Katechetická formule prvního přikázání zní: „V jednoho Boha věřit budeš.“ Vypadá to jako požadavek Stvořitele z výše jeho přesažnosti, vznesený k podřízenému tvoru, jenž je povinen jako otrok pod hrozbou trestu splnit uložený úkol. Skutečnost je ale jiná – milující Otec se dovolává prokázané lásky a vybízí nás k odpovědi.
Tati, chci se s tebou seznámit!
Letem M. I. světem čili rytíři v akci – Immaculata č.154
Immaculata č.154 (2018/1)
Den v Boží přítomnosti
Den v Boží přítomnosti
Učedníci v Emauzích
Dva učedníci se několik dní po Ježíšově smrti vydali na cestu do Emauz. Po cestě potkali neznámého pocestného, s nímž hovořili a nakonec ho pozvali na večeři. V okamžiku, kdy žehnal a lámal chléb, poznali v pocestném samotného zmrtvýchvstalého Ježíše. Na výše uvedeném obrazu podle interpretace malíře Bossana učedníci
Náměstkové Kristovi (14)

Papežové v Avignonu byli častokrát konfrontováni s výzvami k návratu do Říma, který po jejich odchodu čím dál víc chátral. Srdce věřícího katolíka se muselo nad tím svírat. Řím byl přece hrobem sv. Petra a místem prvního pronásledování křesťanů, na poutě do „Věčného města“ stanovila církevní autorita odpustky. Rovněž tak nebylo těžké poukázat na to, že před odchodem papežů do Avignonu se v církvi nevyskytovaly zlořády plynoucí z papežského fiskalismu. Na návrat papežů do Říma naléhaly zejména dvě významné mystičky 14. století: sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. K nim se připojil i římskoněmecký císař a český král Karel IV.
Sestra Eliška Pretschnerová
Immaculata č. 153 (5-6/2017)
Náměstkové Kristovi (13)

Ve 14. století prochází Církev velkými zvraty a proměnami, způsobenými pobytem papežů mimo Řím – ve francouzském Avignonu. To mělo své negativní konotace, neboť papežové se chtěli nákladným způsobem života vyrovnat francouzským králům, na jejichž území sídlili. Tato skutečnost negativně ovlivnila i život kléru a věřících. Úpadek mravů se stal obecným jevem a předmětem kritiky mnoha reformních kazatelů, katolicky pravověrných i těch, kteří upadli do nejrůznějších bludů.
Náměstkové Kristovi (12)

Největší vnější rozmach zaznamenalo papežství ve 13. století. Autorita papežů v tehdejší Evropě vyplývala jednak z jejich ctnostného života, jímž vynikali nad světské vladaře, jednak i z mocenského postavení, které se jim podařilo získat. Papežové v té době uplatňovali svoji duchovní superioritu nad světskými vladaři a lze bez přehánění říci, že se tak dělo ve prospěch především poddaných. Římský stolec se stal konečnou odvolací instancí spravedlnosti.












