 

Tehdy v únoru roku 1990, kdy tu senderisté udeřili poprvé, byli policisté právě ve svém pronajatém pokoji. Dodávka zastavila u policejní stanice a z její korby vyskákalo komando hrdlořezů. 

Dva z nich proběhli kolem budovy a položili k ní nálože. Brzy se ozval výbuch. Následovala střelba ostatních senderistů. V první chvíli plánovali dva policisté palbu opětovat, ale byli příliš vylekaní a nakonec utekli zadním vchodem. Teroristé věděli, kde se policisté skrývají a protože hlavním vchodem nikdo z nich nevyšel, jeden z nich vběhl do budovy a vystřelil dávku nábojů směrem k místnosti, kde měli policisté být.

V ní však už byl jen jeden policista, který se v době přepadení sprchoval a nestačil utéct. Na střelbu senderistů tak zareagoval palbou ze své služební pistole. Dvě kulky zasáhly hruď útočníka a ten, smrtelně raněný, padl k zemi. Když dorazili další teroristi na místo, viděli na podlaze ležet svého mrtvého druha. Všichni tři policisté už mezitím přeběhli ulici a skryli se do ovocných sadů v okolí města.

„Běž! Běž!“ křičeli strážníci na svého druha, který se opozdil, a vykláněli se se svými zbraněmi zpoza rohu, aby případně mohli krýt sebe i svého kolegu.

 „Schovej se mezi stromy! Ke stromům!“ radil cizí muž z vedlejší ulice, který celou scénu sledoval a chtěl pomoci uniformovanému muži.

O pár minut později vzplanulo v ulicích města peklo. Kulky létaly sem a tam. Lidé nechápali, co se děje, ale tušili, že se stali terčem teroristického útoku. Policistovi, který skolil jednoho ze senderistů, se nakonec do sadů utéct nepodařilo. Ale schoval se do vychladlé pece na chléb, kterou našel v jednom ze sousedních domů. Zbraň měl připravenou k výstřelu, ale senderisté ho nenašli a nenašli ani druhé dva policisty. V Pariacotu ten večer už kupodivu nebylo více obětí. Výtržníci na chvíli převzali kontrolu nad městem a procházeli se po ulicích. Vykřikovali „Prezident Gonzalo!“, což byla přezdívka Abimaela Guzmána, hlavního vůdce maoisticko-marxistického hnutí Světlá stezka. To však bylo všechno. Násilí tím skončilo.

Do vzduchu střílející „kumpáni“, jak se tehdy těmto teroristům říkalo, ještě hledali dům tehdejšího starosty Alberta. Byl učitelem z povolání a městské volby vyhrál v roce 1989. Ale nenašli ho. Ke svému štěstí byl právě na cestách v provincii Huaraz. Teroristé nechali na hlavních ulicích kresby symbolů, které odkazovaly na jejich extremistické hnutí. Před devátou večerní sebrali mrtvolu svého druha a odjeli.

Když se místní následujícího rána probrali z hrůzné noci, byly už ve městě jednotky vojska a státní policie. Na krátké schůzce se zástupci města kapitán pověřený vedením operace sdělil: „Vážení, je mou povinností vás informovat, že vzhledem k rizikům, která panují v této oblasti, jsme nuceni zrušit zdejší policejní jednotku a přesunout ji do vedlejšího okresu.“ 

Mezi posluchači zavládlo ticho. Většině bylo jasné, že Světla stezka právě získala toto území a že přicházejí těžké časy. Několik lidí, včetně policistů v důchodu, se ohradilo. Mezi nimi i Antonio a Mavilo.

„Při vší úctě, kapitáne, myslíme si, že toto rozhodnutí je unáhlené. Pro město může mít katastrofální následky. Hledejme jiná řešení a opatření,“ řekl Mavilo poté, co se přihlásil o slovo.

„Vím, seržante, ale uvědomte si, že tato zóna patří mezi červená území,“ odpověděl kapitán, který doufal, že právě Mavilo ho podpoří, protože býval velitelem policejní stanice v Pariacotu v 80. letech. 

„Kapitáne, ani já, stejně jako tady můj kolega,“ řekl Antonio a podíval se na Mavila, „s tímto řešením nesouhlasím. Je sem potřeba povolat více policistů a vojáků, abychom se před teroristy ubránili!“

„Nemáme kapacity k obraně této oblasti,“ odpověděl suše kapitán, a aniž by čekal na další návrhy, nařídil odjezd konvoje i s třemi přeživšími policisty a jejich veškerými služebními věcmi. 

„Zbabělec, kéž by ho suspendovali!“ procedil mezi zuby Mavilo, zatímco se s Antoniem bezmocně díval za mizejícím konvojem. Město zůstalo napospas osudu. Vysloužilí policisté Antonio a Mavilo byli příliš staří, než aby dokázali městu poskytnout alespoň základní ochranu.

Když starosta Alberto zjistil, jaké mu hrozí nebezpečí, odstoupil z funkce. Odešel do důchodu a spolu se svou rodinou se přestěhoval do Huarazu. I mnoho dalších lidí raději odešlo z města pryč. A protože vedení města během pár dní zmizelo, lidé si zvolili za starostu profesora Justina.

Klidné dopoledne

Během přestávky ve výuce laických katechetů se otec Zbyněk prochází po dvoře vedle kuchyně, kde kuchařky dokončují oběd. Yolanda má zdejší kněze upřímně ráda. Od chvíle, kdy v roce 1989 přijeli do Pariacota, přijala je za své.

„Jak to jde, otče?“

„Moc dobře, Yolando,“ odpovídá otec Zbyněk.

„Myslela jsem si to. Váš smích je slyšet až sem,“ konstatuje s naoko vážnou tváří Yolanda, ale koutky jí přitom cukají.

„Ano, jistě,“ přistupuje na její hru otec Zbyněk. „Výuka je náročná a těžká, všichni se musíme maximálně koncentrovat,“ kývá hlavou otec Zbyněk. Oba se po pár vteřinách rozesmějí. Otec Zbyněk Yolandu obejme kolem jejích mohutných ramen. „Jsou to dobří studenti, Yolando. Pomohou nám s přípravou na svátost křtu, prvního svatého přijímání a k svátosti smíření. Však uvidíš.“

Zbyněk si na chvíli sedne na dřevěnou lavičku, přehodí si nohu přes nohu a pozoruje šikovné ruce kuchařek, které prostírají stůl.

„Víte něco o otci Jarkovi?“ ptá se nejmladší z kuchařek.

„V pořádku dojel do Polska,“ odpovídá otec Zbyněk a pokračuje: „Teď se snaží v Evropě získat nějakou podporu pro Pariacoto.“

„Chybí nám. Už aby byl zpátky,“ říká nejmladší kuchařka Flora, která otci Jarkovi balila na cestu do Evropy kufr. 

„Mně se dnes zdálo, že jsem sbírala cestou na hřbitov krásné žluté kvítky,“ zapojila se do hovoru starší kuchařka Finis. „Byly tak žluté, že zářily jako sluneční záře. Otci Jarkovi by se líbily. Až přijede, musíme mu na jeho stůl nějaké kvítí nachystat,“ řekla Finis a její kamarádky souhlasně přikyvovaly. 

„To ho potěší,“ usmál se na kuchařky otec Zbyněk a vstal, aby pokračoval ve výuce budoucích katechetů. 

Otec Michal na ledovci Pastoruri dovádí s mladými farníky a vypadá u toho jako přerostlé dítě. Před chvíli je postupně nechal vystoupit až do půlky ledovce, i když se někteří z nich té výšky báli. Kněz je žertíky pobízel, ať stoupají ještě výš, a když se nakonec dostali na náhorní plošinu pokrytou hrubou vrstvou sněhu, následoval mohutný jásot a hromadné focení. Z výšky 5 000 metrů nad mořem byl úchvatný výhled. Při sestupu už mládežníci na strach a závratě zapomínají. Stavějí sněhuláky a házejí po sobě sněhové koule. Na bleděmodré obloze se objevilo letadlo, které svým silným zvukem ohlušovalo celý prostor. Otec Michal uchopil dalekohled. Byl nadšený, že se k letadlu dostal tak blízko. 

Domingo, starosta sousední Cochabamby a soused starosty Justina, už měl připravené báječné dušené krocaní maso. Jeho děti a synovci si s neteřemi hráli na honěnou na zahradě a jeho žena chystala na stůl. Po několika minutách se pak všichni, včetně Domingových rodičů, připojili k rodinnému obědu. Vzduchem létaly vtipy a hlášky, když vtom se ozvalo z Rádia Rioja: „Světlá stezka zavraždila v pralese osm osob, mezi nimi starostu, městského zastupitele, soudce smírčího soudu a další funkcionáře…“

Nálada u stolu se změnila. „Domingo, určitě jsi slyšel, že teroristi už vyhrožují i našemu sousedu Justinovi,“ řekla Domingova sestra Rosa. Vážně se odmlčela a pak dodala: „Žádají, aby se vzdal funkce. V opačném případě prý bude jeho život v ohrožení.“

„Já jsem žádnou výhrůžku nedostal,“ odvětil jí Domingo a pokusil se o úsměv. „Ale pojedu do Cochabamby tak, abych do úřadu dojel před setměním. Teroristé přepadávají v noci a to už budu v bezpečí ve svém služebním bytě,“ slibuje rodině starosta Domingo.

Přípravy soudruha Jorgeho

Soudruh Jorge je muž střední postavy, s rovnými vlasy a brunátnou pletí. Před několika měsíci informoval vedení Světlé stezky o aktivitách, které vyvíjejí starostové a kněží v Pariacotu a okolí. V části své zprávy referoval o dodávkách potravin vesničanům prostřednictvím katolické Charity. Podle Jorgeho tato potravinová pomoc brání postupu „ozbrojeného boje“, protože jde o podporu od Yankeeů, bílých Američanů. Když špičky Stezky Jorgeho zprávu obdržely, nařídily, že se v této věci musí okamžitě jednat.

Otec Zbyněk se odpoledne loučí se skupinou mladých katechetů a vzápětí se zdraví s mužem, který si s ním chce popovídat. Sednou si na lavičku na náměstí, k níž vzrostlý strom vrhá svůj blahodárný stín. Neznámý muž patří k bandě senderistů. Hovor je zpočátku klidný, ale postupně jsou slova obou mužů provázena vášnivými gesty. Zdá se, že otec Zbyněk onomu muži cosi vysvětluje, ale senderista kroutí hlavou a je stále nervóznější. Nakonec se muž zvedne a chvatně mizí pryč. 

Soudruh Jorge mezitím prozkoumal celou oblast. Všechno je připravené. Kumpáni vědí, že třetí kněz není v Pariacotu přítomen, ale to se nezdá být komplikací. Plán je jasný. V noci zajmou otce Zbyňka, otce Michala, starostu Justina a správce a členy zastupitelstva. Následně rozdají místním lidem zásoby z farního skladu. Tím by měli získat jejich sympatie. Pokud by někdo nechtěl sdílet obrozující myšlenky Světlé stezky, tomu bude jasně naznačen osud, který by ho čekal. Veřejná poprava zajatců tak bude z preventivních důvodů nutná. Aby si každý svou případnou rebelii rozmyslel. Až bude akce skončena, bezpečným útočištěm se stanou okolní rozlehlé a vysoké hory.

Senderisté mezitím posilují své šiky a do Pariacota se sjíždějí linkovými autobusy. Do spojů nastupují po dvojicích a snaží se chovat nenápadně. Všichni mají s sebou těžké batohy. Olga, žena, která se v Pariacotu narodila, pozoruje spolucestující v autobusu a cizí tváře mladíků s batohy se jí nelíbí. Vždyť v Pariacotu se teď nic neděje. Žádné slavnosti, nic zajímavého, kvůli čemu by sem měli jezdit nějací neznámí lidé. Další zastávka a zase nastupují dva cizí mladí muži v džínách, košilích a s batohy.

Když autobus dorazí do Pariacota, Olga vystoupí přímo u radnice. Spěchá rovnou za starostou. Justino je ve své kanceláři. Když zaslechne zaklepání, vstane a jde otevřít.

„Vítejte, Olgo, dobré odpoledne. Pojďte dál a posaďte se.“

Olga má silné nutkání starostovi hned všechno říct. Ale najednou váhá. Sice spoléhá na svou intuici, ale přeci jen… Nechce šířit paniku. Aby si o ní starosta neřekl, že se chová jako blázen. Byli ti mladíci opravdu teroristi? Nakonec se rozhodne. Musí o svém podezření starostovi říct. 

„Done Justino, nerozumějte tomu špatně, ale chci vám povědět, že do Pariacota přijeli hodně zvláštní lidé.“

„Jak to myslíte?“ ptá se starosta.

„Právě jsem vystoupila z autobusu a cestou jsem si všímala, jak do něj přistupovali mladí muži, které jsem u nás ještě nikdy neviděla. Všichni měli batohy a vypadalo to, že v nich jsou nějaké těžké kovové předměty. Napadlo mě, jestli nejde o zbraně.“ Srdce Olgy bušilo, ale byla ráda, že své podezření vyslovila nahlas a má to za sebou.

„Podle vás to byli teroristi?“ zeptal se starosta a mnul si přitom bradu.

„Já nevím, done Justino,“ odvětila Olga. „Ale byli divní. Nelíbili se mi. Dnes prý v rádiu hlásili, že někde zavraždili všechny městské zastupitele i se starostou a těla odvlekli do pralesa. Teď není bezpečno nikde. Ani u nás ne,“ dodala Olga a pohleděla zpříma do starostovy tváře. 

Justino pokýval hlavou a zdálo se, že se rozhoduje, co Olze odpovědět. Nakonec vstal a s poněkud strojeným hlasem prohlásil: „Nedá se žít ve věčném strachu, Olgo. To bych se zbláznil. A když přijdou? Tak ať. Neděláme nic špatného. Nevěřím, že by mi něco provedli. Ano, senderisti už mi vyhrožovali, ale nikdy se neodvážili mně nebo někomu ve městě ublížit. Jednou jsem starosta, a když jste si mě zvolili, přijal jsem tuto práci se vším všudy. Nebudu utíkat ani se třást strachem, že si pro mě jednoho dne přijdou,“ odvětil vážně Justino.

Olga byla odhodláním starosty zaskočená. Je tak odvážný, nebo jí prostě jen nevěří? 

„Done Justino, jestli můžete, utečte,“ otočila se ještě ve dveřích a pak už spěchala rychle domů. Jestli jí starosta ještě něco odpověděl, už nemohla slyšet. 

Justino se vrátil ke svému psacímu stolu a unaveně dosedl. Pak otevřel zásuvku a vytáhl žlutou obálku s dopisem. Před pár dny mu ji dal nějaký mladík na motocyklu. 

„To je pro vás, mám vám to předat,“ řekl.

„Pro mě? O co se jedná?“ vyzvídal Justino.

Mladík na motorce však už nic neřekl a spěšně odjel pryč. 

Starosta si nasadil brýle, otevřel obálku a četl: 

„Varujeme tě, buď se vzdáš úřadu starosty, nebo zdechneš jako pes.“

Starosta Cochabamby Domingo je stále v Pariacotu a na náměstí se baví s přáteli, které potkal. Zdržel se déle, než plánoval. Když si uvědomil, že se připozdívá, chvatně se otočil a spěchal domů zabalit si dokumentaci k elektrifikaci a rozloučit se s rodinou. „Tak ty přece jen odjíždíš? Myslela jsem, že nakonec zůstaneš doma a pojedeš až zítra?“ ptá se překvapeně Domingova sestra Rosa, když ho vidí v předsíni bytu. 

„Musím, Roso,“ odpovídá Domingo. Tohle je důležité. Dojedu za světla,“ slibuje a loučí se. Ne však naposledy. Ten večer se ještě jednou vrací pro zapomenutou složku dokumentů, kterou pročítal v kuchyni při podlévání krocana. Znovu startuje auto. On i rodina vědí, že to do Cochabamby za světla nestihne.

Senderisté přijíždějí

Poslední skupina senderistů cestující za svým úkolem do Pariacota sedí na korbě nákladního vozu, spolu s několika obchodníky, kterým se podařilo prodat na pátečním trhu pár věcí. Teď se vracejí domů. Nevidí, že jeden ze senderistů, sedící jako spolujezdec v kabině vozu, vytahuje zbraň a míří na řidiče. Donutí ho zastavit. Obchodníci prchají do okolních kopců a vůz s vyděšeným řidičem a senderisty na korbě míří na místo srazu se soudruhem Jorgem a dalšími kumpány. Všichni muži budou už za pár chvil pohromadě.

Na hřišti střední školy v Pariacotu, vzdáleném asi dva bloky od náměstí, několik chlapců hraje fotbal. Rozdělili se do čtyř týmů po šesti hráčích a učí se v rychlosti ovládat balon. Když uspějí, dostanou symbolickou odměnu jeden sol. Jde tu ale hlavně o vítězství, prohrát nechce nikdo. Občas někdo vykopne míč z hrací plochy na ulici, a tak se chlapci musí dohodnout, kdo pro něj půjde. Nikdo z nich nemá potuchy, co se za pár hodin stane.

Na svahy hor padají poslední paprsky loučícího se slunce a růžový horizont naznačuje, že se brzy setmí. Místní se vracejí z pastvin, někteří vezou dříví, jiní krmivo a někteří ženou domů svůj dobytek. Většina rodin spěchá, aby si doma připravila večeři a stihla přijít včas na večerní mši.

Zbyněk byl právě na faře, když slyšel, že někdo klepe. Bušení znělo čím dál naléhavěji, a tak šel ke dveřím.

„Kdo je tam?“ zeptal se.

„To jsem já, Marcelino,“ odpověděl mladík. Byl seminaristou a vedení semináře ho poslalo do Pariacota, aby zde pod dohledem otce Zbyňka pokračoval ve své formaci. 

„Dobrý večer, otče, přišel jsem vás poprosit o půjčení koně, protože zítra pojedu do hor do Puebla Viejo.“

Zbyněk mu s dobrosrdečným výrazem odpověděl:

„Koně? Kůň patří komunitě, Marcelino. Vždyť to víš. Nemusíš žádat o dovolení, když ho potřebuješ. Je ti k dispozici. Jen si ho vezmi.“

Protože se Marcelino opírá levou rukou o stěnu, pravou nohu drží nepřirozeně zvednutou a občas s ní škubne, Zbyněk se ho ptá:

„Co máš s nohou?“

„To nic není, otče, je to jen škrábnutí…“

„No tak, zvedni ji, ať se na to podívám,“ přeruší ho kněz.

Když si otec Zbyněk ránu prohlédne, vidí, že v ní má seminarista infekci. Vezme Marcelina dovnitř a usazuje ho do křesla.

„Polož nohu tady nad vodu,“ říká otec Zbyněk, zatímco si přes rameno přehazuje ručník.

„Otče, opravdu to nic není,“ odpovídá Marcelino, ale nakonec poslechne.

„Jestli tě to hodně bolí, raději cestu odlož,“ navrhuje otec Zbyněk.

„Ne, otče, je to jen malá ranka, a až ráno vstanu, určitě mi bude lépe.“

Otec Zbyněk nechce mladému seminaristovi bránit. Líbí se mu jeho nadšení, jeho zápal. Cesta do Puebla Viejo  není snadná a místní rodiny jsou vždy vděčné, když se k nim se svátostmi z Pariacota někdo dostane.

Koně koupila komunita teprve před několika měsíci, aby si usnadnila cesty k hlásání evangelia do všech místních horských koutů, kam se nedá autem dostat. Vybíral ho právě otec Zbyněk a Marcelino. Kůň se pásl v ohradě blízko řeky a jeho majitel jim ho hrdě ukazoval. Otec Zbyněk se ke krásnému zvířeti zezadu pomalu přibližoval a mluvil na něj polsky. Vzápětí ho silně šťouchl do zadku. Kůň prudce zareagoval, až se jeho majitel i seminarista Marcelino vylekali. Ale kněz je hned uklidňoval:

„Nebojte se. Chtěl jsem jen vidět, jak bude kůň reagovat.“ Zatímco otec Zbyněk hladil zvíře po šíji, vyprávěl, jak vyrůstal na otcově statku obklopen koňmi. A jak trpěl, když během druhé světové války Němci vtrhli do Polska a odvezli si ty nejlepší kusy na bojiště. 

„Bude se jmenovat Tornádo,“ řekl polohlasem kněz a Marcelinovi se zdálo, že otec Zbyněk je myšlenkami stále v dětských časech a že toto jméno už kdysi nějakému koni dával. 

„Tak tedy vítej, Tornádo,“ usmál se Marcelino a odváděl koně z ohrady. „U nás se budeš mít dobře, neboj,“ ujišťoval ho mladík a otci Zbyňkovi zářily oči. Tak přece. Přece jen si plní svůj sen. Získat pro komunitu krásného koně. A přivolat si dávné vzpomínky na vlání koňských hřív a ržání ušlechtilých zvířat.

„Jdi s Pánem Bohem, Marcelino,“ loučí se seminaristou otec Zbyněk a ještě pohledem kontroluje, zda obvázaná rána mladíkovi dobře drží. „A vyřiď hodně pozdravů našim přátelům v Pueblu Viejo.“

„Určitě jim je vyřídím, otče,“ odvětí Marcelino. Zavírá dveře a kněz kontroluje hodiny. Musí se začít chystat na mši svatou.

Zvenku ještě zaslechne jásot mnoha mladých hlasů z korby pickupu otce Michala. Přijeli právě včas, aby stihli večerní mši. Jejich nadšení z nádherného dne je takové, že i když je času pomálu, otec Michal je nechce ukrátit o slavnostní kolečko, kterým vůz obkrouží náměstí a nejbližší ulice. Tento zvyk místní zachovávají především v době úspěšného absolvování zkoušek ve škole, nebo když se žáci vracejí z exkurzí či výletů. Klakson vozu hlasitě troubí, až nakonec auto zaparkuje přímo před farou. Zvony zvoucí na bohoslužbu vyzvánějí potřetí. Jejich pronikavý zvuk doléhá až k domům u ovocných sadů. Slyší je i soudruh Jorge. Vychází se svými kumpány z úkrytů mezi stromy a vydává poslední pokyny. Muži mají přes obličeje přetažené kukly, na sobě tmavé kalhoty, černé kabáty a vysoké boty. Večerní šero už postupně vytlačuje den a první stíny zahalují uzoučkou cestu. Nákladní vůz s řidičem, který má revolver u hlavy, právě vjíždí do Pariacota.

 „Tady zastav!“ přikáže Jorge.

Auto brzdí před dveřmi radnice. Senderisti se rozdělí do skupin a každá pospíchá za svými úkoly.

Uvnitř radničního salonku sedí městský správce Efraín a kouří cigaretu. Když slyší, že před radnicí zastavil vůz a vystupují z něj muži se zbraněmi, má radost. Doslechl se zneklidňující zprávy, že se v okolí děje něco podezřelého, a tak čekal, že dorazí policejní či vojenské posily. Mužům jde naproti. Jejich oblečení se podobá policejním uniformám, takže ani při vystupování mužů z auta nemá tušení, co se ve skutečnosti děje.

„Přijel s vámi technik Castillo?“ ptá se prvního muže, který vchází do místnosti s automatem.

„Ano, je tam vzadu,“ odpoví mu senderista, aniž by si všímal, kdo se ho to ptá.

Až druhý senderista se zbraní v ruce zakřičí: „Jsme kumpanie, nikdo se ani nehne!“

Za ním vcházejí do radnice další dva muži. Jeden z nich bez zaváhání přestřihne telefonní dráty. Pak sekretářce vytrhne sluchátko z ruky a mrští s ním o zem. Kde je správce Efraín? zařve terorista a dívá se na vyděšenou ženu a nic nechápajícího Efraína.

Oba mlčí. Až po chvíli to správci dojde. Nepoznali mě. Neví, že jsem to já. Rychle s předstíranou ochotou vyhrkne: „Bydlí dole, dva bloky odtud. Je doma. Najdete ho tam,“ koktá Efraín a zároveň si všimne, že prázdný nákladní vůz mizí pryč. Jeho řidič se klepe hrůzou, ale to v té tmě nikdo vidět nemůže.

Teroristé hledají své cíle

Druhá skupina kumpánů v čele se soudruhem Jorgem směřuje do domu, který stojí naproti radnici. Bydlí v něm starosta Justino. Dveře jsou zamčené. Teroristé vidí, že se uvnitř svítí. Začnou do dveří kopat a křičí, ať starosta okamžitě otevře.

Justino ví, kdo je dole. Využívá drahocenného času a žádá manželku, aby ihned utekla. Ta odmítá. Bez manžela nechce nikam jít. Ale to už Justino křičí na sousedku Teodocii, aby chytla jeho ženu, které vzápětí pomáhá přelézt cihlovou zeď na vedlejší pozemek. Povedlo se. Bočním vchodem sousedního domu obě ženy utíkají směrem k zemědělským usedlostem.

Víc už starosta nestihl. Dveře domu povolují a senderisté tlačí Justina zbraní ke zdi. Soudruh Jorge si zvolna prohlíží jednotlivé pokoje starostova domu. Prochází se v nich jako někdo, kdo si starostův dům plánuje koupit. Další ze senderistů hlídá vstupní dveře.

Efraín v radničním salonku všechno slyší. Nadávky, kopance do dveří i křik, aby starosta otevřel dveře. Zároveň si prohlíží zbraň v rukou útočníka, který zůstal, na rozdíl od ostatních kumpánů, v přízemí. Zaujalo ho, že senderista má jen brokovnici, nekvalitní loveckou pušku, jejíž pažba byla z hrubě opracovaného dřeva. Napadlo ho, že ani další teroristi nebudou moc dobře ozbrojeni. To mu dodalo odvahy a v nestřežené chvíli se přiblíží k otevřenému oknu. Když se hlídač nedívá, potichu z něj vyklouzne ven a běží do domu profesora Abundia, učitele místní základní školy a zastupitele. Profesor je znám jako hluboce věřící muž, ale to nyní Efraína nezajímá. Abundia je totiž také vášnivým lovcem. A má doma zbraň. Efraín klepe na dveře a přitom se rozhlíží, zda ho někdo z útočníků nepronásledoval. 

„Kdo jste?“ ptá se bezstarostně vyhlížející dívka.

„Máš doma tatínka?“ ptá se Efraín.

„Ne, šel na mši,“ odpovídá dívka.

„Až přijde, řekni mu, že tu byl profesor Efraín. Ať si vezme pušku a někam se schovejte. Jsou tu senderisti!“ volá za dívkou Efraín a tmavými uličkami běží do jižní části města, kde je jeho skutečný dům, který při výslechu senderistům zatajil. Když sbíhá po schodech jedné z uliček, kousek od jeho obydlí, narazí na dospívajícího hocha, jehož zná ze školy. Jmenuje se Matouš. 

„Co se děje, pane profesore? Proč vypadáte tak vyděšeně?“ ptá se nejistě student a zneklidněně se dívá do profesorovy tváře. Řine se mu z ní pot a oči mu neklidně těkají.  

„Přijeli teroristi, Matouši. Vytrhli telefonní kabely a teď hledají lidi ze zastupitelstva.“

„Je jich hodně?“ zjišťuje duchapřítomně Matouš.

„Ano. Asi ano. Nevím přesně, kolik. Chci se dostat domů, musím ochránit svou ženu. Vezmu ji a pojedeme do Yautánu oznámit vše na policii!“

„Ale pane profesore, co když už budou u vás doma? Jestli hledají městské zastupitele, hledají i vás!“ 

Efraín se náhle cítí zdrcený. Udýchaný se opírá o zeď jednoho z domů a neví, co má dělat. 

„Má rodina. Bože můj, má rodina!“ naříká. Chvěje se po celém těle a jeho předchozí odvaha a rozhodnost jsou ty tam. Naříká a dlaněmi si otírá tvář, na níž se mu mísí slzy a pot. 

„Pane profesore, já k vám zkusím jít první,“ navrhuje Matouš. „Když u vás bude bezpečno, vrátím se pro vás a pak už budete moci odjet s rodinou pryč.“ Efraín jako by se probral z transu. Opět začal horečně přemýšlet a nakonec přikývl. Ano, to by mohlo vyjít. Matoušovi nic nehrozí. Teroristé chtějí jen jeho a jeho rodinu. Chlapec bude v bezpečí. 

Matouš vyrazí. K domu profesora to má sotva dvě minuty. Když po pár krocích zabočí do jedné z uliček, vidí na jejím konci správcův dům. Když se k němu přiblíží, zpomalí. Dívá se kolem, ale nezdá se, že by se někde dělo něco podezřelého. Přesto se rozhodne, že do domu vstoupí ze zahrady. Přeskočí zídku a vzápětí klepe na boční prosklené dveře u záhonu s květinami. 

Uvnitř se rozsvítí. Matouš vidí, jak mu jde otevřít správcova žena, ale ve stejné chvíli se za ním ozve tlumený hlas. „Nehýbej se!“ Matouš ucítí dotek hlavně na své hlavě.

„Kdo jsi?“ ptá se senderista.

„Jsem synovec tady paní…“

V té chvíli otevře dveře správcova žena. Zůstane jako zkoprnělá. Před sebou vidí mladíka s pistolí u hlavy a za ním další dva muže s puškami.

 „Kde je tvůj manžel?“ otáže se ostře muž, který míří revolverem na Matoušovu hlavu.

„Není doma. Proč ho hledáte?“ otáže se žena a snaží se, aby se jí hlas netřásl.

„Nevíš? O Světlé stezce jsi neslyšela? Zeptám se ještě jednou. Kde je tvůj muž?“

„Vím, kdo jste,“ odpoví žena a tentokrát znějí její slova méně vyděšeně. „Už jste zabili mé příbuzné v Ayacuchu. Manžel není doma, a když mi nevěříte, klidně si to tu všechno projděte.“ 

Senderisti se s prohledáváním pokojů zdrželi jen krátce. Kdyby byl správce doma, našli by ho. Když se oba senderisti vrátili k ženě a Matoušovi, pohlédli na kumpána s revolverem a zavrtěli hlavou na znamení, že v domě správce nenašli.

„Jdeme! Na náměstí! Zemřeš místo něj!“ zavelel muž a gestem dal znamení, ať se žena pohne. 

„Nemám strach. Klidně s vámi půjdu,“ prohlásila žena a hlas měla tvrdý, jako z žuly. 

Před domem ji začaly objímat děti a i ze sousedních domů vycházely ženy s dětmi v náručí. Co jí chcete udělat? Proč dětem berete mámu? Co vám udělala? Povyk před domem správce začal nabírat na síle. Tři ozbrojení muži se během chvíle ocitli ve skupině křičících žen a plačících dětí. Jejich rozhodnost se vytrácela. Nechte nás projít, volal senderista, který před chvílí mířil Matoušovi na hlavu revolverem. Ženy neustoupily a jejich křik se začal měnit v hněvivý řev, který se stupňoval. Divoká gesta žen značily jediné. Matku čtyř malých dětí vám nevydáme. Muži s takovou reakcí nepočítali. Chtěli veřejně zabít správce. Ne ženy a jejich děti. „Nechte ji! Odcházíme!“ zavelel nakonec jeden z nich, a aniž by se za skupinou žen s dětmi ohlédli, zmizeli na konci tmavé ulice.

Efraín na Matouše nevydržel čekat. Trvalo to příliš dlouho. Když senderisté vyvlekli z domu jeho ženu, byl už ukrytý za zdí nedalekého domu. V ruce měl ostré kameny, kterými byl připraven bránit svou rodinu, kdyby došlo k nejhoršímu. Když senderisté odešli, upustil kameny do trávy a rozplakal se. Chtěl běžet obejmout své nejbližší, ale neudělal to. Otočil se a běžel směrem dolů ulicí Gonzales Salazar. Zachránit své přátele ze zastupitelstva. Říct jim, co se děje, aby mohli uprchnout.

Neobvyklá mše

Kostel byl takřka plný. Každá z šestnácti řad lavic byla obsazena. Atmosféra v kostele však byla jiná, než bývá obvykle. Pár opozdilců, kteří doběhli do chrámu Páně po začátku mše, přinášelo zneklidňující zprávy. Jsou tu senderisti. Nikdo z přítomných je sice nespatřil, ale prý je to pravda. Na zdech už někteří viděli čerstvě načmáraná hesla Světlé stezky a z dalších částí města se ozývala střelba. Také přestalo fungovat telefonické spojení.

Otec Zbyněk a otec Michal si všímají neklidu, který panuje v lavicích. I k nim se těsně před mší svatou donesly informace, že se ve městě děje něco podezřelého. Mladí farníci, co se před chvílí vrátili z výletu na ledovec, zpívají u oltáře rytmické písně, ale ostatní se k nim tentokrát nepřipojují s takovým nadšením, jako obvykle. Otec Zbyněk pohlédne od ambonu na sestru Bertu, řeholnici, která se v kostele stará o květinovou výzdobu. „Ano, jsou tu,“ přikývne nepatrně sestra Berta na nevyřčenou otázku otce Zbyňka. Mše pokračuje dál. Podobizna ukřižovaného Krista a oči z obrazu Panny Marie jako by se dnes večer bezmocně dívaly na postavy dvou svých synů, kteří pronášejí eucharistickou modlitbu.

Starosta sedí ve svém domě u stolu a naproti němu usedá soudruh Jorge. Balí si pomalými pohyby cigaretu a následně si ji zapaluje. Obláček kouře vypustí ke stropu místnosti. 

„Žádali jsme tě, abys odstoupil,“ pronesl Jorge a zadíval se temně na starostu Justina. Ten očima neuhnul a pohled opětoval. „Proč jsi neuposlechl?“ Soudruh Jorge potáhl z cigarety.

„Lidé si mě zvolili,“ odvětil Justino. „Nemůžete lidem diktovat, koho si mají volit a koho ne,“ pokračoval a rovněž si sáhl do kapsy u košile a vytáhl cigaretu. Soudruh Jorge jemným gestem zastavil pohyb jednoho ze senderistů, který mu v tom chtěl zabránit. 

„Dříve jsi tvrdil, že marxismus a revoluce jsou cesty, jak rozbít prohnilý systém tohoto státu. Už si to nemyslíš?“ zeptal se soudruh Jorge. 

„Revoluce? Možná by naší zemi prospěla. Ale ne taková, kdy se budou vraždit lidé. Vraždíte nevinné. To není cesta, kterou se dá dosáhnout změny! Myslíte si, že když mě zabijete, tak něco změníte?“ Starosta se pohrdavě uchechtl. 

V místnosti se rozhostilo ticho. Muži mlčí a ostatní senderisté hledí na svého velitele a čekají na jeho pokyny. 

„Jak chceš,“ pronese nakonec soudruh Jorge a zhasí cigaretu o dřevěnou desku stolu. Vstane a mužům dá krátký rozkaz. „Jdeme!“ Ti Justinovi zkroutí ruce za záda, pevně je svážou a za pár okamžiků už stojí na ulici. Míří k radnici. Pro důkazy o Justinově vině.

Efraín ze všech sil utíká ulicí Gonzales Salazar, jednou ze dvou větších ulic města. Když narazí na muže, který jde proti němu, na okamžik ho napadne, zda to není jeden ze senderistů. Neznámý zvedne svítilnu a oba se poznají. 

„Efraíne, co se děje?“ zeptá se chodec a Efraín se snaží popadnout dech. Je to Amaranto, jeden z mladších farníků, který občas pomáhá při církevních událostech. Vrátil se z pastvin pozdě, a než zahnal dobytek, mše už byla dávno v plném proudu. Doufal, že stihne alespoň její závěr.

„Amaranto, jsou tu teroristi. Potřebuji auto. Prosím tě, zkus říct tvému sousedovi, co má náklaďák, ať hned jede k výjezdu z města. Ještě musím varovat pár přátel a pak za ním doběhnu. Musíme informovat policii z Yautánu.“

Efraín nečeká na Amarantovu odpověď a dál běží do temných ulic města.

Amaranto je zmatený. Co to ten Efraín říká? Jací teroristi? Vždyť je všude kolem klid. Rozhodne se, že nejdřív půjde do kostela zjistit, co je na tvrzení Efraína pravdy. Postaví se do jeho zadní části a sleduje, zda se někde neděje něco, co by napovídalo, že jsou ve městě teroristi. Mezitím věřící vstávají a jdou si k oltáři pro svaté přijímání. Mezi posledními kráčí mladík Dany. Vloni chtěl i se svým kamarádem vstoupit k minoritům. Oba se rozhodli, že absolvují formaci, a zpočátku se zdálo, že mají o místo mezi bratry minority upřímný zájem. Jenže pak se ukázalo, že Danyho přítel patří k Světlé stezce a do komunity přišel jen proto, že chtěl získávat pro organizaci informace. Když se to prozradilo, mladík utekl a kněží už o něm nikdy neslyšeli. Dany zůstal. Svou formaci sice přerušil, ale do kostela chodil dál. Přišel i dnes. Je i on zrádce? Komunita si nebyla jistá. „Tělo Kristovo,“ pronesl otec Zbyněk a vložil Danymu do úst Eucharistii. „Amen,“ odvětil Dany. I Amaranto jde k přijímání. Otec Michal se na něj usměje a Amaranto úsměv opětuje. Snad je vše v pořádku. Kdo ví, co tomu Efraínovi kdo napovídal.

Soudruh Jorge vyšetřuje

Starosta se svázanýma rukama stojí před budovou radnice a přes okna v budově sleduje, jak kumpáni s baterkami prohledávají jeho pracovní stůl a skříně se smlouvami.

Když najdou něco, co se zdá být podezřelé, přinesou to soudruhu Jorgemu a ten si listiny prohlíží. Zápisy ze schůzek farní rady u bratří minoritů, přidělené finance na boj s epidemií cholery, dopady sucha, projekt elektrifikace oblasti.

„Dost, to stačí!“ zakřičí soudruh Jorge na kumpány v budově. Ti ihned přestanou s prohledáváním a shromáždí se kolem svého šéfa. „Samé smlouvy s imperialisty,“ pronese znechuceně soudruh Jorge a odplivne si. 

Justino se na soudruha Jorgeho dívá pohledem plným pohrdání. „Vadí ti zavádění elektrifikace? Nebo že pomáháme lidem v období sucha a nemocí? Myslíš, že to dělám pro sebe?“

Rána pažbou do břicha Justina utnula proud starostových slov.

Mše skončila. Věřící pospíchali domů, ale někteří se z obav před senderisty rozhodli zůstat na faře. Noc je tmavá. Jen náměstí osvětlují slabé paprsky světla, které zajišťuje generátor umístěný na faře. Jedna z animátorek zamyká dveře kostela. Vrací se do místnosti, v níž se mezitím shromáždili mladí i staří lidé, kteří si netroufli vyjít ven. Čekají, co se bude dít. Předsunutá skupina senderistů postává v tmavých koutech náměstí a sleduje, jak aktivita kolem kostela a farní budovy utichá. Zatím nedělají nic. 

Na Efraína nákladní auto na konci města nečekalo. Po cestě ještě narazil na skupinku dezertérů, kteří utekli z povinné vojenské služby. Efraín věděl, že nemají zbraně, ale střílet a zacházet s puškami že umějí. Krátce jim vysvětluje, co se děje, a požádá je, aby se spojili s každým, o kom vědí, že má v obci vlastní zbraň. Sám pak míří k domu svého otce, kterého varuje před nebezpečím této noci. Krátce se obejmou. Efraín pak vyleze po stromě a střechách sousedních domů do skrýše, kde si jako malý hrával. Za dne tu býval krásný výhled na město, kostel i náměstí. Už je to hodně let, co tu byl naposledy. Dnes se sem Efraín vrátil. Aby se stal svědkem událostí této noci.

Soudruh Jorge si mezitím pročítal poslední z dokumentů, který mu jeho kumpáni přinesli. Šlo o zprávu k otevření prvního dopravního spojení mezi Pariacotem a sousední osadou, kterou starostovi vypracovali místní kněží. Dobře věděli, jak těžký život lidé v horské osadě mají. Výstavba silnice už je v plném proudu a má sloužit stovkám farmářů k převozu úrody z ovocných sadů. Úpravy spočívají především v rozšíření bývalé jezdecké stezky. Protože ale v oblasti chybějí stavební stroje, musí si dělníci vystačit jen se svou lidskou silou. Místní farní komunita proto vozila dělníkům pravidelně potraviny, konzervy a polévky.

Je čtvrt na devět, když soudruh Jorge dočte všechny dokumenty. Složí je do desek a celá skupina se pohne směrem k centru města. Cílem je budova fary. Justino zůstává s třemi senderisty před budovou radnice. Míří na něj zbraněmi a starosta klečí na zemi. Ještě se vzpamatovává z úderu pažby.

Senderisti míří ke kostelu

Na náměstí Plaza de Armas se skupina soudruha Jorgeho setkává s předsunutou hlídkou senderistů, která sledovala dění před kostelem a farou. Muži se rozdělují. Tři z nich zajišťují zadní vchod do kostela a soudruh Jorge a jeho doprovod jdou k hlavním dveřím chrámu.

Uvnitř budovy ošetřuje otec Michal a řeholnice Berta malé děvčátko, které přišlo na mši zraněné. „Dokončíš to, prosím?“ otáže se otec Michal sestry Berty. „Sejdu dolů k lidem, trochu je uklidním. Připravíme nějaká lůžka k přespání.“ Sestra Berta přikývne.

Otec Michal sestupuje po schodech do vnitřní zahrady, když v tom uslyší silné bušení na dveře kostela. Svit baterek, nadávky a tlukot pěstmi vystřídá kopání.

K otci Michalovi se na zahradě připojí Digno, jeden z animátorů, s nimiž dnes zdolával ledovec. 

„Otče, kopou do dveří,“ volá Digno s úzkostí v očích.

Otec Michal se snaží rychle přemýšlet a pokouší se chlapce uklidnit.

„Řekni ostatním ze skupiny, ať přijdou sem. Sejdeme se tady, na zahradě,“ nařizuje otec Michal.

Mladé animátorky Nelly a Editha stojí potichu, celé vystrašené, u okna fary. Škvírou u záclony sledují, jak teroristi obcházejí budovu fary, jakoby hledali místo, kudy na dům vyšplhat a jak vniknout dovnitř. Uvnitř fary je ticho. Teroristi si svítí baterkami a poslouchají, zda neuslyší nějaké hlasy zevnitř.

Pár studentů, co se učí na zkoušky, sedí ve studovně v zadní části prvního patra. Nezúčastnili se mše a netuší, že kostel a faru obkličují senderisti.

Animátor Carlos vejde do studovny a vyruší je:

„Jsou tu senderisti. Mlátí do dveří a snaží se dostat dovnitř. Otec Michal vzkazuje, že se máme shromáždit na vnitřní zahradě,“ oznamuje studentům.

„To je nějaký fór?“ ptá se nevěřícně Cristian.

„Ne, vážně! Venku jsou teroristi! Snaží se vykopnout dveře! Pojďte!“ trvá na svém čím dál nervóznější Carlos.

„Hele, Carlosi, není to spíš zase ta kočka, co ti minule oknem vlezla do postele?“ studenti se dají do smíchu. 

Carlos mávne rukou a pospíchá k vnitřní zahradě, na níž se shromažďuje mládež. Všichni mezi sebou hovoří tlumeně, ale s jakousi naléhavostí a velkou nervozitou. Někteří říkají, že by bylo lepší jít ihned domů. Jiní navrhují raději zůstat. Snad dveře vydrží. Doufají…

Rány do dveří kostela a fary na okamžik ustaly. Nelly a Editha jsou stále ještě schované v patře fary a pozorují neúspěšné snahy senderistů o vniknutí do kostela a fary. Skupina mužů odstupuje a obě propojené budovy si prohlíží z větší vzdálenosti. Hledají nejslabší místo, kudy by se dalo dovnitř proniknout. 

Amaranto a Dany nechtějí zůstávat s ostatní mládeží ve vnitřní zahradě a procházejí chodbičkou do kostela. Zde jsou shromážděni hlavně starší obyvatelé města, kteří po mši zůstali na faře a plánovali zde přespat. Amaranto vypráví Danymu o své příhodě s Efraínem. Přiznává se mu, že neuposlechl jeho varování a nešel za řidičem, který měl s Efraínem dojet pro pomoc. Dany zamyšleně kýve hlavou. „To nic,“ obejme Amaranta. „To nic, zvládneme to…“ pronese Dany. Jeho pohled je však temný. Ač je uvnitř farní komunity, v duchu přeje těm, kteří slídí venku. To však Amaranto nemůže vidět. Je vděčný, že ho jeho kamarád neodsoudil.

Carlos se ještě jednou vrací do studovny, aby své kamarády varoval, ale vzápětí vidí, že otec Michal byl rychlejší. Vede oba studenty z místnosti a něco jim důrazně vysvětluje. Chlapci mají ve tváři údiv a cupitají před hřmotnou postavou otce Michala jako děti z mateřské školy.

Jen dva kněze!

Ustání bouchání a kopání do dveří fary a kostela si někteří vykládali tak, že teroristi zřejmě neuspěli a odtáhli s nepořízenou pryč. Když ticho trvalo déle než půl hodiny, dvě ženy se rozhodly, že z kostela odejdou. Otevřely dveře, ale před sebou okamžitě uviděly teroristy s kuklami na hlavách. Zůstaly stát jako uhranuté a i teroristi byli z tohoto vývoje událostí na okamžik zaskočeni. Jedna z žen se hned pokusila dveře zavřít, ale bylo příliš pozdě. Senderista byl rychlejší a podařilo se mu do nich strčit nohu. Soudruh Jorge vše zpovzdálí sledoval, a když uviděl, co se stalo, ihned běžel ke dveřím kostela a vstoupil dovnitř.

 „Co si přejete?“ vyšla proti němu duchapřítomná sestra Berta.

„Chceme mluvit s kněžími,“ odvětil soudruh Jorge. Rozhlížel se po lidech sedících v lavicích kostela a kontroloval si jejich tváře, zda mezi nimi nezahlédne nějaký vzpurný pohled. 

Senderisté se rozmístili po kostele a převzali kontrolu nad celým chrámovým prostorem. Kostel a faru spojovala úzká dlouhá chodbička. Senderisté stáli u ní a sestra Berta si všimla, že váhají. Čekali, že zde na ně číhá past. „Ať vyjdou kněží!“ volali do chodbičky kumpáni. Opakovali rozkaz svého velitele, ale dovnitř chodbičky se nikomu z nich nechtělo.

„Otče, senderisti jsou v kostele a chtějí s vámi mluvit,“ přiběhla vyděšená dívka do pokoje otce Zbyňka. Kněz uklízel obvazy a léky po ošetření děvčátka, jehož se po mši ujal otec Michal s řeholnicí Bertou.

„Jestli se mnou chtějí mluvit, pak si promluvme,“ odpověděl otec Zbyněk.

Za pár okamžiků už stojí v chrámové lodi. Vidí, že na sestru Bertu míří zbraní. Další zbraň vzápětí směřuje i na něj.

„Jste kněz?“ zeptá se soudruh Jorge.

„Ano,“ odpoví mu Zbyněk klidně.

„Kolik vás tu je?“

„Pět. Dva kněží a tři postulanti.“

„Kde jsou?“

„Uvnitř.“

„Ať přijdou. Všichni,“ zavelí soudruh Jorge.

„Ne. Kněží jsme dva. Ti další jsou jen postulanti.“

„Řekl jsem všichni!“ opakuje příkaz soudruh Jorge.

„Ne, oni ne! Vezměte si nás dva. Ale je necháte!“ Otec Zbyněk ta slova pronesl s takovou rázností, že to soudruha Jorgeho evidentně zaskočilo. Vážil situaci. Otec Zbyněk působil naprosto klidně. Jeho pohled byl pevný a soudruha Jorgeho napadlo, jestli se za jistotou tohoto muže přeci jen neskrývá nějaká past. Jorge přemýšlel.

 „Dobrá tedy,“ odvětil nakonec. „Ať přijde ještě ten druhý.“

Otec Michal byl v zahradě a modlil se s mladými farníky a animátory. „Ať vyjde ten druhý kněz!“ volali senderisti do chodbičky. „Modlete se, prosím, za moji maminku,“ pronesl otec Michal ke shromážděné mládeži a řeholnicím. Tentokrát mu na tváři chyběl jeho věčný úsměv. Když procházel chodbičkou do kostela, musel se sklonit. Jinak by se do ní se svou hřmotnou postavou nevešel. „Tvá vůle se staň, ne má,“ šeptal si, než vkročil do chrámové lodi a postavil se vedle otce Zbyňka.

„Svažte jim ruce!“ rozkazuje soudruh Jorge.

„Proč? Proč jim musíte svazovat ruce?“ křičí sestra Berta a i věřící v lavicích se poprvé ozývají se svými protesty.

„Pro jistotu. Když zůstanete všichni v klidu, nic se jim nestane,“ snaží se soudruh Jorge uklidnit situaci.

„Kam je vedete? Já půjdu s nimi,“ naléhá řeholnice.

„A kdo jste?“ ptá se Jorge.

„Jsem řeholní sestra. Nevidíte?“ odpovídá Berta a ukazuje Jorgemu kříž.

Jorge na to nic neříká. Prohlíží si klíčky od farních aut, které našli kumpáni v sakristii. Volá si jednoho z kumpánů a nařizuje mu, ať vozy připraví k odjezdu.

Z chodbičky jsou do kostela slyšet hlasy mladých lidí. Modlí se. Senderisti stále pohledem kontrolují shromážděné věřící v kostele. Je zde i Dany. V jednu chvíli se pohled Danyho potká s pohledem senderisty stojícího vedle otce Zbyňka. Nepatrně na sebe kývnou. Všiml si toho znamení někdo? Dany si není jistý. Podívá se na vedle stojícího kněze. A s hrůzou si uvědomuje, že se otec Zbyněk dívá přímo na něj. Danymu se zatočí hlava. Ví to. On to ví. Ví, že jsem zrádce. Teď už ano… Myšlenky mu těkají a vyděšené oči klopí k zemi. 

Soudruh Jorge má od Danyho informace, že mladí lidé mají své kněze mimořádně rádi. Kdyby viděli, jak je ohrožují zbraněmi, kdo ví, co by se v těch nerozvážných mladých hlavách mohlo stát. Nastaly by jen zbytečné nepříjemnosti. 

„Nasedejte! Do auta! Jedeme!“ velí soudruh Jorge a postupně nastupují jeden po druhém do dvou přistavených aut. Kněží si sedají vedle sebe na korbu pickupu.

Lidé v kostele jsou zmatení. Nevědí, co mají dělat. Kam je vezou? A proč? Protestující hlasy začínají nabývat na síle. Sestra Berta stojí před jedním z teroristů a dožaduje se vysvětlení. Mluví rázně, bez známek strachu. „Uklidněte se, sestro,“ odpovídá senderista. „Děláme jen svoji práci,“ a udělá dva kroky vzad, aby řeholnice před ním nestála v takové blízkosti. Otec Zbyněk celou scénu pozoruje z korby pickupu. Podle hlasu pozná muže, s kterým odpoledne hovořil na lavičce na náměstí.

„Synu, takto chceš udělat svět lepším?“ zeptá se senderisty. Ten je evidentně nesvůj a nechce odpovídat. Když na korbu pickupu začne dobrovolně nastupovat i sestra Berta, znovu k ní přistoupí. „Neměla byste jezdit, sestro,“ řekne jí tiše.

Auta se dají do pohybu. Starší lidé vycházejí před kostel a zůstávají zkoprnělí. Jako by ještě nechápali, co se to právě stalo. Z fary však už také vybíhají první hloučky mladých lidí a ti mají kuráže dostatek. Okamžitě začnou křičet a někteří z nich dokonce běží za auty a snaží se teroristy přimět, aby zastavili. „Neopovažujte se běžet za námi! Stůjte nebo tu bombu mezi vás hodím!“ křičí jeden ze senderistů a v ruce drží skutečnou, podomácku vyrobenou nálož. Mladíci trochu zpomalí a řidiči obou vozidel naopak přitlačí plynový pedál k podlaze. Koncová světla aut se ztratí, když oba vozy zatočí do ulice, která vede k radnici.

Soud před radnicí

Když oba vozy zabrzdí před radnicí, senderisté, kteří hlídali starostu, pokynou soudruhu Jorgemu na znamení, že je vše v pořádku. Muži vystupují z aut a obhlížejí okolí. Otce Zbyňka a otce Michala vedou ke starostovi. 

Soudruh Jorge si trojici prohlíží. 

Stoupne si před ně a pohupuje se na špičkách dopředu a dozadu.

„Podvádíte a oblbujete lidi,“ oznámí trojici soudruh Jorge a z tónu jeho hlasu je zřejmé, že právě začalo soudní přelíčení, jemuž on předsedá.

„Rozdáváte jídlo od imperialistů! Podplácíte jím lidi. Biblí si podmaňujete vesničany, kteří vás pak poslouchají jako ovce. Jenže tímhle žvaněním svého cíle nedosáhnete.“ Jorge se zašklebí. „Karel Marx, to je cesta, milí otcové. Třídní boj. Revoluce! Ne Ježíš. Ne paktování s imperialisty. Rozumíte?“ Soudruh Jorge pozvedá pěst a na své zajatce se výhrůžně zadívá. Jeho slova ani gesto neměly žádnou odezvu. Trojice mlčela. „Tak rozumíte tomu?“ Jorge zařval a jeho hlas zněl ve ztichlé noci hrozivě.

„My jsme se tu narodili,“ promluvila do nastalého ticha sestra Berta a soudruh Jorge na ni s překvapením pohlédl. Stála stranou a Jorge o ní nejspíš vůbec nevěděl. „Žijeme na místě, kde žily naše matky, otcové, naši předci. Žijeme tu, jak nejlépe umíme. Každý, kdo nám chce v naší těžké práci pomoci, je vítaný. Věříte v lepší svět. I my v něj věříme. Tvrdě pracujeme, aby se nám tu žilo lépe. Tak nás tu nechte žít. A až příště přijedete, nechte kukly a zbraně doma. Budeme k vám přátelští, stejně jako ke každému, kdo k nám přijíždí v míru.“

Muži byli zaskočeni řečí odvážné sestry. Kdyby jim Jorge dovolil promluvit, přiznali by, že vůči této ženě nemohou mít žádnou nenávist. Sám soudruh Jorge jakoby nevěděl, jak navázat na svůj úvodní projev. Rozpačitou chvíli přerušil jeden z přicházejících senderistů a cosi soudruhu Jorgemu sděloval.

 „Jak to, že se vám správce nepodařilo přivést?“ obořil se Jorge na kumpána.  

„Doma nikdo není,“ oznamuje muž. 

„Vyrazili jste dveře?“ dotazuje se Jorge.

„Ano. Ale nikoho jsme nenašli. Dům jsme převrátili vzhůru nohama.“

„Idioti,“ procení Jorge. 

Po krátké odmlce přistupuje Jorge ke starostovi a zeptá se ho: „Kde se tu prodává benzin?“ 

„Na čerpací stanici kousek od náměstí,“ ukazuje starosta rukou. Jorge dává dvěma mužům pokyn a ti sedají do auta. Po chvíli se vracejí s plnými kanystry. 

Dva jsou s naftou a dva s benzinem. Čerpací stanice byla teď v noci zavřená, ale stačilo rozstřelit zámek a natankovat si dle libosti. Na korbě bylo i dost nakradených věcí, které se mohou v příštích hodinách hodit. 

Teroristé se stále nemají k odjezdu. Před radnicí stojí starosta a dva kněží se svázanýma rukama, opodál řeholnice Berta a skupina mužů se zbraněmi v rukou, čekající na pokyn velitele. Ten mezitím dostává zprávu, že se nepodařilo zadržet žádného zastupitele.

„Tak. A teď to s námi skoncují,“ komentuje si pro sebe dění sestra Berta a hledí chvíli na kněze a chvíli na soudruha Jorgeho.

Michal se Zbyňkem si vyměňují několik slov v polštině. Možná si udělují rozhřešení, pomyslí si řeholnice.

Jorge ukazuje baterkou směrem k faře a cosi povídá jednomu ze senderistů. Dívá se na hodinky a zdá se, že ještě na něco čeká. Ano, opravdu čeká. Na ohromující výbuch, který přichází právě teď. 

Jeden ze senderistů odpálil na faře bombu a tlaková vlna se prudce šíří. Vyhodila do povětří dveře, okna a část střechy farní budovy.

Mládeže i pár starších lidí, kteří po odjezdu senderistů na faře zůstali, se zmocní hrůza a panika. Někteří se vrhají k zemi, jiní utíkají, další se zkoušejí schovat. Postulant Carlos se běží ukrýt do studny. Všude páchne spálenina. Lidé čekají na další výbuch. Ten přichází vzápětí. Ale už ne z fary, ale z budovy městského úřadu. Ozvěna obou výbuchů se rozléhá po okolních kopcích.

„Jedeme!“ zavelel vzápětí soudruh Jorge a senderisté už tlačí na korby farního pickupu starostu a oba kněze. Další muži naskakují do přistavených aut a během nastupování se ozve třetí výbuch. Největší. Na ulicích není živé duše. Lidé jsou poschovávaní v domech a jen pár očí za okny sleduje scénu odehrávající se před radnicí. 

Kolona čtyř aut se dala do pohybu. Vtom si jeden z teroristů všimne, že na zadním sedadle sedí sestra Berta.

„Zastav. Ať si ta ženská vystoupí!“ nařizuje řidiči.

Řidič zastavuje.

„Vystupte si. Ihned!“ říká důrazně senderista, ale jeho slova zní spíše naléhavě než výhrůžně.

Řeholnice ale trvá na tom, že nevystoupí, dokud se nedozví, kam vezou kněze. „Berto, vystup si, prosím,“ ozve se otec Zbyněk z korby pickupu, který jel v koloně jako poslední.

Než se mu podaří říct něco dalšího, jeden ze senderistů na Bertu míří zbraní a další jí vystrčí z auta. Řeholnice leží na silnici a vozy mizí pryč. Sestra vstane a udělá ještě pár kroků směrem k odjíždějícím autům, jako by je chtěla pronásledovat. Vzápětí se zastaví, klekne na kolena a rozpláče se.

Teroristé na konci města zastavují ještě jednou. Když překonají dřevěný most, vracejí se k němu s kanystry hořlaviny. Plameny, které z něj po chvíli šlehají, jsou obrovské. Když se jeho trámy s rachotem řítí do řeky, teroristi to už neslyší. Z jejich aut už nejsou vidět ani koncová světla.

Jezdeckou stezkou

Auta uhánějí po úzké jezdecké stezce plné kamení, s řadami křovisek po obou stranách. Cesta je čím dál strmější a motorům dává práci zdolávat náročné převýšení. Řidiči musí jet na první rychlostní stupeň.

Otec Zbyněk tuto cestu dobře zná. Před měsícem tudy stoupal za jedním starcem, o němž mu bylo řečeno, že se už nemá šanci uzdravit. Kněz znal místní indiánský jazyk kečua. Mluvili jím zdejší rolníci a prakticky všichni vesničané z osad rozesetých po okolních horách. Znalost místního jazyka mu pomáhala v pastoraci i v medicínských úkonech. Sedmdesátiletého starce zachránil. Ránu, která se nechtěla hojit, vyčistil, ošetřil a přidal i léky, které muži pomohly. 

Otce Zbyňka tato vzpomínka zahřála u srdce. Měl rád příběhy s dobrým koncem. A tento příběh dobrý konec měl. 

I otec Michal jezdeckou stezku dobře znal. S mladými misionáři tudy chodívali do horských vesnic přinášet evangelium a pomáhat lidem. Občas s sebou brali i hudební nástroje. S nákladem jim pomáhal oslík a skupinka misionářů se při výstupech nemohla vynadívat na nádherné výhledy do širého okolí. Když děti z vesnic viděly přicházet Božího muže vybaveného širokým kloboukem na hlavě a opírajícího se o vycházkovou hůl, byly u vytržení. Kalhoty měl otec Michal celé zaprášené, ale únava z cesty se u něj i u jeho přátel okamžitě rozplynula. Místní je objímali, hostili jídlem a otec Michal si nemohl nevšimnout krásně nazdobené kapličky, připravené ke slavení večerní mše.

„Z postele mi v noci koukaly nohy,“ vyprávěl tehdy po návratu otec Michal, když referoval o své cestě do horské vesnice. Kněz učil místní nejen duchovní písně, ale občas jim zanotoval i nějakou světskou, pro pobavení.

„Tobě, ženo z And,

přicházím vyzpívat

všechna svá trápení

a své bolesti.

Prošel jsem 

zasněžené pahorky 

jen proto, abych tě potkal, 

ženo z And…“

Tradiční andské huyano, žánr popěvků tolik oblíbený ve zdejší oblasti, měl vždy zaručený úspěch. Děti hned začaly tleskat a slova písně vzápětí opakovaly. 

Otec Michal si „Ženu z And“ začal pobrukovat i nyní, na korbě vozu. Otec Zbyněk si pamatoval hudební zážitky svého spolubratra, takže hned pochopil. Ano, jedou do míst, kde se píseň o ženě z And rozléhala za doprovodu kytary otce Michala a z hlasů desítek hrdel dětí i dospělých. Přidal se se zpěvem k otci Michalovi. Nebýt zbraní v rukou senderistů, na korbě pickupu to vypadalo, jako by si pár mužů vyjelo ještě před rozbřeskem na výlet.

Píseň ustala a auta jela už v podstatě jen krokem. Na cestě byly popadané větve, ostré kameny a bahno, které se na ni nahrnulo po deštích. Když auta projíždějí mezi keři, bujný porost ošlehává jejich přední skla. Zvuk motorů je slyšet na míle daleko. Vždy, když k vesnici stoupá nějaké auto, místní už dlouho dopředu vědí, že někdo jede. Za chvíli budou v cíli. Pariacoto zůstává kdesi dole, daleko. Lidé v něm už vyšli ze svých domů a dívají se na spoušť, která po teroristech zůstala. Most stále hoří a správce Efraín se ze své pozorovatelny na střeše osmělil slézt a teď hovoří s lidmi shromážděnými před farou.

Protože v Pariacotu nejsou žádní policisté, místní vzrušeně diskutují a radí se, co dělat. Je stále noc a městečko je kromě slabě osvíceného náměstí celé zahaleno tmou. 

Výstřely za svítání

Cíl se blíží. Do vesnice Pueblo Viejo to mají auta jen pár minut. Vozy už projíždějí kolem nádrže na vodu, do níž je přiváděna v potrubí z nedaleké řeky. Motory aut na chvíli přestanou být slyšet, protože vše přehluší hučení vody, která do nádrže padá jako obrovský vodopád. 

Cesta je v tomto úseku sice úzká, ale rovná. Po zemětřesení v roce 1970 se část obyvatel z Puebla Viejo přestěhovala právě do Pariacota. Když minoritští kněží poprvé přiletěli do Peru, místní jim o této hrozné přírodní katastrofě vyprávěli. 

Tolik lidských příběhů si zde vyslechli. Tolika lidem mohli i v tom krátkém čase, co zde pobývali, pomoci. Auta vjíždí do Puebla Viejo a oba kněží už vidí v odcházející noci siluetu kostela, který pomohli místním obnovit. Práce za podpory dvou stavbyvedoucích řídil otec Zbyněk a otec Michal. Z původního kostela zůstala čelní zeď postavená z obrovských kvádrů, ale uvnitř chrámu ležela hromada sutin.

Když stavbyvedoucí rozděloval práce s vynáškou sutin mezi jednotlivé skupiny, ozval se otec Zbyněk:

„A ve které skupině budeme s otcem Michalem pracovat my?“ zeptal se.

„Vy, otče? Ale to přece nebude nutné…“

„Ale bude,“ odvětil kněz a už měl v ruce lopatu a mířil si to k sutinám. Když se v Pueble Viejo rozkřiklo, že místní kněží pracují s ostatními dělníky na odklízení trosek kostela, pomocníků, kteří přicházeli přiložit ruku k dílu, bylo tolik, že nestačilo ani nářadí a na kolečka se stála fronta.

Nyní však kněze v Pueble Viejo nikdo nevítá. Lidé ve vesnici ještě spí. Auta zastavují na liduprázdné cestě asi sto metrů od hřbitova. Kněží, starosta i teroristé vystupují.

Místo obklopuje několik cihlových domů a všude kolem jsou sady. Bydlí zde pět rodin. Když před půlnocí v Pariacotu vybuchly bomby, bylo to slyšet až sem. Vesničané si většinou mysleli, že se ve městě něco slaví a jde o ohňostroj. Jen několika rolníkům se to nezdálo a napadlo je, jestli nepůjde spíše o nálože, které právě explodovaly. 

Tři zajatí muži se svázanýma rukama na sebe nevidí. Dívají se na vrcholky hor, za nimiž se za pár chvil objeví slunce, které svými paprsky zalije vrcholky pohoří i údolí. Už za okamžik budou lidé vstávat a půjdou za svou prací. 

Dva výstřely. Jedna kulka mířila do zad a druhá do hlavy. Projektil roztříštil starostovi Justinovi lebku a z ní teď vytéká světlá krev a vpíjí se do země. 

Pár vesničanů výstřely probudí. Okamžitě vědí, že se v Pueble Viejo děje něco závažného. 

Další výstřel. Kulka vystřelená ze zbraně jednoho z teroristů proletěla páteří otce Zbyňka a ten se zhroutil k zemi. Ještě žil. Až druhá rána zblízka do hlavy ukončila život mladého minority. Vůni růží a orchidejí, které v okolí kvetly, vystřídal zápach střelného prachu.

Pátý a šestý výstřel. Mohutné tělo otce Michala se bez života hroutí k zemi. Krev z ran tří mužů barví okolní kameny i cihlovou zeď jednoho z domů.

Než vyjdou první lidé ze svých obydlí podívat se, co se stalo, vozy senderistů opouštějí vesnici, aniž by je kdo viděl.

Na špatném místě

Farnost v Pariacotu se již probrala z nočního šoku, a i když u mnoha lidí převládá strach uskutečnit jakýkoliv čin, mladí farníci jsou přesvědčeni, že by se mělo vyrazit po stopách kněží a pokusit se je nalézt. Pohnutou atmosféru umocňují zničené zdi a pobořená střecha farnosti. Všude se povalují kusy nábytku, oblečení a suti. Jen zázrakem nepřišel nikdo z farníků o život. Exploze nikoho z místních ani vážně nezranila.

Rázná sestra Berta se již vrátila a popisovala mladým farníkům, čeho byla svědkem, než kněze a starostu senderisti z Pariacota odvezli. 

„Odjížděli směrem k jezdecké stezce do hor,“ vyprávěla řeholnice. „Auta mi při odjezdu z města zmizela z dohledu, ale pak jsem viděla světla, jak se škrábou do vrchu. Silnice je těžko sjízdná i za dne, natož teď v noci. Ale brzy začne svítat. Dolní úsek nějak zvládneme a nejnáročnější horní část už projedeme za světla.“

„Možná jeli do Puebla Viejo,“ zmínil Marcelino, který se do této vesnice chystal vyrazit na koni.

„To je možné. Je to nejbližší vesnice, ke které se dá po jezdecké stezce dorazit,“ prohlásila sestra Berta. 

„Autem se tam teď ale z města nedostaneme. Senderisté zapálili most,“ připomněl Marcelino. 

„Seženu koně!“ vykřikl Pedro, jeden z mladíků, jehož otec choval v Periacotě celé stádo koní a sám Pedro byl výborným jezdcem. 

Sestře Bertě se nápad s koňmi úplně nezdál. Na koni jezdit neuměla. Ale její řidičské schopnosti se tentokrát nedaly uplatnit. Šla tedy alespoň rychle připravit vodu a základní jídlo pro mladé odvážlivce, kteří se rozhodli vyrazit po stopách senderistů.

K Marcelinovi a Pedrovi se přidal ještě jejich kamarád Rolando. I on byl dobrým jezdcem a místní to věděli. Ano, tito tři chlapci, byť mladí, mají největší šanci dorazit se svítáním do Puebla Viejo. Koně na kamenitých a bahnitých cestách nebudou pomalejší než auta senderistů. Budou tam rychle. Jen hlavně opatrně…

Tři chlapci na koních přebrodili řeku a dívali se na dohořívající most, u něhož stála skupina místních a snažila se hasit posledních pár trámů, které z něj zůstaly. Za městem se Rolando zastavil.

„Pojedeme v řadě, ale s rozestupy. Buďme potichu. Nevíme, kam až teroristi dojeli. Občas za sebou nechávají nastražené bomby, aby překazili pronásledování. Buďme opatrní,“ řekl a sám na cestu vyjel jako první. Rolando byl z chlapců nejstarší a měl i krátkou zkušenost z armády, která mu velela k nejvyšší opatrnosti.

Cesta byla namáhavá. Pro jezdce i pro koně. Trojice se pomalu drápe vzhůru a baterkou si svítí na cestu. Jsou na ní čerstvě odlomené větve keřů, jak chvíli před nimi projížděla jezdeckou cestou auta. Jdeme správně, mihlo se chlapcům hlavou. Na začátku posledního úseku cesty začala tma mizet a baterky již nebyly třeba. Chlapcům to dodalo sil, když tu náhle uslyšeli výstřely. A pak další. A další. Byly blízko. Zastavili se. Srdce jim bušila a dívali se po sobě ve zlém tušení, které se zdálo být nezvratné. „Pospěšme,“ zvolal Rolando a trojice se dala opět do pohybu.

U hřbitovní zdi mladíci zastavili a uvázali koně. „Rozdělíme se,“ zavelel Rolando a chlapci se takřka neslyšně rozešli každý svým směrem. Dělali pomalé, rozvážné kroky, až do chvíle, kdy se Rolando zastaví. Chce promluvit, ale nedokáže vydat ani hlásku. Marcelino s Pedrem si všímají, jak stojí nehybně na místě v nepřirozeném postoji. I oni se zastaví. Tuší, že jejich kamarád něco našel. Něco, nebo někoho. Nohy se Rolandovi vzápětí podlamují. Klečí na zemi a Marcelino s Pedrem vidí, jak Rolando pláče. Oba chlapci k němu běží, objímají ho a už i oni mají před sebou ten strašlivý pohled na tři mrtvá těla. 

„Zavraždili je,“ zašeptá Marcelino, neschopný uvěřit, že to, co spatřil, je skutečnost.

Starosta Justino leží uprostřed, otec Zbyněk napravo a otec Michal nalevo. „Proč?“ zakřičí Pedro, ale na jeho otázku mu nikdo odpověď nedává. První vyděšení vesničané přicházejí k místu, kde leží zavraždění muži. Když poznávají, o koho jde, i je přemůže bolest. S pláčem a křikem přijímají tu hroznou skutečnost, že jejich báječní kněží už nejsou mezi živými. 

Senderisti z Puebla Viejo ujíždějí na plný plyn nejbližší cestou do Cochabamby. Za jejich koly se víří prach. Když před sebou uvidí stojící auto, zpomalí. Vůz má, zdá se, poruchu. Kapota motoru je otevřená, ale nikdo kolem ní. Až po chvíli se ze zadního sedadla škrábe ven muž. Je to starosta Domingo. Cestou do Cochabamby měl na autě poruchu a za tmy nebylo možné zjistit závadu. Domingo si tak lehl na zadní sedadlo, než se rozední a bude možné zjistit, proč vůz nejede. Když spatří auta teroristů, začne se usmívat od ucha k uchu. Poznává totiž farní vozy z Pariacota. 

„Otče, kam prosím vás v tuhle hodinu jedete?“ vesele hlaholí na přijíždějící vozy a snaží se zjistit, kdo auto v čele řídí.

Když z kabiny vystoupí soudruh Jorge, není schopen slova. Muži si ani nenamáhají nasadit kukly.

„Ty?“ zeptá se překvapeně a stojí na místě jako solný sloup.

Jorge neodpovídá, jen na něj mlčky hledí. 

Vzápětí Jorgeho muži přitlačili Dominga na kapotu vozu. Svázali mu ruce a zavedli na okraj silnice. Dvěma zásahy z pušky ho zastřelili. Zbytky benzinu polili jeho vůz a zapálili. Když dorazili do Cochabamby, už jen pokreslili zdi radnice symboly Světlé stezky a odjeli pryč.

Přijíždí policie

V půl šesté ráno se rozdrnčí telefony v Yautánu na policejní stanici. Volající oznamují vraždu starosty a dvou kněží. Zároveň se podařilo spojit s biskupem Luisem Bambarénem.

Do Puebla Vieja přijela policie obrněnými vozy ještě během dopoledne. Místní lidé byli shromážděni kolem mrtvých těl. Za hlavami minoritů ležel kus papíru s nápisem „Tak umírají posluhovači imperialismu.“ Podepsána Světlá stezka. 

Přibližně o hodinu později přijíždí biskup Bambarén. Když ho lidé uviděli, vrhli se na něj s pláčem a žádostmi o sjednání spravedlnosti. Jen těžko se přes hrozen lidí, který se kolem něj utvořil, dostával na místo, kde kněží leželi. Biskup se pokouší místní utěšit. Objímá se s nimi, uklidňuje je. Ač je sám rozrušen, snaží se působit klidně. Když však dojde k místu vraždy, sám padá na kolena. Zakrývá si dlaněmi obličej a pláče jako dítě. Třese se po těle a není schopen slova. 

Teroristé se zatím ukryli na vrcholcích hor kolem Cochabamby. Potřebovali se dospat a načerpat trochu sil. Vesničan, který je zdálky pozoroval, neměl tušení, co se v noci odehrálo. Kumpáni už se mezitím převlékli do civilních šatů a to, že měli zbraně, nemuselo nic znamenat. Sám vesničan měl v rukou pušku, protože se vydal na lov jelenů, kterých se v okolí pásalo plno. Chvíli je tak pozoroval, ale nepřišlo mu nic podezřelé a tak opět pokračoval dál svým směrem k místům, kde se měli jeleni zdržovat.

Zpráva o činech teroristů se mezitím bleskově šíří v místních i státních sdělovacích prostředcích. Politici, církevní představitelé i veřejnost odsuzují vraždu dvou řeholníků a dvou starostů. Reportéři se hrnou do Pariacota a snaží se zjistit bližší informace o zavražděných. Informace se dostává i do Polska. Bratři minorité okamžitě vyrážejí za rodinami otce Zbyňka a otce Michala. Chtějí k nim dorazit dřív než ona hrozná zpráva z Peru. Ale informace běží příliš rychle. O vraždách už rodiny vědí a vědí o nich i lidé ve městě. 

Pro sestru otce Zbyňka musela přijet lékařská pohotovost. Zhroutila se. Matka otce Michala přijala návštěvu minoritů s překvapivým klidem. „Nebudu plakat. Už dávno jsem syna odevzdala jako oběť Bohu, církvi a minoritskému řádu,“ svěřovala se tiše. Minorité na ni obdivně hleděli. Statečná žena uschovala svou bolest někam hluboko do nitra a byla odhodlána ji tam nechat zavřenou až do shledání se svým synem na věčnosti. 

Mezi jednotlivými vesnicemi projíždí obrněné vozy státní policie. Policisté vyslýchají svědky a dávají si informace dohromady. Stopy naznačují, že teroristé utekli směrem k údolí Yaután. Vzdálenost mezi prchajícími a hlavní skupinou policistů je vzdušnou čarou zhruba pět kilometrů. Přesto policie vyhodnocuje situaci jako vysoce rizikovou a pronásledování prozatím odkládá. 

Zrádce Dany už mezi mladými farníky v Pariacotu není. Ihned poté, co senderisté odvezli kněze a starostu z města, sbalil si pár osobních věcí a utekl pryč. Po cestě se zastavil v jedné farnosti. „Smím si zavolat?“ optal se Dany. Seděl ve farní kuchyni a poslouchal rozrušené hovory místních. Nemusel se bát. O jeho zradě zde nikdo nevěděl. Snad jen otec Zbyněk něco tušil. Ale ten je mrtev. A nikdo další nemá o jeho spojení se Světlou stezkou tušení. 

„Jistě,“ odvětil jeden z farníků a podával Danymu telefon. V tom ruchu nikdo neslyšel, co Dany do sluchátka říká. Mluvil tiše, dlaní si zakrýval ústa, snažil se, aby ho slyšela jedině osoba na druhém konci aparátu. „Vše podle plánu. Domluveno,“ ukončil Dany hovor. Zavěsil sluchátko, poděkoval za čaj a občerstvení, dal si přes záda batoh a pokračoval ve své cestě.

Dany se ještě dalších šest let vydával za osobu, která pomáhala minoritům v pastoraci, ať už v Peru, nebo v Bolívii. Měnil svou identitu. Občas se vydával za seminaristu, občas za lékaře. V květnu 1997 Danyho zatkli v Limě. Obvinili jej z vraždy a z bombových útoků. Později se ukázalo, že patřil k hlavním pohlavárům výboru Světlé stezky. K účasti na vraždách v z 9. srpna 1991 v Pariacotu se však nikdy nepřiznal. 

Pohřeb a zklamání soudruha Jorgeho

Od teroristického útoku senderistů uplynuly dva dny. Do Pariacota přijíždí průvod s rakvemi a silnice vedoucí ke kostelu je obsypána lidmi. Průvod má za sebou pět hodin cesty, když se konečně dostane k hranicím Pariacota. Děti, mladí lidé, dospělí i starci, všichni se chtějí znovu setkat se svými minority i se starosty. Pokládají na cestu květiny a v rukou mají ratolesti. Rakve s těly obětí jsou přeneseny až k oltáři. Zde se jim chodí poklonit místní obyvatelé a další den pak přijíždí biskup Luis Bambarén v doprovodu minoritů a řeholníků z dalších řádů. Mezi hosty jsou delegace duchovních z celého světa a političtí představitelé. Zádušní mše započala. 

Yolanda, Flor a další kuchařky na ní nejsou. U rakví probděly skoro celou noc a teď dokončují poslední přípravy na pohoštění pro vzácné hosty. Mlčí. Z kuchyně se neozývá žádný zpěv, žádný smích. Ženy jsou tiché, přemožené nekonečným smutkem.

Projev pronáší i šéf regionální policie, generál Ortigoso.

Slibuje nejen dopadení a potrestání teroristů, ale oznamuje, že se do Pariacota vrátí jednotka státní policie s početným kontingentem. Jejím úkolem má být zajištění pořádku a bezpečí v celé zdejší oblasti. Generál hovoří pevným hlasem a v emocích se opakovaně pustí do výhrůžek teroristům. „Nikdy neutečete dost daleko, abychom vás nedokázali pochytat!“ zakončuje svůj projev a lidé snad poprvé přestali plakat. Slzy a smutek vystřídal spontánní potlesk. Věřící vstávali z míst a generál na jejich nadšení reaguje souhlasným kýváním hlavy. Ústa má sevřená a z jeho odhodlání jde respekt.

Mezi shromážděnými v kostele byli též senderisté. Jejich úkolem bylo podat soudruhu Jorgemu zprávu, jak lidé v Pariacotu na jejich čin zareagovali a zda se nadchli pro myšlenku revoluce. 

„Pariacoto a celé údolí bude naše. Utlačovatelé byli zabiti! Revoluce zvítězí!“ loučil se s nimi Jorge, když je vysílal na průzkum nálad obyvatelstva. 

Kumpáni netušili, kolik lidí se k rozloučení se zavražděnými dostaví. A už vůbec nečekali, že by se měla do Pariacota vrátit jednotka policie. Bouřlivý potlesk v kostele byl pro ně doslova šokem. Když večer telefonovali zprávu soudruhu Jorgemu, hovor byl krátký. Senderisté přesně popsali, co viděli. „Měli je rádi, Jorge. Zabili jsme kněze a starostu, které tu měli všichni rádi. Slyšíš mě? Jorge, jsi tam?“ Soudruh Jorge zavěsil. Vítězná revoluce se v Pariacotu proměnila v těžkou porážku. Všechno, co udělali, bylo špatně. 

Průvod s těly čtyř obětí vychází z kostela. Muži je na ramenou nesou hlavními ulicemi města. Stovky shromážděných se modlí a průvod se co chvíli zastaví.

„Mami, proč naše otce zabili?“ ptá se malá holčička své maminky.

„To nevíme, zlato,“ odpovídá jí maminka. „Byli to teroristi. Zlí lidé,“ dodává a pokračuje v modlitbě. 

„Vrátí se ještě? Zabíjejí i děti?“ ptá se znovu holčička.

Než jí stačí maminka odpovědět, pohladí ji po hlavě vedle stojící muž. V očích má slzy. Jedna mu stéká po jeho neoholené tváři. „Neboj, už se nevrátí. Nikdo neublíží dospělým ani dětem. To ti slibuji.“ Maminka na neznámého muže s překvapením pohlédne, ale ten už se ztrácí někde v davu. Po chvíli se potkává se svými kumpány. Žádný z nich se už k soudruhu Jorgemu nikdy nevrátil.

Mučedníci, mír a rozklad Světlé stezky

Flor právě dokončila vytírání chodby. Návštěvy a hosté jsou pryč, osiřelá fara je uklizená a čistá. Alespoň v části, kterou nezničila nálož senderistů. Finis ještě utírá prach. Pak už jen natrhají květiny do vázy a budou hotové. 

Flor si rovná záda, když z přízemí uslyší volání. Sestupuje po schodech, aby se přesvědčila, co se děje. Otevírá dveře pokoje, kde bydlel otec Michal. Vstupuje do místnosti a rozhlíží se kolem. Na zemi jsou matrace rozložené pro návštěvy, v rohu noční stolek, obraz… Až náhle se jí dech zastaví. Chce se pohnout, ale nohy ji přestaly poslouchat. Zůstává nehybně stát a hledí před sebe na postavu sedící u stěny. Otec Michal! Je oblečený v čistě bílém splývavém oděvu a ruce má sepjaté pod bradou, jako by se modlil. 

Flor se k němu neodváží přiblížit. Najednou k ní otec Michal obrátí hlavu. Drobně se usměje. A pak pomalu mizí, jako rozplývající se ranní mlha. Flořiny vlasy se přitom jen lehce zachvějí, jakoby ji pohladil jemný vánek. Nebojí se. Otočí se směrem ke dveřím a jde do společenské místnosti, kde uklízí její kamarádka Finis.  

„Co se ti stalo, Flor?“ zeptá se znepokojeně Finis, když vidí výraz ve Flořině tváři.

Flor jako ve snách vypráví, co právě zažila. „Ještě se přišel rozloučit,“ pronese Finis a chytne Flor za ruce. „Budou tu vždycky s námi,“ odpoví Flor. 

Flor se o svém neuvěřitelném zážitku svěřila ostatním až po večerní bohoslužbě, kdy  postulanti Carlos a Juan dosvědčili, že k nim otcové Zbyněk a Michal dokonce promlouvali.

„Šli jsme dnes po ulici. Byla prázdná, ale několikrát jsem se ohlédl, protože jsem byl přesvědčen, že jde někdo za námi,“ vyprávěl Juan. 

„Pak jsme přišli do kostela a hned začala mše svatá. Stáli jsme u oltáře, když jsem si všiml, že u vchodu stojí dvě zvláštní postavy. Věděl jsem, že jsou to otec Zbyněk a otec Michal, ale nemohl jsem tomu uvěřit,“ doplnil vyprávění Juana Carlos.

Podle svědectví obou postulantů měli otec Zbyněk a otec Michal bílé alby a červené štoly se zlatými výšivkami. Sklonili hlavu před obrazem Krista a postavili se po stranách hlavního celebranta, otce Vincenta. 

„Vincente, vštěpuj těmto chlapcům ducha řádu minoritů. Veď je po Kristově cestě,“ promlouval otec Michal ke spirituálovi.

Carlos cítil, jak mu buší srdce. Otec Vincent zjevení nevidí, ale on ano! Chtěl promluvit, upozornit jej na to, co se děje, ale nebyl schopen se ani pohnout. Vtom se otec Zbyněk obrátil přímo na něj.

„Jsi dobrý kluk, Carlosi. Pokračuj dál po cestě, k níž tě Pán povolal. Nikdy se nevzdávej. Vytrvej!“ řekl otec Zbyněk. Carlos s vytřeštěnýma očima hleděl před sebe a výraz jeho tváře byl takový, že když si ho povšiml otec Vincent, začal si dělat starosti, zda je s postulantem vše v pořádku. Jenže když se spirituál obrátil k Juanovi, s překvapením zjistil, že i on má ve tváři nepřítomný výraz. Neměl tušení, že právě k němu nyní promlouvá otec Michal: 

„Stůj při komunitě a předávej ostatním to, co se tu naučíš. Poneseš mnohé kříže. Buď silný, Juane.“

Zdálo se, že se Juan po těchto slovech svalí k zemi. Byl bledý a otec Vincent začal přemýšlet, že přeruší bohoslužbu. Nakonec ji však dokončil, a až když všichni odešli do sakristie, začali mluvit jeden přes druhého. Otec Vincent zjišťoval, zda jsou chlapci v pořádku a co to mělo všechno znamenat. 

„Viděli jsme je! Otce Zbyňka a otce Michala! Stáli s námi u oltáře a promlouvali k nám!“ odpovídali Juan s Carlosem. 

Když se se svým zážitkem později svěřila i Flor, nadšení farní komunity nebralo konce. Otec Zbyněk a otec Michal bdí nad námi. Jsou u Pána, a přesto nás ještě navštívili a dali znamení, že Pariacoto neopustí ani po smrti. Stále, znovu a znovu museli Flor, Juan a Carlos vyprávět o svém zážitku. 

O pár dní později se papež Jan Pavel II. potkává v Krakově s bratry minority. Od mladých misionářů se dozvídá podrobnosti o smrti obou řeholníků. Svatý otec komunitu utěšuje a stejnou péči věnuje i rodinám zavražděných kněží, které na setkání s pontifikem přijely. 

Papežova lidská účast a mír, který z něj vyzařoval, byl pro řád minoritů i obě rodiny jako pohlazení. Jako lék na rozjitřené rány. 

Krev obou minoritů přinesla pokoj i do pohoří, které chtěla Světlá stezka proměnit revolucí ve svou baštu. Když se soudruh Jorge a jeho kumpáni dozvěděli, že se do Pariacota vrátila policie, do údolí se už neodvážili znovu vkročit. Celá oblast se dostala pod kontrolu policie a agentů zpravodajských služeb. Pomocí hlídek se během dvanácti měsíců podařilo najít a zatknout nejvyššího velitele Světlé stezky Abimaela Guzmána spolu s dalšími pohlaváry teroristů, kteří byli zodpovědní za tisíce mrtvých a zmizelých osob v celém Peru. Policie vypátrala i většinu teroristů ze skupiny soudruha Jorgeho, jež se skrývala v horách. Vražda dvou minoritů spustila akce, které postupně rozložily celou teroristickou organizaci. 

Na otce Zbyňka a otce Michala v Pariacotu nikdy nezapomenou. Místní si dodnes zpívají píseň, kterou měli oba minorité tak rádi. Zní z kostelů i z malých kapliček v horách, kde se místní dodnes shromažďují k modlitbám. Jako vzpomínka na oba misionáře. Jako výraz vděku, že po oběti obou řeholníků je v oblasti klid a mír.

„Pane, ty jsi mou myslí,

protože ty jsi mi dal život,

protože ty jsi mě stvořil.

Pane, ty jsi mé Pariacoto,“

KONEC